Jak Karel Kryl byl milován a nenáviděn

Když se řekne „Karel Kryl“, většině z nás se vybaví drobný muž s kytarou, jehož hlas dokázal projít skrz beton i železo. Byl to hlas mocný, hlas, který nelhal. V očích jedněch byl národním hrdinou, básníkem, co se nebál postavit tankům. V očích jiných byl nepohodlným kverulantem, který „nepochopil dobu“. A právě tato nejednoznačnost z něj činí jednu z nejzajímavějších postav českých dějin 20. století.

Karel Kryl se narodil 12. dubna 1944 v Kroměříži do rodiny knihtiskaře. Jeho otec měl tiskárnu, kterou mu však po válce zabavili komunisté. Už jako chlapec tak Karel viděl, jak dokáže režim vzít lidem jejich práci, čest i kus života. To poznamenalo celý jeho pohled na svět. Nebyl vychováván v poslušnosti, ale ve vědomí, že svoboda něco stojí.

Hudba a poezie byly pro něj útočištěm. Kryl nebyl typickým zpěvákem, jeho hlas byl křehký, až chlapecký. Ale právě v té křehkosti byla síla. Na přelomu 60. let začal vystupovat s písněmi, které měly blízko k francouzskému šansonu. Byly to balady, ve kterých se snoubila krása jazyka s hořkostí reality.

Když v srpnu 1968 do Československa vjely sovětské tanky, Kryl napsal píseň, která se stala symbolem odporu: „Bratříčku, zavírej vrátka.“ Její verše se šířily rychleji než propaganda. Lidé si je šeptali, opisovali, pouštěli z pašovaných nahrávek. A režim okamžitě pochopil, že má před sebou nebezpečného člověka – básníka, kterého nešlo umlčet cenzurou.

V roce 1969 odjel Karel Kryl do Německa a už se nesměl vrátit. Zůstal v exilu, pracoval v rozhlase Svobodná Evropa a zpíval pro krajany, kteří zůstali doma za železnou oponou. Jeho hlas tak putoval zpět do Československa jako zakázané ovoce. Písně jako „Morituri te salutant“ nebo „Anděl“ byly tichým protestem i modlitbou zároveň.

Exil ale nebyl jen romantickým bojem proti režimu. Byla to také samota, pocit vykořenění, neustálé lavírování mezi rolí umělce a politického komentátora. Kryl nebyl nikdy ochoten mlčet, a proto měl někdy problémy i s vlastními spojenci.

Listopad 1989 mu přinesl možnost vrátit se domů. Lidé čekali hrdinu – zpěváka, který vystoupí na náměstích a přinese svobodu v písních. Jenže Kryl už tehdy nebyl ochoten se stát idolem. Viděl kompromisy, viděl, jak se noví politici rychle mění v ty, proti kterým bojoval. A to bolelo nejen jeho, ale i jeho posluchače.

Jeho kritika nové garnitury se mnohým zdála přehnaná. Lidé chtěli oslavovat, ne poslouchat, že revoluce byla „sametová“ možná až příliš. Z toho pramenila jeho pověst „kverulanta“. Ale byl to opravdu padouch? Nebo jen člověk, který odmítal přestat říkat pravdu?

Kryl nebyl světec. Měl své vášně, své lásky i své démony. Kouřil jednu cigaretu za druhou, rád si dopřál víno, byl občas sarkastický až krutý. Ale všechno to bylo součástí jeho lidskosti.

Zemřel nečekaně 3. března 1994 v Mnichově, jen pár dní před svými padesátinami. Paradoxně – právě ve chvíli, kdy se jeho země opět nacházela na křižovatce. Jeho smrt působila, jako by někdo vytrhl stránku z knihy, která ještě nebyla dopsaná.

Když se ptáme, zda byl Kryl vzor nebo padouch, možná hledáme příliš jednoduchou odpověď. Byl vzorem odvahy, upřímnosti a víry ve slovo. Ale zároveň byl „padouchem“ pro ty, kteří nechtěli slyšet, že svoboda není zadarmo.

Kryl nebyl kompromisní a v tom je jeho velikost i jeho prokletí. Nepatřil nikomu. Ani komunistům, ani politikům po revoluci. Patřil jen písním a lidem, kteří v nich hledali pravdu.

Dnes, více než třicet let po jeho smrti, zůstávají jeho písně živé. Nejen proto, že jsou krásné. Ale proto, že nám připomínají, jak křehká je svoboda. A že básník s kytarou může být nebezpečnější než armáda.

Možná byl Kryl obojí – vzor i padouch. Vzor odvahy a padouch pro ty, kdo se báli pravdy. A právě proto se na něj nezapomíná.