Článek
Vdávala jsem se po desetiletém „chození“, dva roky jsme spolu už žili. Nešlo tedy o žádný neuvážený krok. Věděli jsme o sobě hodně, znali jsme nejen sebe, ale i své široké rodiny. Byli jsme si jisti, že máme na život stejný názor a že spolu chceme být „navěky“.
Oba jsme žili v zájmu rodiny. Budovali jsme zázemí pro nás a naše dvě děti. Naše rodina byla fungující. Zdálo se, že u nás vládne láska a podpora. Manžel stoupal po společenském žebříčku díky pracovnímu postupu a veřejným funkcím. Byla jsem ráda, že mu mohu pomáhat a dělala jsem to upřímně.
Když dosáhl pracovně a společensky pomyslného vrcholu, stal se pro něho manželský život rutinou a nudou. Doma měl ženu, která už byla stálým inventářem. Znala ho od jeho 14 let, věděla o všech jeho životních úspěších i klopýtnutích. Vždyť skoro u všech byla a v mnoha případech mu podala pomocnou ruku. I to se stalo samozřejmostí. Manželský život mu začal být úzký. S tím přišel zlomový věk, nástup krize středního věku a jeho kolegyně, která dobře vystihla příznivou dobu. Rozehrála správnou strunu mužské ješitnosti, pohladila jeho ego, nabídla rozptýlení v denní šedi života.
Na moje výzvy už nereagoval. Přestal se mnou sdílet čas i plány. Dřív jsme si dělali výlety, plánovali romantické chvíle a mluvili o budoucnosti. To všechno se najednou vytratilo. Žádný zájem, žádná odezva.
Neměl v sobě ani tolik chlapské síly, aby se k nevěře přiznal. Ale lež má krátké nohy. Neutekla.
On ale utekl. Šel, protože se zamiloval.
Zůstala jsem paralyzovaná. Se zkušeností, kterou jsem ani neplánovala, ani nikdy nechtěla zažít. Moje manželství, které mělo být na celý život, trvalo 23 let.
Stojím na startovní čáře. Ti, kteří už to mají za sebou, říkají, že bude líp.
