GENOE GOLEM: Monstrum, které jsem stvořil, abych mohl odejít

Na pražském Lehovci, nedaleko konečné tramvají, se nacházejí podchody, které mají zvláštní atmosféru. Prázdné prostory, beton, nepříjemné osvětlení a ticho. Místa, kterými lidé většinou jen rychle projdou, aniž by se rozhlédli.

Já se tam naopak zastavil.

Den před natáčením jsem si tyto prostory fotografoval. Zkoumal jsem jejich perspektivu, zákoutí a světlo. Ještě jsem netušil, že následující noc tam skutečně natočím film.

Na těch místech mě fascinovalo především něco, co se obtížně zachycuje fotografií: pocit nepřítomnosti. Jako by prostor zůstával po něčem, co už dávno zmizelo. A přesto v něm něco přetrvávalo.

Z tohoto pocitu se začal rodit GENOE GOLEM.

V době vzniku filmu jsem měl za sebou nepříjemnou pracovní zkušenost. Pracoval jsem v bezpečnostní službě, kde mě kolega křivě obvinil ze sexuálního obtěžování.

Zůstala ve mně nejen zkušenost s člověkem, kterého jsem začal vnímat jako svého pronásledovatele, ale také s prostředím, v němž ostatní mlčeli.

Právě toto mlčení pro mě bylo podstatné.

Kolektiv lidí, se kterými člověk pracuje, nemusí aktivně ubližovat, aby se stal součástí bolestné zkušenosti. Někdy stačí, že se nikdo neozve.

Když jsem později přemýšlel o filmu, uvědomil jsem si, že k vyjádření této zkušenosti nepotřebuji realistickou rekonstrukci událostí. Nepotřebuji kancelář, kolegy ani dialogy vysvětlující, kdo komu co udělal.

Potřeboval jsem monstrum.

Golem se stal obrazem člověka, kterého jsem vnímal jako predátora. Opuštěné podchody zase obrazem kolektivu, jehož mlčení ve mně zůstalo.

Ve filmu tak bezpečnostního pracovníka Toma Pastýře pronásleduje bytost, která není jen hororovou příšerou. Je zhmotněním něčeho, co si člověk odnáší z místa, odkud už fyzicky odešel.

Samotného Golema jsem vyráběl přibližně dvacet hodin.

Nevznikl v profesionální maskérně ani s pomocí filmového štábu. Jeho základem byl karton, papír, akrylové barvy a další obyčejné materiály.

Chtěl jsem vytvořit bytost, která bude působit jako něco poskládaného z odpadků. Něco, co už svou podstatou nese stopy rozkladu, opotřebení a cizích příběhů.

Zvláštní pozornost jsem věnoval zubům.

Použil jsem zlaté hřebíky. Tento detail měl pro mě osobní význam, protože odkazoval také k babiččiným zlatým zubům.

Je to jedna z těch zvláštností autorské tvorby: do obrazu hororového monstra se může dostat velmi intimní vzpomínka, která s hororem zdánlivě vůbec nesouvisí.

Divák ji nemusí znát. Přesto tam je.

A právě takové detaily činí pro mě film osobním.

Tradiční pražský Golem bývá spojován s šémem, který mu propůjčuje život. Já jsem si tuto představu přetvořil po svém.

Můj Golem má světle modré světlo.

Je to jeho znamení, jeho energie, jeho přítomnost. Nemusí být vždy dokonale vidět samotné tělo. Někdy stačí světlo, obrys nebo stín, aby bylo jasné, že je nablízku.

Vizuálně jsem přitom vědomě vycházel také z atmosféry filmu Predátor. Nikoliv proto, abych jej napodoboval, ale protože mě zajímala představa pronásledovatele, jehož přítomnost může být děsivější než samotná podoba.

Modré světlo se proto stalo jedním z nejdůležitějších rozpoznávacích prvků mého Golema.

Zatímco tradiční Golem ožívá prostřednictvím magického slova, ten můj jako by byl oživován vlastním světelným zářením.

Vlastní natáčení bylo mimořádně rychlé.

V období úmorných veder, kdy teploty dosahovaly 38 stupňů, jsem se vydal do připravených lokací. Natáčení trvalo zhruba dvě hodiny.

