Článek
Podzim, stejně jako každé roční období, má svoje nezaměnitelné kouzlo. Příroda zpomaluje svůj běh, připravuje se na odpočinek a vydává ze sebe tu nejkrásnější paletu barev. Maluje stromy kolekcí pestrých odstínů a podbízí se lidskému oku dechberoucími kombinacemi. Člověk se rozplývá nad tou nádhernou scenérii.
Já se nerozplývám. Mně je smutno. Podzim přinesl do mého života před lety první velkou ránu, první zásadní životní lekci. V říjnu před dvaceti lety diagnostikovali mé, tehdy padesátileté, mamince zákeřnou nemoc. Nebyla však bez šance na vyléčení. Celý rok urputně bojovala a doufala v naději. Po roce, opět v říjnu, její nemoc zaútočila ještě větší silou. A krásné barvy podzimu pro mě zase ztratily svou přitažlivost.
Za další dva roky, zase na podzim, maminka zemřela. Zanevřela jsem na podzimní kouzlo a každý rok s příchodem podzimu jsem cítila smutek.
Teprve před pár lety jsem vzala podzim na milost a začala znovu vnímat jeho uklidňující energii.
Letos je podzim krásný, plný a barevný. Já ho ale vidím rozmazaně kvůli slzám, kterých mám plné očí.
Ale to už je zase jiný příběh. Jiná lekce.
A já se ptám: „Kdy zase uvidím krásu kolem sebe? Nejen na podzim.“
