Článek
Nebe nad Berlínem: anděl se rozhodne být člověkem
Druhým zásadním evropským filmem, který se do mého přemýšlení dostal, bylo Nebe nad Berlínem Wima Wenderse z roku 1987.
Také v něm se odehrávají zvláštní věci, ale úplně jiným způsobem než u Kieślowského.
Andělé procházejí Berlínem, pozorují lidi, naslouchají jejich myšlenkám a sdílejí přítomnost, o které většina obyvatel města vůbec neví.
Nejsou to klasické pohádkové bytosti, které přicházejí někomu splnit přání.
Jsou to svědkové lidské existence.
Zajímají se o obyčejné okamžiky. O jednotlivé lidské osudy.
Wenders nechává zaznívat myšlenky lidí, kteří se jen mihnou kolem kamery. Každý z nich má nějaký vlastní svět, i když jej ve filmu sledujeme třeba jen několik vteřin.
To velmi dobře souvisí s tím, co mě zajímalo na Kieślowském.
Člověk nemusí být hlavní postavou, aby měl vlastní život.
Anděl Damiel v podání Bruna Ganze se postupně rozhodne stát člověkem.
Jedním z důvodů je Marion, artistka na visuté hrazdě, kterou hraje Solveig Dommartin.
Najednou se do nadčasové existence dostává lidské tělo.
Dotyk.
Barvy.
Bolest.
Káva.
Cigareta.
Možnost být s někým skutečně přítomen.
Velmi zajímavou úlohu má také Peter Falk, který ve filmu hraje sám sebe.
Jeho postava má zvláštní vztah k andělům i k lidskému světu. Dokáže Damielovi přiblížit krásu úplně obyčejných lidských zkušeností.
A právě Peter Falk se později dostane až do jména jedné z postav mého filmu.
Wendersovo Nebe nad Berlínem pro mě nebylo předlohou, podle níž bych sestavoval děj.
Zaujala mě ale představa přechodu mezi dvěma způsoby existence. Člověka, který něco pozoruje, aniž by se toho skutečně účastnil. A okamžiku, kdy se jeho situace změní.
V původních úvahách o mém filmu se objevil také motiv padlého anděla.
Ne nutně jako doslovná nadpřirozená bytost, ale jako určitý dramaturgický obraz.
A důležitou roli v něm začala získávat žena.
Ne jako odměna pro mužského hrdinu ani automatické romantické rozuzlení.
Spíš jako někdo, jehož přítomnost může změnit dosavadní uspořádání vztahů.
Jak vznikla jména: Marion, Míďa, Falk a Damian
Pojmenování postav patřilo k nejzajímavějším částem celého tvůrčího procesu.
V tomto případě totiž nejde jen o to, že se mi nějaké jméno líbilo.
Jednotlivá jména vznikala z konkrétních filmových i osobních asociací.
Marion: Wenders a Hitchcock
Marion je vědomým odkazem na dvě filmové postavy.
První je Marion z Nebe nad Berlínem.
Artistka, do které se zamiluje anděl Damiel.
Druhou je Marion Crane z Hitchcockova filmu Psycho z roku 1960.
Dvě velice rozdílné ženy.
Dva velice rozdílné filmy.
Jméno Marion v sobě pro mě nese právě tuto dvojznačnost.
Nepojmenoval jsem svou postavu po jedné konkrétní ženě, kterou bych chtěl převést do vlastního filmu. Převzal jsem jméno, které už má pro mě několik filmových souvislostí.
Při hledání jména se objevovala také možnost české varianty Marie.
Tu jsem odmítl.
Působila na mě příliš obyčejně a v daném kontextu dokonce trochu antisexuálně.
Marion mi vyhovovala mnohem víc.
Míďa: Hitchcockovo Vertigo
Další postavou je Míďa.
Jeho přezdívka vznikla z filmového jména Midge.
V Hitchcockově Vertigu z roku 1958 se tak jmenuje postava Midge Wood, kterou hraje Barbara Bel Geddes.
Z Midge se v mém příběhu stal Míďa.
Je to zajímavé i proto, že moje postava je muž a její podoba nemá být kopií Hitchcockovy hrdinky.
Přezdívka prošla vlastním přizpůsobením.
Nejde o poklonu Hitchcockovi ani o pokus přihlásit se k jeho filmovému stylu.
Falk: Peter Falk z Nebe nad Berlínem
Míďovo celé civilní jméno jsme nakonec stanovili jako Milan „Míďa“ Falk.
Příjmení Falk je vědomou připomínkou Petera Falka z Wendersova filmu.
Tady je spojení přímé.
Zatímco Míďa odkazuje na Hitchcockovo Vertigo, Falk na Nebe nad Berlínem.
V jedné postavě se tak setkávají dva filmy, jejichž tvůrčí principy jsou velice odlišné.
