Článek
Zázrak z učitelského kabinetu
Na první pohled to byla jen měkká, poddajná hmota. Ale v rukou dětí i umělců se měnila v cokoliv, co fantazie dovolila. Modelína – nebo také plastelína – se zrodila koncem 19. století v Anglii, kdy ji učitel výtvarné výchovy William Harbutt vynalezl pro své studenty.
Chtěl nahradit tradiční hlínu, která vysychala a praskala. V roce 1897 tak vznikla první receptura „Plasticine“, zapsaná do patentu o dva roky později. Harbutt měl jasnou představu: hmota se nemá drolit, schnout ani lepit. A přesně to se podařilo.
Jeho továrna ve městě Bath začala brzy chrlit malé balíčky barevné hmoty, které se staly hitem nejen mezi žáky, ale i mezi sochaři a animátory. Modelína byla pružná, tvárná, znovu použitelná a levná – prostě ideální.
Od umělců ke školním lavicím
Z Anglie se modelína rychle rozšířila do Evropy. V meziválečných letech už ji znali i čeští výtvarníci. A i když se u nás často říkalo „plastelína“, princip byl stejný.
Vyráběla se ze směsi vazelíny, vápence, olejů a pigmentů, tedy zcela netoxických surovin, které jí dodávaly typickou vůni a nelepivý dotek.
Děti ji milovaly, učitelé ji chválili a rodiče občas nadávali, když se kousek zatlačil do koberce nebo rozmačkal v kapse. Ale patřila k dětství stejně jako školní penál nebo žvýkačky Pedro.
Modelína po česku
V Československu se po druhé světové válce objevila řada domácích variant. Jednou z nejznámějších značek byla Plastelína Fridrich a Fridrich, která se vyráběla v 70. a 80. letech.
Její jméno se navždy zapsalo do české popkultury díky filmu Lucie, postrach ulice (1980), kde se právě z této plastelíny zrodily legendární mluvící postavičky – Ferda a Ferda.
Dvě malé figurky, které ožily a začaly dělat neplechu, se staly symbolem dětské fantazie. V době, kdy počítačová animace neexistovala, působila myšlenka „živé plastelíny“ jako kouzlo.
Filmoví tvůrci vsadili na něco nového a trefili se do nálady doby: spojili dětskou tvořivost s technickým trikem a přinesli divákům kouzlo pohybu a života v obyčejné hmotě.
Chobotničky a éra kouzelné hmoty
Na úspěch „Lucie“ navázaly o pár let později Chobotničky z druhého patra (1986). Tentokrát šlo o mimozemské bytosti, které přistály na Zemi a dokázaly měnit tvar i barvu.
A i když nebyly doslova z plastelíny, jejich vizuální podoba i způsob, jakým se pohybovaly, připomínal právě modelovací hmotu.
Byla to éra, kdy se plastelína stala nejen hračkou, ale také filmovým médiem – symbolem fantazie a dětského světa, kde všechno ožívá.
Od školky po filmová studia
Modelína si své místo našla i ve světě filmu. Britské studio Aardman Animations postavilo na jejím používání celou kariéru – právě z modelíny vznikli legendární hrdinové Wallace a Gromit, „Slepičí úlet“ nebo postava Shauna the Sheep.
Animátoři používají speciální, stabilní druhy modelíny, které se během natáčení nedeformují světlem a teplem. Každý pohyb postavičky znamená desítky drobných změn a stovky fotografií.
Bez modelíny by stop-motion animace vůbec neexistovala.
Jak se modelína mění
Klasická receptura Williama Harbutta vydržela téměř století. Ale s příchodem moderních technologií se objevily nové varianty.
V 50. letech vznikla v USA slavná Play-Doh, původně určená jako čisticí hmota na tapety. Když si s ní děti začaly hrát, výrobci změnili směr – a zrodila se jedna z nejúspěšnějších hraček všech dob.
Dnes Play-Doh prodává americká firma Hasbro do více než 80 zemí a je považována za světovou jedničku.
Vedle ní existují i specializované druhy – například Fimo z Německa, které se po vytvarování vypaluje a používá na šperky nebo figurky.
Vyrábí se i inteligentní plastelíny s magnety, svítícími pigmenty nebo měnící barvu podle tepla. Z obyčejné hmoty se tak stala moderní vědecká hračka.
Češi a jejich modelína
A jak je to dnes u nás?
Velké české továrny na klasickou plastelínu už prakticky neexistují. Zůstaly menší výrobci a distributoři, kteří hmoty dovážejí ze zahraničí a balí pod domácími značkami.
Kouzlo vůně dětství
Každý, kdo někdy otevřel krabičku s modelínou, si pamatuje tu specifickou vůni.
Někomu připomíná dětství, jinému výtvarnou výchovu nebo nekonečné odpoledne, kdy se na stole objevily barevné válečky a děti tvořily dorty, hady, autíčka a postavičky.
Modelína učila trpělivosti, rozvíjela jemnou motoriku a fantazii. Ale hlavně – byla materiálem, který neznal hranice. Každé dítě se s ní mohlo stát tvůrcem, ať už mělo talent nebo ne.
Z plastelíny do digitálního světa
Dnes mají děti 3D tiskárny, tablety a virtuální hry, kde se dá modelovat dotykem prstu. Ale paradoxně právě digitální éra vrátila modelínu zpět do módy.
Vznikají retro edice, ekologické varianty z rostlinných olejů a také digitální aplikace, které napodobují plastelínový vzhled.
Modelína se tak stala symbolem trvalé tvořivosti – spojení rukou, fantazie a materiálu, které žádná obrazovka nenahradí.
Co nám tedy přinesla modelína
Přinesla nám víc, než se zdá.
Nejen chvíle hry, ale i způsob, jak chápat svět kolem sebe – tvarovat, měnit, přetvářet. Naučila generace dětí, že z obyčejné hmoty může vzniknout něco krásného.
Byla i důkazem, že jednoduchý nápad může přežít století, adaptovat se na novou dobu a zůstat milovaný.
Když se dnes podíváme na barevné kelímky v hračkářství, možná už nevoní jako ta stará plastelína z 80. let, ale myšlenka zůstává stejná: fantazie má barvu, vůni a tvar – a jmenuje se modelína.
Zdroje:
