Článek
O kostýmu, smrti, patině, zlatých žilkách, malém rozpočtu a outfitu na Svět knihy
Poznámka autora: Tento text vznikl před Světem knihy Praha 2026, když jsem teprve přemýšlel, v čem na veletrh přijdu. Publikuji ho s odstupem jako záznam okamžiku, kdy kostým ještě nebyl hotovým obrazem, ale představou.
Kdyby se mě někdo zeptal na módní inspiraci, nejspíš bych dlouho nevěděl, co odpovědět.
Móda v běžném smyslu mě nikdy moc nezajímala. Neuvažuji v kategoriích značek, sezón, trendů, kapsulových šatníků a spisovatelů v bezpečně padnoucím saku.
Většinou mě nezajímá otázka, co se právě nosí.
Zajímá mě spíš otázka, co může oděv nést.
A v tom mám jednu jedinou velkou referenci.
Sharon Gilham.
Kostým není jen oblečení
Sharon Gilham je britská kostýmní výtvarnice, která pracovala na druhé a třetí řadě seriálu The Wheel of Time.
Pro mě to ale není jen jméno z titulků.
Potkal jsem ji při natáčení Wheel of Time, kde jsem byl jako komparzista.
Byl jsem součástí světa kostýmu, masky, patiny, špíny, úprav, čekání, detailu a těla, které se na chvíli stane součástí něčeho cizího.
Ne hlavní postavou.
Ne hvězdou.
Jen jedním tělem v davu.
Ale i to stačilo, aby člověk pochopil jednu věc:
Kostým je dohoda mezi tělem a světem.
Na natáčení mě fascinovalo, že oděv nemá vypadat jako nový. Nemá působit jako věc vytažená z věšáku.
Musí projít rukama lidí, kteří mu dají minulost.
Umazání.
Odření.
Stopu.
Patinu.
Každý detail má vytvořit iluzi, že člověk v tom světě opravdu žije. Že se o něco opřel, někudy prošel, někomu patřil, něco přežil.
Když imaginace přestane být jen napsaná a začne se šít
Později jsem byl na výstavě Fashion & Fantasy / Sharon Gilham v pražském Mánesu.
Nebyla to pro mě rychlá návštěva galerie. Strávil jsem tam mnoho času.
Díval jsem se na kostýmy zblízka: na vrstvy, švy, výšivky, aplikace, kůži, kov, masky, šperky, siluety a všechny ty věci, které v seriálu zahlédnete jen na okamžik, ale ve skutečnosti v sobě nesou hodiny lidské práce.
Výstava představovala desítky kostýmů ze seriálu a celou škálu technik — textil, kůži, výšivky, kovové práce, 3D tisk, laserové řezání, aplikace, šperky.
A důležitá pro mě byla ještě jedna věc.
Velká část této práce vznikala v Česku.
Takže Sharon Gilham je pro mě spojená s fantasy.
Ale také s Prahou.
S Barrandovem.
S Mánesem.
S řemeslem.
S českýma rukama.
S tím, co se stane, když se imaginace přestane jen psát a začne se šít.
Když zemřela Amálka
Když zemřela, šil jsem jí pohřební rubášek.
Bylo to jedno z těch gest, která se nedají úplně vysvětlit někomu, kdo v nich vidí jen kus látky.
Pro mě to nebyl kus látky.
Byl to poslední obraz.
Poslední péče.
Poslední dotek.
Poslední způsob, jak někoho obléct s láskou, když už pro něj nemůžete udělat nic dalšího.
A tehdy jsem veřejně říkal, že při tom channeluju svoji vnitřní Sharon Gilham.
Byla v tom nadsázka.
Ale nebyl to vtip.
Protože i rubášek je kostým.
Ne kostým jako převlek.
Kostým jako poslední obraz.
Látka na těle, které už nic nepotřebuje, ale člověk potřebuje ještě jednou udělat něco důstojného. Něco krásného. Něco zbytečného v praktickém smyslu — a právě proto lidského.
Ne móda. Způsob myšlení
Od té doby se mi Sharon Gilham nevrací jako módní vzor, ale jako určitý způsob myšlení.
V jednom rozhovoru popsala The Wheel of Time jako „grounded fantasy“ — fantazii, které má divák věřit, jako by postavy opravdu existovaly v jiné dimenzi.
A zároveň mluvila o tom, že kostýmní vyprávění začíná postavou a tím, jak zapadá do celku. Všechno má postavě sloužit.
To je přesně to, co mě zajímá.
Ne fantasy jako únik.
Ne kostým jako převlek.
Ne móda jako dekorace.
Ale oděv jako důkaz, že svět má pravidla.
A teď stojím před Světem knihy
V květnu 2026 mě čekal Svět knihy Praha.
Nechtěl jsem tam přijít jen slušně oblečený.
Nechtěl jsem vypadat jako spisovatel, který se zmenšil, aby nerušil.
Nechtěl jsem předstírat, že moje tvorba je méně temná, méně tělesná, méně ornamentální nebo méně osobní, než skutečně je.
