Článek
Člověk by řekl, že nejstrašidelnější aspekt filmu se vyskytuje hlavně v hororech a thrillerech, ale ne, najdeme ho všude. Většina lidí si ani neuvědomuje, jak nepříjemné to je, ale až si toho jednou všimnete, už vás to trkne pokaždé. Zároveň je to tak jednoduché.
Co to je?
Říká se tomu „čtvrtá zeď“, slyšeli jste o tom? Řekla bych, že ano, ale pro jistotu to ještě vysvětlím. Imaginární čtvrtá zeď stojí mezi hercem a divákem. Divák vidí skrz tuto zeď, herec ale ne. Když herec rozbije čtvrtou zeď, přiznává divákovu existenci. Podívá se přímo do hlediště, ve filmu do kamery a možná dokonce začne k divákovi mluvit. Když se nezkušený herec podívá do kamery, vypadá to neprofesionálně, ale když se to udělá dobře, může to mít velmi silný efekt.
Dívá se mi do duše.
Ryan Reynolds v Deadpoolovi nejen rozbil čtvrtou zeď, on ji naprosto zdecimoval a hodil ji do koše, většinou pro komediální efekt, ale díky tomu může divák film vnímat více osobně. Mě osobně to vždy trochu děsilo, i když jsem dlouho nemohla ukázat na to, co přesně a proč. Film, který mě donutil si to přiznat a konečně popsat tenhle strach, byl Death Proof od Quentina Tarantina. V tomhle filmu jsou snad jen dvě scény, kde se tohle děje, ale z obou z nich mám husí kůži. V tomhle případě to dělá kaskadér Mike, vrah. Vidíme ho chladnokrevně zavraždit dívku a zjišťujeme, že jezdí po Americe a vraždí mladé holky ve svém autě, protože ho to vzrušuje. A teď, když se podívá do kamery, říká mi, že ví, že jsem tady, že se na něj dívám, skoro jako by mi vyhrožoval, že já budu jeho další oběť. Vidí mě, jak pololežím na svojí židli a přejídám se nachos s guacamole. A pokud vrah zírající na vás a vědoucí, že jste ho viděli vraždit, není strašidelný, pak nevím, co je.
Ale co hrdinové?
Death Proof mě donutil si uvědomit, jak strašidelné je bourání čtvrté zdi, ale pak jsem si toho musela všímat i v jiných filmech. Skvělé příklady jsou třeba seriály od Marvelu What If a WandaVision. I když to je jen letmý pohled, podivné mrknutí, člověk už je v nekomfortu. Ale proč? Samozřejmě že nás děsí, když se na nás dívá vrah, ale Wanda je hrdina. Proč by nás děsila ona?
Stávají se reálnými.
Tahle otázka má víc odpovědí. Jedna z nich je dehumanizace. Diváci vidí všechny na obrazovce jako někoho nereálného. Nejen postavy, ale i samotné herce, celebrity, osobnosti. To je také důvod, proč jsou někteří schopni online psát nechutnosti, které by si v reálném životě nikdy nedovolili. Ten na obrazovce nám nepřipadá jako reálný živý člověk z masa a kostí. Ale to je už mimo linku, hlavní je, že diváci nevidí postavy jako opravdové lidi, a to jim přináší komfort. Vidíme tolik dokumentů o reálných brutálních případech vražd, zločinů, únosů a dalších strašlivých činů, přesto se nebojíme jít ven z domu. V televizi vídáme ale i horší věci. Kdybych dostala korunu za každý moment ve fikci, kdy je celé lidstvo, planeta či dokonce vesmír ohrožen a čelí zkáze, za chvíli bych si mohla koupit Agrofert. Zkuste najít jakýkoliv superhrdinský film, kde není obrovská masa lidí v nebezpečí. Ale můžeme si brát za příklad i realističtější věci. Například jakýkoliv film od Quentina Tarantina – všechny končí s rybníkem krve a horou mrtvol. Díváme se na to pro zábavu, protože to není reálné, a tedy ani náš problém. Oddechneme si: „Ještěže já nežiju ve světě, kde mě fialový mimozemšťan může vymazat z existence.“ Ale já jako divák jsem reálná, a pokud mne postava ve filmu vidí, dává mi to pocit, jako by se ta postava také stala reálnou, a najednou to celý film přenese blíž ke mně, do mé reality .
Jsme nechutní.
Prakticky se smějeme, když je Hansi Landovi na konci Panchartů vyryta svastika na čelo, jsme šťastní, když ty tři holky na konci Death Proof zbijou Mikea, možná ho i zabijí, a takhle bych mohla pokračovat donekonečna. Milujeme, když záporáci dostanou, co si zaslouží. Ale teď, když ta postava zničí čtvrtou zeď, dává to pocit, že o nás ví, že jsou reální, jak už jsem zmiňovala. A jen psychopat a sadista by nebyl znechucen, kdyby viděl, jak je další člověk bit, mrzačen, mučen a zabíjen v reálném životě. Někteří lidé dostanou PTSD jen od pohledu na opravdovou mrtvolu, zatímco my se frekventně díváme na mnohem horší věci v televizi.
Jsme Watcheři.
Představte si, že ztratíte celou svou rodinu v tragické nehodě, truchlíte pro ně, jste mučeni, zkrátka projdete si peklem a zpět, a pak potkáte člověka, který to vše viděl. Nejen viděl, on to sledoval pro zábavu. What If, seriál od Marvelu, dělá skvělý argument na tohle téma. Natasha je neskutečně naštvaná na Watchera, protože on ji sledoval celou dobu a viděl vše hrozné, co se dělo postavám ve všech filmech. A my si uvědomujeme, že my jsme Watcheři. Kdyby nás naše oblíbené fiktivní postavy potkaly, nesnášely by nás a byly by neskutečně znepokojeny. Přemýšlejte nad tím: kdyby nějaký mimozemšťan, který neví, co je to film, viděl, na co se koukáme ve volném čase, myslel by si, že jsme monstra. Ale nic nás nepřivádí do tohohle momentu sebeuvědomění nic než rozbití čtvrté zdi.
Většina lidí se dívá na filmy, aby utekla z reality. Cítí se v bezpečí, chráněni obrazovkou mezi nimi a světem, který sledují. Ale když je tahle ochrana rozbita, nechává nás to bezmocné, v nebezpečí a strašidelně sebeuvědomělé.
