Článek
Slunce stojí vysoko na obloze, nebe je jako vymalované, nikde ani mráček. Ustal i vítr, který ještě před chvilkou mírně foukal. Jako by i on vnímal a ctil výjimečnost tohoto místa. Pieta. Úcta. Ticho. Lidice.
Mlčky, se zatajeným dechem se rozhlížím kolem sebe. Našlapuju tiše, pomalu a zlehka, abych nepoškodila ani stéblo trávy. Jako bych tím snad ještě nějak víc mohla ublížit těm, kterým už dávno bylo ublíženo v míře nepřekonatelné. Jako bych jim mohla způsobit bolest intenzivnější než tu, která je tady cítit na každém metru. U všech těch tabulí s nápisem: „Tady stával dům…“ mě píchne u srdce. Stával a nestojí. Ne proto, že by byl už starý, pršelo do něho a padaly mu stěny. Ne proto, že dosloužil. Ne proto, že by se jeho majitel rozhodl ho zbořit… Proto, že se kdysi někdo, kdo sám sebe nazval Bohem a neprávem se ustanovil soudcem, odsoudil nevinné. Děti, ženy, muže, domy, školu… i kostel. Z libovůle Zrůdy všechno zmizelo. Během pár hodin. Odsouzeni k tomu, aby jako pochodeň varovali přeživší přespolní před protivením se vládě Zla. Odsouzeni k věčnému odtržení. Rozpadu rodin i domovů. Půda nasáklá krví popravených mužů. Okvětní lístky růží se zaschlými slzami žen-matek a manželek. Sousoší ztracených dětí. Hrdlo se mi úží, brada se mi třese. Mlčící, a přitom tak hlasití svědkové hrůzy.
Projdu zahradou růží, překročím pomyslnou hranici mezi minulostí a dneškem…a jsem v „nových Lidicích“. Vstupuji do domu-muzea. Laskavá, usměvavá průvodkyně mě naprosto přirozeně zve k návštěvě, jako bychom byly staré známé a já k ní šla na kafe. Provede mě celým domem a vypráví neuvěřitelný, a přesto skutečný příběh. Tento dům a mnoho dalších tady stojí díky člověku, jenž nemohl unést bolest bezmocných žen a dětí. Přežily sice válku, ale neměly se kam vrátit. Chtěl jim dát aspoň domy, když už jim nikdo nemohl dát zpátky jejich domovy, jejich muže a často ani jejich děti. Jaké to asi bylo, vracet se domů, a vlastně do neznáma? Dalo se tomu vůbec říkat návrat, když nebylo, ke komu se vrátit a na co navázat?!? Je možné to nazvat novým začátkem, když mnohé z nich už nechtěly nic nového začínat a celým svým srdcem zůstaly žít Tenkrát…před Tím? Bydlely v krásném novém domě, který nikdy nemohly sdílet s těmi, co tu měli žít s nimi. Ani jejich fotka tam nevisela. Shořela.
Hltám každé slovo, lačním po pokračování jejího vyprávění. Slábnou mi nohy, točí se mi hlava a leze mi mráz po zádech. Každá další věta, každá nová informace mě uzemňují a ohromují. Fakta a dokumentace stavební. Plány a architektonické nákresy. Údaje o finančních zdrojích pro budování nové vesnice. Záznamy o ženách samotných, kdy a jak se vrátily, jak žily, kde, která bydlela a jestli měla rodinu, potomky.
Dojatá k slzám se loučím s milou paní. Myslím, že už mě nikdy nemůže nic tak ohromit a dostat. Její poslední věta mě ale zasáhne definitivně přímo do srdce… Slyším, jak říká: „Jsem dcera lidické ženy. Moje maminka ztratila svého prvního muže, přišla o malého syna a jediného bratra. Po návratu sem založila novou rodinu. O své původní rodině a o tom, co se stalo v červnu 1942 nechtěla nikdy mluvit.“ Ta hluboká a palčivá bolest v ní zůstala po celý život.