Moje knihy jsou o smrti. O ztrátě. O tělech. O touze. O lásce, která není uklizená. O lidech, kteří se nevejdou do přijatelnější verze sebe sama.
O světle, které se neobjevuje proto, že je všechno v pořádku, ale protože někdo sedí dost dlouho ve tmě a začne si všímat, kde se láme.
Proto jsem o outfitu nepřemýšlel jako o „looku“.
Přemýšlel jsem o něm jako o vstupu do vlastního světa.
Nechci si půjčit cizí svět
Nechtěl jsem kopírovat kostýmy Sharon Gilham.
Nechtěl jsem se převléct za postavu z The Wheel of Time.
Nechtěl jsem si půjčit cizí svět.
Chtěl jsem navázat na způsob myšlení.
Samozřejmě nevím, co by si o tom všem pomyslela sama Sharon Gilham.
Možná by u mého malého rozpočtu, improvizací a objednávek z Temu protočila oči v sloup.
Možná by se nadechla přesně tím způsobem, jakým se nadechne člověk, který celý život pracuje s materiálem, řemeslem, týmem, časem a technickou přesností — a najednou vidí někoho, kdo se snaží vyrobit svůj malý autorský mýtus z toho, co má po ruce.
Ale protentokrát jsem volil právě takhle.
Ne proto, že bych neviděl rozdíl mezi couture kostýmem a samovydavatelským outfitem poskládaným z omezených možností.
Vidím ho velmi dobře.
Právě proto o něm píšu.
Tohle je moje situace. Můj rozpočet. Moje tělo. Můj stánek. Moje snaha udělat z minima něco, co nebude působit jako omluva, ale jako rozhodnutí.
Slouží ten obraz světu, který má nést?
Z krátké osobní zkušenosti, kterou se Sharon Gilham mám, i z toho, jak na mě působila její práce, si nemyslím, že by se dívala svrchu na člověka, který se snaží vytvořit obraz z mála.
Vnímal jsem u ní respekt k řemeslu a k lidem, jejichž ruce věci vyrábějí, upravují, špiní, spravují a drží pohromadě.
Možná by tedy neřešila, odkud přesně pochází každý kus látky.
Možná by se spíš ptala:
Slouží ten obraz světu, který má nést?
A to je otázka, kterou si kladu i já.
Vrstva jako paměť.
Materiál jako znak.
Silueta jako postoj.
Maska jako hranice mezi tělem a světem.
Ornament jako řeč, ne jako ozdoba.
Patina jako důkaz, že věc nežije mimo čas.
Zlato ne jako bohatství
Když jsem přemýšlel o vlastním těle na Světě knihy, nešlo mi o čistý, dokonalý a uhlazený obraz.
Právě naopak.
Uvažoval jsem o tom, že na těle místy použiju čtyřiadvacetikarátové plátky zlata.
Ne jako šperk.
Ne jako luxusní efekt.
Ale jako žilky, praskliny, drobné stopy světla na kůži.
Něco mezi ikonou, rozbitou sochou, tělem po rituálu a autorskou značkou.
Zlato ne jako bohatství.
Zlato jako patina.
Jako připomínka, že i temné věci mohou nést světlo, pokud se do nich někdo podívá dost zblízka.
V jednom případě poslední obraz. V druhém první
Možná právě tady se pro mě potkalo všechno:
natáčení Wheel of Time,
výstava v Mánesu,
rubášek pro Amálku
a Svět knihy.
Na place jsem viděl, jak se tělo stává součástí světa skrze kostým, patinu a detail.
V Mánesu jsem viděl, jak kostýmy obstojí i mimo kameru jako samostatné objekty lidské práce.
U Amálky jsem pochopil, že látka může být posledním gestem lásky.
A na Světě knihy jsem chtěl zjistit, jestli se autor může stát první stránkou svého vlastního světa.
Ne proto, aby na sebe strhl pozornost za každou cenu.
Ale proto, aby nelhal.
Protože tělo autora je také sdělení.
Čtenář mě uvidí dřív, než vezme do ruky knihu.
Dřív, než si přečte anotaci.
Dřív, než pochopí, proč jsou v mém světě hudba, ornament, ticho, smrt, touha a přepjatost.
Uvidí tělo.
A já nechci, aby to tělo říkalo:
Omlouvám se, budu se snažit být normálnější.
Chci, aby říkalo:
Tady jsem celý.
Se svými knihami.
Se svou smrtí.
Se svým smutkem.
Se svou směšností.
Se svou temnotou.
Se svým zlatem.
Se svou vnitřní Sharon Gilham.
Jednou jsem šil rubášek pro mrtvou Amálku.
Teď jsem oblékal sám sebe na veletrh knih.
A mezi těmito dvěma gesty není tak velký rozdíl, jak by se mohlo zdát.
V obou případech jde o obraz.
V jednom poslední.
V druhém první.
A možná právě proto pro mě oděv není móda.
Je to způsob, jak dát tělu pravdu dřív, než promluví.
-
AI byla použita k redakční úpravě původního autorského textu – k jeho členění, zkrácení, mezititulkům, zvýraznění, perexu a úpravě pro publikaci s časovým odstupem. Zkušenosti a názory jsou moje.
