Článek
Pan Toníček utratí sto dolarů, aby nemusel pracovat
Pan Toníček z Hloubětína se jednoho rána rozhodl, že nebude pracovat. Bylo to odvážné rozhodnutí. A drahé.
Otevřel OpenRouter. Na obrazovce svítilo číslo, které se mu příliš nelíbilo:
108,27 USD.
Pan Toníček se na něj chvíli díval. Pak zavřel oči. Otevřel je. Číslo tam bylo pořád.
„Výborně,“ řekl. „Takže jsem zaplatil skoro dva a půl tisíce korun za to, abych nic nedělal.“
To odpovídalo tomu, co o něm lidé říkali. Umělá inteligence přece člověku práci šetří. Pan Toníček tedy předpokládal, že těch sto osm dolarů musí být účet za volný čas. Jen si nevzpomínal, kde ho strávil.
Na dovolené nebyl. V kině nebyl. U moře nebyl. V restauraci také ne. Většinu měsíce seděl v Hloubětíně. Někdy u počítače. Někdy u druhého počítače. Někdy u telefonu, kde kontroloval počítač. A někdy jen několik minut hleděl před sebe, protože právě zjistil, že v kapitole čtyřicet sedm někdo ví něco, co se dozví až v kapitole padesát jedna.
To byl pravděpodobně odpočinek.
Pan Toníček otevřel statistiky.
39 milionů tokenů.
Netušil přesně, kolik je třicet devět milionů tokenů v běžných lidských jednotkách. Rozhodl se, že hodně.
Pak viděl:
64 požadavků.
To už si představit dokázal. Šedesát čtyřikrát se stroje na něco zeptal. Šedesát čtyřikrát mu něco odpovědělo. A téměř pokaždé pak pan Toníček začal dělat tu zvláštní věc, kterou lidé používající AI údajně nedělají.
Četl.
Něco vyhodil, něco nechal, něco přepsal, něco vrátil, něco přesunul do jiné kapitoly. Něco si přečetl znovu a zjistil, že to bylo lepší předtím, takže obnovil starou verzi. Pak zjistil, že stará verze byla horší, a obnovil novou.
Tomuto procesu říkal pan Toníček odborně:
kurva.
Původně si myslel, že psaní knih s AI bude levné. A měl pro to důvod. Dřív mu pět set korun v tokenech vydrželo třeba na knihu a půl. Někdy skoro na dvě.
To se mu líbilo. Pět set korun byla částka, kterou člověk ještě dokázal vysvětlit sám sobě.
„To je jako dvě návštěvy kavárny,“ říkal.
Potom začal psát třetí díl Usuš své vlasy. Nejdřív měl dvě stě stran. Pak tři sta. Pak čtyři sta. Pak šest set. V určité chvíli přestal počet stran sledovat.
Nakonec jich bylo kolem osmi set.
Pan Toníček pochopil, že napsal velmi krásnou věc. Také pochopil, že napsal účetní problém.
Každá další kapitola totiž potřebovala vědět, co se stalo předtím. A čím víc toho předtím bylo, tím víc toho bylo potřeba poslat stroji.
Pan Toníček se pokusil ušetřit. Místo celé knihy poslal jen poslední kapitolu. Stroj napsal něco levného. Bylo to nádherně levné.
A úplně mimo.
Poslal posledních pět kapitol. Bylo to o něco dražší. A o něco méně mimo.
Poslal postavy, poznámky, souhrny, časovou osu, několik kapitol a stručný popis toho, co právě všichni prožívají. Stroj si vzpomněl skoro na všechno.
Jen ne na tu jednu věc, na které kapitola stála.
„Dobře,“ řekl pan Toníček.
A poslal mu celý svět.
Cena vyskočila. Kvalita také. Pan Toníček chvíli pozoroval oba grafy.
Pochopil ekonomii.
Na internetu zatím četl článek o tom, jak AI umožňuje chrlit knihy bez práce.
Pan Toníček slovo chrlit miloval. Bylo to praktické slovo. Když člověk napíše tři knihy za rok, je plodný. Když jich napíše deset s AI, chrlí.
Pan Toníček se zamyslel, kolik knih už vlastně vychrlil. Pak si vzpomněl, kolik z nich sám sázel. Kolik obálek připravoval. Kolik textů znovu pročítal. Kolikrát měnil strukturu kapitol. Kolikrát řešil export. Kolikrát opravoval dialogy, které se po kopírování rozhodly přestěhovat někam úplně jinam. Kolikrát řešil Lulu, web, Databázi knih, Wattpad, hudbu, vinyly, články, trailery a příspěvky. A kolikrát si ve dvě ráno říkal:
„Ještě tu jednu věc.“
Pan Toníček tedy souhlasil.
Chrlil.
Velmi pomalu.
Největší kouzlo AI spočívalo podle veřejnosti v tom, že člověk ušetří peníze za lidi. To bylo jistě pravda.
