Článek
Pan Toníček píše knihu, kterou nenapsal
Pan Toníček z Hloubětína napsal knihu, kterou nenapsal. Dozvěděl se to na internetu. Byla to užitečná informace, protože do té doby žil v omylu, že ji píše.
Měl k ní příběh. Postavy. Místa. Časovou osu. Věděl, kdo koho miluje, kdo koho nesnáší, kdo něco ví a kdo se to dozví o sedmnáct kapitol později. Věděl, proč se něco odehraje v Podolí a ne na Žižkově. Věděl, proč jedna postava v určité chvíli mlčí. Věděl, co se jí stalo před třemi knihami. Věděl dokonce i věci, které v knize nikdy nebudou.
Ale knihu nenapsal.
To bylo důležité.
Protože mezi člověkem a napsanou knihou stál prompt. A prompt, jak známo, ruší autorství.
Pan Toníček se nad tím rozhodl zamyslet poctivě. Otevřel jednu kapitolu. Nahoře byl jeho plán. Ne nějak zvlášť poetický. Spíš něco jako:
Tom přijde pozdě. Viktor už čeká. Nezačínej popisem počasí. Tom se snaží působit normálně, ale Viktor pozná, že něco není v pořádku. Nedávej jim explicitní rozhovor o vztahu. Důležitější je, co neřeknou. Na konci Tom změní téma.
Pod tím následovala další poznámka:
Nevysvětluj čtenáři, že Viktor něco chápe. Musí to být vidět z reakce.
A ještě jedna:
Žádné objímání.
Pan Toníček měl se stroji zkušenosti. Když jim výslovně nenapsal žádné objímání, dříve nebo později se někdo objal. Stroje měly zřejmě vnitřní přesvědčení, že lidstvo potřebuje více fyzického kontaktu.
Pan Toníček někdy také.
Ale ne v kapitole dvacet tři.
Stiskl tlačítko.
Vznikl text.
Tom přišel pozdě. Viktor čekal. Počasí se neobjevilo. Dobré. Tom se snažil působit normálně. Dobré. Viktor poznal, že něco není v pořádku. Také dobré.
Pak Viktor řekl:
„Nemusíš přede mnou nic skrývat.“
„Do prdele,“ řekl pan Toníček.
To tam nechtěl. Bylo to příliš jasné. Příliš televizní. Příliš věta, kterou postava řekne, když autor potřebuje, aby divák pochopil, že postava něco pochopila.
Pan Toníček ji smazal.
Viktor místo toho položil před Toma hrnek.
To bylo lepší.
Jenže hrnek už byl v minulé kapitole.
Pan Toníček si nebyl jistý, zda dva hrnky po sobě představují literární problém.
Rozhodl se, že ano.
Hrnek smazal.
Teď Viktor nedělal nic.
To bylo zase málo.
Pan Toníček deset minut zíral na odstavec. Pak napsal:
Viktor mu uvolní místo vedle sebe, ale nepodívá se na něj.
„Jo.“
To bylo ono.
Stroj to nenapsal.
Pan Toníček ano.
A přesto knihu nenapsal.
Byla to zvláštní disciplína.
Když člověk řekl fotografovi: „Chci ho tady. Světlo zleva. Neusmívat se. O dva kroky dozadu. Ještě jednou,“ byl to fotografický koncept.
Když režisér řekl herci: „Neříkej tu repliku smutně. Právě naopak. Zkus se tvářit, že tě to vůbec nezasáhlo,“ byla to režie.
Když redaktor řekl autorovi: „Celý tenhle odstavec pryč, tady už to víme,“ byla to redakční práce.
Když pan Toníček řekl stroji: „Nech ho mlčet, protože když promluví, zradí to, co o něm víme z prvního dílu,“ bylo to podle některých lidí:
napiš mi knihu.
Pan Toníček začínal mít podezření, že prompt není nic jiného než velmi neoblíbený příkazovací způsob.
Jednou si zkusil představit opačný svět.
Spisovatel sedí u stolu.
Přijde redaktor.
„Tady to nefunguje.“
„Tak to přepiš,“ řekne spisovatel.
Redaktor přepíše.
„Výborně,“ řekne spisovatel. „To je moje kniha.“
Přijde korektor.
Opraví chyby.
„Moje kniha.“
Přijde grafik.
Udělá obálku.
„Moje kniha.“
Přijde sazeč.
Vysází ji.
„Moje kniha.“
Přijde nakladatel.
Vyrobí ji, rozešle, prodává.