Žádná rozsáhlá produkce, složitá technika ani několikadenní natáčecí plán.

Po návratu následoval střih, zvuk a hudba. Pracoval jsem až do rána.

Film tak v podstatě vznikl během jediné noci, přestože samotná výroba Golema mu předcházela.

Zajímavá je také uniforma hlavního hrdiny. Nebyla náhodně vybraným kostýmem. Vycházela z mé skutečné tehdejší práce v ostraze.

Stejný původ mají i vojenské bubny, které jsem využil v hudebním doprovodu. Jejich rytmus souvisí se světem bezpečnostních složek, disciplíny a neustálé pohotovosti.

Hudba pro mě nebyla jen prostředkem k vytváření napětí. Byla další součástí osobní zkušenosti, kterou jsem převáděl do filmového jazyka.

V roce 2026 jsem se rozhodl GENOE GOLEM znovu sestříhat.

Při pohledu na původní materiál jsem si uvědomil, že některé věci potřebují jiný způsob vyprávění.

Nová verze je temnější. V obraze pracuji výrazněji se saturací, světlem a stínem. Golema provází jeho charakteristické světle modré záření, ať už vidíme jeho tělo, nebo pouze náznak přítomnosti.

Především jsem se ale rozhodl ukazovat méně.

Původně jsem věnoval značnou pozornost samotnému vzhledu monstra, jeho konstrukci a vizuálním detailům. To bylo pochopitelné: strávil jsem jeho výrobou mnoho hodin.

Jenže s odstupem jsem pochopil, že divák nemusí Golema důkladně prohlížet.

Podstatnější je, co představuje.

Monstrum nepotřebuje být pořád před kamerou, aby bylo přítomné. Naopak. Když ho nevidíme, může v prostoru zůstávat mnohem intenzivněji.

Právě tento princip jsem chtěl v novém sestřihu posílit.

GENOE GOLEM pro mě není pouze příběhem jednoho člověka pronásledovaného příšerou.

Golem se pohybuje Prahou a přenáší s sebou něco, co není viditelné: zkušenost bezpráví, strachu a nevyřčených věcí.

Zajímá mě právě tento rozpor. Pohybuje se ve skutečném městě, v reálných prostorách, mezi místy, která obyčejně nepovažujeme za filmové kulisy. Přesto do nich přináší cosi mytického.

Tím se liší od pouhé rekvizity v hororovém filmu.

Golem se pro mě stal nositelem příběhu, který se nedá jednoduše uzavřít tím, že člověk odejde z práce nebo přestane potkávat konkrétní lidi.

Některé zkušenosti s námi odcházejí.

A právě proto jsem potřeboval dát té své vlastní podobu.

Dnes mohu říct, že natočení GENOE GOLEM pro mě mělo také terapeutický význam.

Nebylo to předem naplánované terapeutické cvičení. Nevytvořil jsem si žádný postup, podle kterého bych měl proměnit nepříjemnou zkušenost v umění.

Prostě jsem měl potřebu něco vytvořit.

Teprve zpětně jsem dokázal přesněji pojmenovat, co se během oné noci odehrálo.

Vzal jsem zkušenost, která mě zatěžovala, a přenesl ji mimo sebe. Do prostoru, světla, zvuku a těla kartonové bytosti.

Nešlo o odpuštění ani o zapomenutí.

Šlo o možnost uzavřít jedno období vlastním způsobem.

A možná právě proto pro mě zůstává film důležitý, přestože vznikl s minimálními prostředky a v mimořádně krátkém čase.

Nejsem přesvědčený, že hodnotu filmu určuje velikost štábu, rozpočet nebo technická dokonalost. Podstatné je, zda autor dokázal vytvořit svébytný svět a zda má tento svět důvod existovat.

GENOE GOLEM svůj důvod měl.

A má jej i dnes.

Po dvou letech se tak k projektu nevracím proto, abych znovu prožíval tehdejší konflikt. Vracím se k němu jako autor, který s odstupem vidí jasněji, co vlastně vytvořil a jak to chce divákovi předat.

Možná je to nejpodstatnější proměna.

V roce 2024 jsem potřeboval Golema stvořit.

V roce 2026 už mu dokážu dát prostor, aby vyprávěl sám.