Pan Toníček si představil normální vydavatelský proces. Redaktor. Korektor. Grafik. Sazeč. Ilustrátor. Hudebník. Střihač. Kameraman. Produkce. Marketing. Webdesigner. Možná fotograf. Možná někdo, kdo dokáže vysvětlit Instagramu, že pan Toníček není nebezpečný podvratný element.
Pan Toníček nikoho z nich nezaplatil.
Nemohl.
Místo toho zaplatil stroje. A zbytek udělal sám.
To byl ten okamžik, kdy přesně pochopil, jak AI šetří práci:
Umožní vám dělat práci dvanácti lidí místo toho, abyste si dvanáct lidí najali.
Pan Toníček byl nadšen.
Kapitalismus dosáhl dalšího stupně vývoje.
Pak mu došly peníze.
To se stávalo.
Pan Toníček měl zvláštní finanční systém. Peníze na nájem byly peníze na nájem. Peníze na elektřinu byly peníze na elektřinu. Peníze, které mu někdo poslal „na vesmír“, byly peníze na vesmír.
A peníze na jídlo byly ideálně peníze, které ještě neexistovaly.
Jednoho dne mu kamarád poslal dva tisíce tři sta korun. Do poznámky napsal:
na tvůj vesmír
Pan Toníček se na tu větu díval docela dlouho. Protože přesně věděl, co tím myslí.
Web. Knihy. Generování. Hudba. Trailer. Všechno to potrhlé souhvězdí věcí, které už několik let skládal dohromady.
Zaplatil webhosting. Zůstalo devět set dvacet pět korun.
Pan Toníček měl doma málo jídla. Na účtu však měl devět set dvacet pět korun, které nebyly na jídlo.
Byly na vesmír.
Bylo to trochu směšné. A zároveň důležité. Protože pan Toníček chtěl, aby když mu někdo pomůže s knihou, skutečně z toho vznikla kniha.
Ne rohlík. Ani cigarety. Ani pocit, že peníze zmizely někde v běžném dni a nikdo už nikdy nezjistí kam.
„Takže,“ řekl. „Teď za to napíšu čtvrtý díl.“
Tedy nenapíšu.
Zaplatím si, abych ho nemusel napsat.
Sedl si a otevřel plán.
Šedesát kapitol.
Tentokrát žádných osm set stran. Pan Toníček se poučil. Čtvrtý díl bude mít přibližně tři sta padesát. Možná čtyři sta. A pokud bude mít pět set, přijde zásah vyšší moci.
Pátý díl bude ještě kratší. Třicet kapitol. Dvě stě padesát stran.
Pan Toníček zjistil, že ho tato čísla uklidňují. Dříve si myslel, že velká kniha musí být velká. Teď věděl, že některé velké knihy mohou být malé.
A některé malé knihy mohou být osmisetstránkové psychické onemocnění.
Přepočítal si rozpočet.
Čtvrtý díl. Pátý díl. Druhý ArtFork.
To bylo důležité.
Zločin v domě na Petrském náměstí mohl počkat. Ten na něj jednoho dne prostě vyskočil z hlavy. Nevyžádal si povolení.
Pan Toníček se rozhodl, že když se příběh dokáže narodit bez pozvání, dokáže také rok počkat.
Kniha do roku 2027 neumře.
Ani pan Toníček.
Doufal.
Takže priorita byla jasná: Vlasy. ArtFork. Trailer. A potom se uvidí.
Najednou nepotřeboval nekonečné množství peněz. Potřeboval několik tisíc. Několik konkrétních tisíc.
To už nebyla propast.
To byla díra.
Díry se dají obejít. Nebo přeskočit. Nebo vám přes ně někdo na chvíli položí prkno.
Večer pan Toníček znovu otevřel OpenRouter. Dobyl kredit. Na chvíli zaváhal.
Pak stiskl tlačítko.
Peníze začaly pomalu mizet. Na obrazovce se objevovala další kapitola.
Pan Toníček ji četl. Zastavil generování. Upravil prompt. Spustil ho znovu. Přepsal odstavec. Smazal tři věty. Doplnil poznámku k postavě. Zkontroloval předchozí kapitolu. Přepočítal délku. Udělal si kávu. Vrátil se. Pokračoval.
Ve dvě ráno měl hotovo.
Na internetu mezitím někdo napsal:
AI je pro lidi, kteří jsou líní tvořit.
Pan Toníček si komentář přečetl. Pak se podíval na hodiny. Na účet. Na otevřených jedenáct oken. Na kapitolu. Na tabulku nákladů. Na web. Na nedopsaný článek na ráno.
A konečně pochopil.
Celou dobu to dělal špatně.
Sto dolarů utratil proto, aby nemusel pracovat.
Jen mu zatím nikdo neřekl,
kdy přesně s tím má začít.
-
Poznámka k použití AI:
Při přípravě článku byla umělá inteligence použita ke stylistické a redakční úpravě textu, zejména ke sjednocení odstavců, rytmu a formulací. Námět, obsah, satirický koncept a výsledná podoba textu jsou autorské.
