Článek
Před pár měsíci se mnou život začal hrát hru, na kterou jsem neměla vůbec žádnou přípravu, žádnou předchozí zkušenost. A hlavně, vůbec jsem takovou hru nikdy neměla v úmyslu hrát. Můj manžel se po více než třicetiletém vztahu rozhodl odejít za jinou.
Je to jako když zatáhnete v plné rychlosti ruční brzdu. Rázem jste v takovém smyku, že se vám tají dech, a v hlavě vám hučí tak, že nejste schopni rozumně uvažovat.
Náraz, prudké zastavení, temno. Jste na odpis.
Zastavil se vám celý váš život. Jenže čas se nezastavil. Běží dál a nejde ho ignorovat.
Evoluce říká, že přežijí ti, kteří se nejlépe přizpůsobí. Zákony přírody neoklamete. Když chcete přežít a žít, nezbývá, než se přizpůsobit.I když se ve vás všechno vzpírá, i když nechcete věřit, i když nechápete.
A tak jsem na cestě adaptace a přizpůsobení. Není to zrovna vycházka rozkvetlou alejí. Ani nevím, jak dlouho tu cestu budu muset jít. Jedno ale vím. Potkávám na ní všelijaké pomocníky a rádce. Někteří podporují a opravdu pomáhaji. A za to jsem jim vděčná. Někteří přicházejí se zaručenými radami a návody. Jiní mě postrkují a vytýkají, že jdu příliš pomalu. Že už jsem měla být dál.
A víte co? Půjdu jen tak rychle, jak budu umět. Nemusíte to chápat. Budu se zastavovat, možná ještě někdy i ohlížet.
Ta cesta je moje. A i když jsem si ji nevybrala dobrovolně, půjdu po ní krok za krokem tak, jak to budu schopna zvládat. Protože jen tak dojdu ve správný čas na správné místo.