„Moje kniha.“
Přijde AI.
Napíše odstavec podle autorova zadání.
Celá místnost ztichne.
„Tak moment.“
Pan Toníček přemýšlel, jestli mu na tom vůbec má záležet.
Možná ne.
Člověk přece nemusí získat povolení od literární policie. Literární policie navíc neměla uniformy, což bylo nepraktické. Člověk nikdy nevěděl, kdo právě vykonává službu.
Někdy to byl spisovatel. Někdy recenzent. Někdy člověk, který žádnou AI knihu nikdy nečetl, ale zato přesně věděl, jak všechny vznikají.
Někdy člověk napsal:
„To bych zvládl taky.“
Pan Toníček měl tuto větu rád. Vždycky měl chuť odpovědět:
„Tak jo.“
Nic víc.
Tak jo.
Napiš pět knih. Postav kolem nich web. Vymysli svět. Udělej hudbu. Vyrob vinyl. Vysaď to. Oprav to. Publikuj to. Dávej části zdarma. Zkus přivést lidi. Vyrob film, který není film.
A až budeš hotový, přijď.
Dáme si kafe.
Jenže pan Toníček to většinou nenapsal.
Protože neměl čas.
Musel totiž psát knihu, kterou nenapsal.
Jednoho večera se dostal ke scéně, kterou znal už velmi dlouho. Byla tam dávno před NovelCrafterem. Dávno před tokeny. Dávno před tím, než věděl, kolik stojí jeden milion znaků odeslaných někam do datového centra.
Nosil ji v hlavě.
Ne celou.
Spíš její teplotu.
Místnost. Dva lidi. Pocit, že něco skončilo, ale ještě se to nedozvěděli.
Pan Toníček napsal prompt. Tentokrát krátký. Nechtěl stroj příliš vést. Chtěl vidět, co udělá.
Stiskl tlačítko.
Text přišel.
Byl dobrý.
Technicky.
Plynulý.
Čitelný.
A úplně mrtvý.
Pan Toníček ho přečetl podruhé.
Nic.
Potřetí.
Nic.
„Tak tohle ne.“
Smazal ho celý.
Dvě tisícovky tokenů zmizely v nenávratnu.
Literatura utrpěla další ekonomickou ztrátu.
Pak napsal prompt znovu. Tentokrát mnohem přesněji.
Ne co mají postavy dělat.
Ale proč je ta scéna bolí.
Kde se mezi nimi něco láme. Co nesmějí říct. Co si myslí jeden a neví druhý. Jak se má změnit rytmus. Kde má přijít věta, po které už není návratu.
Stiskl tlačítko.
Četl.
Tentokrát se něco stalo.
Ne všechno.
Ale něco.
Pan Toníček zastavil generování uprostřed. Přepsal dva odstavce. Jednu repliku nechal. Jinou úplně změnil. Konec napsal sám.
Pak kapitolu zavřel.
A několik minut jen seděl.
Protože přesně tuhle scénu chtěl.
Na internetu někdo právě vysvětloval:
„AI nikdy nemůže dát textu lidskou zkušenost.“
Pan Toníček se na to podíval.
To byla vlastně pravda.
Stroj žádnou jeho zkušenost neměl.
Nebyl v Podolí. Nezamiloval se. Nerozešel se. Nečekal na někoho, kdo nepřišel. Neztratil psa. Nebál se o peníze. Neseděl v Hloubětíně a nepřemýšlel, jestli má koupit jídlo, nebo dobít kredit.
Nevěděl, proč některá věta bolela.
To všechno musel dodat pan Toníček.
Stroj měl slova.
Pan Toníček měl důvod, proč mají stát právě takhle.
Možná to bylo celé.
Večer exportoval kapitolu. Uložil ji. Zálohoval. Pak ji otevřel ještě jednou.
Našel překlep.
Opravil ho.
„Tak,“ řekl.
Další kus knihy, kterou nenapsal.
Zavřel počítač.
Pak ho zase otevřel.
Protože si vzpomněl na jednu větu.
Tu bylo potřeba změnit.
Kniha, kterou nenapsal, mu totiž nedala spát.
A to bylo od ní, vzhledem k tomu, že nebyla jeho, docela drzé.
-
Poznámka k použití AI:
Při přípravě článku byla umělá inteligence použita ke stylistické a redakční úpravě textu, zejména ke sjednocení odstavců, rytmu a formulací. Námět, obsah, satirický koncept a výsledná podoba textu jsou autorské.
