Článek
Šestá část filmu Až přijde Marion, řekni, že tu nejsem dostala název Rudá.
Ale než se dostaneme k rudé barvě, čeká nás ještě spousta jiných.
Modrá, fialová, růžová, oranžová.
A především jedna docela obyčejná cesta na Černý Most, která skončí dvěma nalezenými dýněmi.
Kdyby mi někdo na začátku natáčení řekl, že se dýně stanou jedním z nejmilejších okamžiků šesté části, asi bych se tomu zasmál.
Jenže právě takové věci se do Marion dostávají.
A mně se to líbí.
Damian na benzínce
Šestá část začíná u Damiana.
Stojí na benzínce.
Možná tam právě přijel. Možná vystoupil z něčího auta.
To nevíme.
A ani to není potřeba okamžitě vysvětlovat.
Po chvíli se ocitá na Černém Mostě. Prochází kolem metra, pozoruje okolí a postupně zamíří do obchodního centra.
Tentokrát jsem chtěl věnovat poměrně velký prostor samotnému pohybu městem.
V předchozích dílech jsme viděli Hloubětín, cestu metrem na Luka a další části Prahy.
Teď přichází Černý Most.
Místo, které člověk obvykle spojuje s nákupy, autobusy, metrem a spoustou lidí, kteří neustále někam spěchají.
Jenže když se tam člověk vydá s kamerou a má trochu času, začne si všímat úplně jiných věcí.
A tak jsem natáčel.
Vánoce ještě nejsou
Obchodní centrum už je vánočně vyzdobené.
Světla, ozdoby, dekorace.
Přitom jsou teprve listopadové dny a Vánoce jsou ještě daleko.
To je jeden z těch zvláštních okamžiků současného roku, kdy se člověk může procházet mezi vánočními dekoracemi, přestože venku je docela obyčejný podzim.
Damian se mezi tím vším pohybuje.
Prochází pasážemi, pozoruje výlohy a pokračuje dál.
A právě při těchto scénách mě baví, že nemusím vymýšlet žádnou speciální výpravu.
Obchodní centrum už svou výzdobu má.
Lidé už tam chodí.
Světla svítí.
Stačí se dívat.
Modrofialové akvárium
Jedna z mých nejoblíbenějších obrazových sekvencí šestého dílu vznikla u akvária.
Rybičky plavou ve zvláštním modrofialovém a růžovém světle.
Celý obraz na chvíli dostává úplně jinou podobu.
Po ruchu obchodního centra přichází něco téměř meditativního.
Pohyb ryb, světlo, voda a barvy.
Není tam potřeba žádný dialog.
A vlastně ani žádná událost.
Damian se prostě dívá.
Právě takové chvíle mě při natáčení baví. Člověk může na okamžik opustit příběh vyprávěný slovy a nechat pracovat samotný obraz.
A potom se kamera přesune zase někam jinam.
Tentokrát na střechu.
Nebe nad Černým Mostem
Na střešním parkovišti se otevře výhled na oblohu.
A ten podvečer bylo opravdu na co se dívat.
Mraky, světlo, dramatické nebe.
Celé okolí Černého Mostu mělo toho dne zvláštní atmosféru.
Někdy člověk vyjde ven s telefonem a doufá, že natočí něco použitelného.
A někdy mu počasí nabídne něco, co by se jen těžko připravovalo předem.
Damian se zastaví, kouří a pozoruje oblohu.
A já jsem chtěl, aby na to měl čas.
Aby se divák mohl chvíli dívat s ním.
Mimochodem, když si vzpomenu na třetí část Převrácené nebe, je docela zajímavé, jak se nám nebe do Marion stále vrací.
Jednou jako název italské písně.
Podruhé jako skutečná obloha nad Prahou.
Dostaveníčko, ze kterého nic nebylo
Jenže Damian nepřišel na Černý Most jen kvůli vánoční výzdobě a rybičkám.
