Článek
Tak tedy. Tenkrát za mého dětství jsme v naší vesnici měli vánoční tradici. Široko daleko nevím o nikom, kdo by znal nebo osobně zažil něco podobného. A jestli někdo zažil, tak určitě ne to, na co jsme se každý rok těšili my. Naše vesnice nebyla velká, čítala všehovšudy kolem stovky domů. I tak v ní žili lidé různých řemesel a zájmů. Mezi nimi i muzikanti. Někteří nadaní a ti ostatní to dělali s velikou láskou.
Tři strýcové (ne že by byli moji příbuzní, ale na dědině se tak říkalo skoro všem), o kterých chci vyprávět, měli muziku a muzicírování v malíčku. A snad od svých předků a stařečků zdědili i tu slavnou tradici. Každý štědrý večer, hned, jak snědli kapra a rozbalili dárek, se sešli, aby se svými nástroji-dvěma klarinety a trubkou-obešli celou vesnici. Nikdo je nenazval jinak než pastýři. Zastavili u každého domu, aby zahráli koledu všem lidem dobré i nedobré vůle. Náš dům byl poslední na jejich trase. Umíte si asi představit, v jakém rozpoložení se k nám dostali, když obvyklou odměnou za jejich koledu byla štamprle slivovice. Šťastní, že už jsou na konci, přijali vždycky pozvání do domu. Za ty roky už měl každý z nich u našeho stolu svoje místo. Opravdu, vždycky seděli stejně. A nejen to, vždycky vyprávěli i stejné historky, hráli stejné koledy a vzpomínali na stejné lidi. Jen jedna historka se každý rok něčím lišila. Strýc Novotný měl o Vánocích narozeniny a moje babička mu vždycky řekla: „Jožko, ty máš narozeniny!“ „Mám, tetino, už ……,“ a každý rok řekl jiné číslo. „Tož, všecko nélepší!“
A pak spustili: „Tři, čtyři, Tichounce.“ Teprve po letech mi došlo, že nechtěli hrát potichu, ale že jde o název jedné z koled. A přece jednou přišel večer, kdy nebylo všechno úplně stejné jako roky předtím. To bylo tak. Strýc Břoušek to sice pěkně odpočítal: „Tři, čtyři…,“ ale vzápětí vykřikl, „chlapi, počkéte, já nemožu hrát, mám v nástroju vodu.“ A oba jeho kumpáni bez zaváhání jednohlasně zvolali: „Kde by se ti tam vzala, tos přece nikde nepil??!!“
A tato hláška se pak stala naší rodinnou oblíbenou historkou. Každý rok na ni i na muzikanty, kteří jeden po druhém odešli do muzikantského nebe, s láskou, dojetím i úsměvem vzpomínáme. A děkujeme, že jsme mohli být součástí tradice.