Damian: moje vlastní minulost
Druhý muž se jmenuje Damian Čech.
Damian není náhodně vybrané jméno. Je to moje vlastní někdejší přezdívka.
Vložil jsem tedy do fikce také něco ze své osobní historie.
Příjmení Čech jsme spojili s další filmovou asociací, tentokrát s českým Grandhotelem Davida Ondříčka, kde jsem dělal filmový skript, konkrétně se jménem zvukaře Jakuba Čecha, který mi tak říkal.
U téhle postavy se tak spojila osobní minulost s dalším odkazem na filmovou tvorbu.
A nejzajímavější teprve přišlo.
V příběhu se totiž objevila myšlenka, že Míďa se dříve rovněž jmenoval Damian Čech.
Později své jméno změnil.
Druhý muž ovšem toto jméno stále nese.
Jsou to dva různí muži.
Nejde přitom o jednoduchou rodinnou záhadu. Vymysleli jsme dvě oddělené rodiny Čechových, které spolu nejsou příbuzné.
Jméno tak přestává být pouhým identifikačním údajem.
Může být něčím, co člověk opustil, co si někdo jiný ponechal a co mezi dvěma existencemi vytváří zvláštní vztah.
Právě tady se velmi konkrétně začalo propojovat moje uvažování o dvojnících, Kieślowském a identitě.
Dva Damianové Čechové a moje skutečné setkání s minulým jménem
V příběhu se objevila myšlenka, že Míďa se kdysi jmenoval Damian Čech. Později své jméno změnil. Existuje ovšem ještě druhý muž, který se Damian Čech jmenuje dodnes.
Nejsou příbuzní. Pocházejí ze dvou různých rodin Čechových.
A právě tahle zdánlivě nepravděpodobná situace má základ v mém skutečném životě.
Kdysi jsem se jmenoval Aleš Fajx.
Velmi neobvyklá kombinace jména a příjmení. Podle mého zjištění existovali v České republice pouze dva lidé, kteří se tak jmenovali.
A já jsem se s tím druhým setkal.
Pracoval jsem tehdy na České poště. Jednou jsem si mezi čekajícími zákazníky všiml muže, který mě něčím zvláštním zaujal. Ještě jsem netušil, kdo to je.
Později přišel k mé přepážce a předložil doklad.
Jmenoval se Aleš Fajx.
Jenže já už jsem se v té době přibližně dvacet let Aleš Fajx nejmenoval.
To je na celé příhodě nejpodstatnější.
Nesetkal jsem se jednoduše s člověkem, který měl stejné jméno jako já.
Setkal jsem se s člověkem, který nosil jméno, jehož jsem se já už dávno vzdal.
Svoje bývalé jméno jsem najednou viděl před sebou, na dokladu úplně cizího člověka.
A tato skutečná zkušenost se po letech vrátila při vytváření mého filmu.
Míďa se kdysi jmenoval Damian Čech. Už se tak nejmenuje.
Ale někde existuje jiný Damian Čech.
Druhý člověk. Jiná rodina. Jiná minulost.
Přesně jako v mém vlastním životě.
A tady se najednou setkávají moje osobní zkušenost a úvahy nad Dvojím životem Veroniky. Ne proto, že by se oba příběhy odehrávaly stejně, ale protože umožňují uvažovat o dvou nezávislých lidských existencích, mezi kterými vznikne zvláštní souvislost.
U Kieślowského je to stejná tvář.
V mém skutečném životě to bylo opuštěné jméno.
A v mém filmu se obojí může setkat.
Ostatní jména
V příběhu se postupně ustálily také postavy Robert, Filip a Renata.
U nich jsme ponechal pouze křestní jména.
Nevymýšlel jsem dodatečná příjmení jen proto, aby všechno připomínalo administrativně dokončený seznam osob.
V přípravě se objevují rovněž Jára a Hela Čechovi, jako součást rodinného zázemí.
Ne každé jméno však vzniklo jako filmová citace. A ne každému je potřeba dodatečně přisuzovat nějaký skrytý význam.
Některá jména jsou osobní, některá filmová a některá jednoduše patří postavám.
Dva muži, jedna tvář
Základní herecké rozhodnutí přišlo poměrně rychle.
Obě hlavní mužské role si zahraji sám.
Nikoli však jako jednu osobu ve dvou životních etapách.
Jsou to dvě samostatné postavy.
Jednou z nich je Míďa, potetovaný výtvarník, jehož výrazným poznávacím znakem jsou mimo jiné tetované rohy na hlavě.
Druhou je Damian, stejně potetovaný blondýn.
Míďa a Damian mají jiný způsob života.
A to, co mě při jejich vytváření zajímalo, nebylo pouze jejich případné fyzické setkání.
Mnohem důležitější se začala ukazovat možnost, že se jejich existence nějak ovlivňují, aniž by přesně věděli jak.