Má také domluvené sexuální setkání.
Vydá se na místo, kde má s někým zažít trochu intimnější chvíli.
Jenže dotyčný ho tam nakonec pouze vytáhne.
A nic z toho není.
Damian je naštvaný.
Nadává, rozčiluje se a odchází.
Kdo zná prostředí anonymních erotických seznamek, asi ví, že podobné situace nejsou nijak výjimečné.
Člověk si s někým píše, někam se vypraví a nakonec zjistí, že si mohl celou cestu ušetřit.
A tak se Damian vydá na autobus.
Ale ještě předtím přijde něco, s čím rozhodně nepočítal.
Dvě dýně
Na zastávce objeví dvě dýně.
Prostě tam jsou.
A on z nich má radost.
To je celé.
Po nevydařeném dostaveníčku, nadávání a rozčarování přichází malé, naprosto nečekané potěšení.
Dvě dýně.
Možná je to trochu absurdní.
Mně ale právě tenhle kontrast připadá docela půvabný.
Damian se vydal za sexuálním dobrodružstvím a nakonec si z Černého Mostu odnáší něco úplně jiného.
A tak čeká na autobus.
Tím jeho podvečer končí.
A my se přesuneme do následujícího dne.
K Míďovi.
Malíř a jeho únava
Míďa je znovu ve svém ateliéru.
Malování, plátna, barvy, počítač.
Všechno, co už z předchozích částí známe.
Jenže jeho únava se stále zhoršuje.
Ve čtvrtém díle se sotva dokázal zvednout, aby si přečetl maďarskou pohádku. Teď už ho vyčerpání začíná zasahovat ještě výrazněji.
Přesto maluje.
A právě to je pro mě na Míďovi důležité.
Není to postava, která by jen čekala na další událost.
Pracuje.
Má svoje obrazy, svoje vztahy, svoje starosti.
A také jednoho bývalého modela, který mu začíná dělat pořádné problémy.
Robert a obraz, který nesmí nikdo vidět
Robert už se v předchozích částech objevil jako muž, kterého Míďa namaloval nahého.
Teď se k jeho portrétu znovu vracíme.
Robert telefonuje.
Nechce, aby obraz kdokoli viděl.
A nakonec požaduje, aby ho Míďa zničil.
Jenže Míďa odmítá.
Pro něj je to jeho práce.
Obraz, který namaloval.
Není ochotný ho jednoduše zlikvidovat proto, že si to model přeje.
A tak mezi nimi vzniká stále nepříjemnější spor.
Při přípravě těchto scén mě zajímalo také to, jak podobný konflikt vyprávět prostřednictvím telefonu a zpráv.
Nemusíme Roberta přímo vidět.
Stačí hovor.
A potom zpráva.
Naléhavější než předchozí.
„Milane, ten obraz nesmí nikdo vidět!“
Míďa ale dál maluje.
Damian v koupelně
Mezi Míďovy scény jsem vložil také prostřihy do Damianovy koupelny.
Damian masturbuje.
Zatím to ovšem není explicitně ukázané.
Pouští si hudbu na Spotify a mezi skladbami zazní také italská píseň.
Hudba patří k Marion od samého začátku. Někdy vytváří atmosféru, jindy ji poslouchají přímo postavy.
A někdy propojuje jejich světy.
Tentokrát se tak vedle sebe znovu ocitají Damian a Míďa.
Jeden ve své koupelně.
Druhý u malířského stojanu.
A přestože je dělí jen několik kroků, každý prožívá něco úplně jiného.
Telefonát s Marion
Míďa si také telefonuje s Marion.
Její hlas neslyšíme.
Slyšíme pouze Míďu.
Mluví o své únavě.
O tom, že už vlastně neví, jak ji druhým vysvětlit.
A že je stále těžší s ní žít.
V předchozích dílech se o vyčerpání zmiňoval opakovaně. S Renatou, s matkou, sám před sebou.
