Článek
Pořád se něco tlačí dopředu, něco se musí dokončit, odškrtnout, vyřešit. A přitom přichází chvíle, kdy se mi už zkrátka nechce nic lámat přes koleno.
Všimnul jsem si toho nedávno, když jsem řešil překlady svého webu do několika jazyků. Zabralo to spoustu času, ale nakonec zbývala ta poslední, největší meta – můj vlastní umělý jazyk Endraloni. Do něj to teprve musím pořádně dotáhnout. Původně přitom vznikal jako čistě ceremoniální záležitost, ale teď se z něj stává skutečný, živý jazyk, kterým se dá normálně hovořit. Ve volných chvílích mi teď utváří příjemný prostor, kde si rozšiřuji slovník a skládám něco jako oxfordskej slovník – plus navíc klasický poctivě oboustranný k tomu. Zase se tak nořím do hlubin jeho gramatiky a objevuji souvislosti, které mi dřív unikaly.
Jenže v tom všem shonu jsem si řekl dost. Tenhle konkrétní projekt si prostě nechám na příští rok. Říkám tomu sice projekt, ale v hloubi duše je to hlavně moje velká láska.
A upřímně se těším na chvíli, až si svoje knihy začnu vydávat nejdřív v jazyce endraloni a teprve potom v těch ostatních. Dokonce mi v hlavě utkvěla myšlenka, jestli bych některou knihu neměl napsat výhradně v něm. Jediným čtenářem budu já sám. Tuhle knihu si pak strčím pod polštář a hned se mi bude o poznání líp spát.
S úctou a klidným dechem
Antonín Deliš
-
Informace o použití AI
Při vzniku článku byla použita generativní AI jako tvůrčí a redakční nástroj.