Ale tady mám pocit, že se dostáváme ještě o něco blíž.
Marion je pro něj někým, komu může říct i to, co ostatním nedokáže pořádně popsat.
Přitom se v obraze vlastně téměř nic neděje.
Míďa hovoří.
Poslouchá odpovědi, které my neslyšíme.
A snaží se pokračovat.
Rudé plátno
Po telefonátu si Míďa poznamená na plátno středeční setkání v šest hodin.
Pak se ale vyčerpání znovu přihlásí.
Míďa se rozpláče.
Nejde o nějaké velké dramatické gesto. Spíš o okamžik, kdy už toho má jeho tělo jednoduše dost.
Ale po chvíli se vzpamatuje.
Podívá se na Robertův portrét.
A vrátí se k malování.
Tentokrát vzniká jiný obraz.
Na červeném plátně se začnou objevovat linie, které se postupně proměňují v lidskou tvář.
A ta tvář je zvláštní.
Připomíná Míďu.
Jenže Míďu s vlasy.
A zároveň někoho jiného.
Damiana.
To je jeden z obrazů, ke kterým se v Marion ještě budeme vracet. A také jeden z těch, u kterých nechci divákovi předem určovat jediné možné vysvětlení.
Míďa se na obraz dívá.
Je překvapený.
Zamyšlený.
Jako by ani on sám úplně nevěděl, co právě namaloval.
A přesto se mu obraz líbí.
S obrazem na prsou
Závěr šesté části patří Míďovi.
Unavený malíř si lehne a položí si obraz na prsa.
Zavře oči.
A usne.
Potom se lehce usměje.
Mám ten okamžik rád.
Po hádce s Robertem, po telefonátu s Marion a po všem vyčerpání, kterým během dne prochází, se konečně objeví něco klidného.
Míďa má u sebe obraz, který právě vytvořil.
A je s ním spokojený.
Právě tento výjev jsem si vybral také pro náhledový obrázek šesté epizody.
Fotografii jsem nechal výtvarně stylizovat do podoby, která navazuje na dosavadní obrazový svět Marion — výrazné barvy, temné stíny a atmosféru staré videopásky.
A tak se rudá barva dostala také na titulní obrázek.
Proč Rudá
Původně mě napadlo nazvat šestou část Červená.
Jenže pak jsem začal přemýšlet o všech barvách, které se v ní objevují.
Modrofialové akvárium.
Růžové světlo.
Oranžové dýně.
A nakonec červený obraz.
Uvažoval jsem také o Oranžové. Vždyť ty dvě dýně jsou docela výrazné.
Ale nakonec mi došlo, že Rudá má úplně jiný zvuk.
Je krátká.
Výrazná.
A zároveň v sobě nese něco, co samotné označení barvy úplně nevystihuje.
Život, tělesnost, napětí.
Možná také určitou předtuchu.
V šesté části se přitom žádné velké drama ještě nestane.
Damian se projde po Černém Mostě.
Najde dvě dýně.
Míďa maluje, telefonuje, rozpláče se.
A nakonec usne s obrazem na prsou.
Jenže divák už ví, že se mezi jednotlivými postavami postupně začíná něco komplikovat.
A tak mi Rudá připadá jako správný název.
Navíc se mi líbí, že vedle názvů Sekvence samoty, Jako by nic, Převrácené nebe, Narodí se princ a Hnízda najednou stojí jediné slovo.
Rudá.
A tím šestá část končí.
Další pokračování už bude patřit také Filipovi.
Ale o tom zase příště.
Až přijde Marion, řekni, že tu nejsem
Část šestá: Rudá (Crimson)
Druhá sezóna, druhá epizoda
Stopáž: přibližně 29 minut
Scénář, režie, kamera, střih a hlavní dvojrole: Antonín Deliš
Film na Vidrenu - druhá sezóna





