Článek
Ticho před bouří. Ve světle pozdního odpoledne sedí on a sleduje, jak slunce sklání poslední paprsky k obzoru. Jeho myšlenky bloudí – co vlastně chce? V hlavě mu běhají pocity, že muži chtějí sex, ženy lásku. A ona? Ona čeká, že bude milována, že se otevře, obnaží své srdce. A co když je právě opačný scénář? Co když ona touží po doteku, po tom zvířecím a pudovém? A on je ten, kdo potřebuje být viděn, přijat, milován – ne pouze fyzicky.
Tato dynamika je hluboce zakořeněná v našich genech, v kulturních příbězích a v naší lidské zkušenosti. Romantické filmy a knižní příběhy tvrdí, že ženy touží po lásce a muži po sexu. Ovšem výzkumy ukazují, že realita není tak černobílá. Z evoluční perspektivy ženy potřebovaly čas, jistotu, oporu, zatímco muži mohli operovat rychleji, více vizuálně a s menším závazkem.
Z jednoho průzkumu vyplývá, že muži a ženy stále mluví o lásce i vztazích jinak – muži často kladou důraz na sex a činy, ženy více mluví o pocitech a vnímání.
Ale pak nastává onen moment prasknutí schématu. Protože když se mužům stane, že touží po citovém spojení, když ženy zjistí, že tělesná touha ji převálcuje, zjistí, že kategorizace „muž sex, žena láska“ má spoustu výjimek. Ve výzkumu zveřejněném serverem iDNES.cz se například píše: „Pro ženu je sex vyvrcholením jejího emočního pouta k muži. Pro muže je sex uvolněním testosteronového tlaku.“
Když se ponoříme hlouběji, odhalíme, že za tímto všeobecným tvrzením se skrývá mnohem bohatší příběh. Příběh o zranitelnosti, o očekáváních, o kulturních vzorcích a o tom, jak je měníme. Žena, která se učí vlastním tělem, svými touhami. Muž, který se učí vlastní potřebě být víc než objektem touhy.
Vzpomínám si na příběh dvou lidí, jejichž jména nechme stranou. On byl „typický“ – vždy připraven na fyzické setkání, méně ochoten čekat. Ona byla „opatrná“ – hledala spojení, důvěru. Ale v momentech, když spolu byli, se začalo ukazovat, že on není jen lovec těla. Že v něm roste touha být milován, pochopen. A ona že není jen čekající – že její tělo chce, že touha je přítomná. A v té chvíli se archetyp otáčí, obrací, možná rozpadá a vede k absolutní autenticitě a jedinečnosti.
Vědci říkají, že mužská vizuální orientace – rychlá fixace na atraktivitu – platila v evoluční minulosti. Ženy oproti tomu musely přemýšlet, vyhodnocovat, být zodpovědné za investici do potomstva. Dnes žijeme v světě, kde tyto rozdíly ne tak úplně mizí, ale mění se. Průzkum Novinky uvádí, že muži mají tendenci popisovat lásku jako nějaký čin, aktivitu, zatímco ženy jako zkušenost, prožitek.
Ale proč tedy tento příběh rezonuje? Proč se objevuje právě teď? Protože společenské a kulturní změny, které bývaly pomalé, nabírají na síle – zpřístupnění sexuality, osvobození role žen, tlak na muže být emocionálně otevřenější, media reflektují více příběhů, které ukazují, že lidé nejsou šablonoví. Když se žena odváží říct „chci tě“, když muž nechce jen vzít, ale dát, vzniká prostor pro novou hru. Hru, ve které se sex stává vyjádřením lásky, a láska projevem touhy.
Je třeba však přiznat – i v roce 2025 nejsou tyto změny jednotné, nejsou rovnoměrné. Některé vztahy zůstávají ve starých vzorcích. Některé muže i ženy nadále pohlcují stereotypy: on má být iniciátor, ona vyčkávat. Ony touží po pocitu bezpečí, oni po vzrušení. A přitom v každém páru je jedinečný poměr toho, co znamená sex a co láska. Jak podotýká článek iDNES – ministerstvo jednoznačných odpovědí zde neexistuje.
Zajímavým aspektem je i to, jak sebepopis pohlaví ovlivňuje komunikace. Ve zmíněném průzkumu Novinky muži ve svých textech častěji používali slova jako „ty“, „já“, „boj“, „výzva“, zatímco ženy slova jako „cítím“, „přebývám“, „vztah“. Symbolicky to můžeme číst jako různé jazyky, kterými používáme cit a tělo.
Praktické dopady pro náš každodenní život jsou jasné. Když partner řekne „chci tě“ a vy slyšíte jen „tělo“, můžete se cítit opuštěně. Když partnerka říká „miluji tě“ a vy to berete jako rituální frázi k odemknutí intimity, vzniká nesoulad. Sebereflexe – uvědomění si, co ten druhý skutečně hledá – je klíčová. Nejprve necítíme jen touhu nebo potřebu; často maskujeme strach z vlastní zranitelnosti.
V jednom rozhovoru se rodinný poradce William Doherty vyjádřil, že „sexuální chemie je pro muže prvotním impulsem pro navázání vztahu, zatímco pro ženy je to vzájemná blízkost.“ To však neznamená, že ženy nechápou sex nebo že muži nechtějí lásku. Výrazně spíše ukazuje, že naše vnímání toho, co znamená „chci tě“, „miluji tě“, „pojďme na to“, je kulturně obalené, psychologicky vrstvené.
Když se podíváme na dlouhodobé vztahy, objevuje se další zajímavý jev – muži často podceňují ženskou sexuální touhu. Studie uverejněná na iDNES ukázala, že v dlouhodobých vztazích muži často mysleli, že ženy mají menší chuť na sex, než tomu ve skutečnosti bylo. Komunikace je důležitá.
A co se stane, když tento vzorec „muž-sex, žena-láska“ skutečně zkolabuje? Objeví se možnost, že muž opravdu chce milovat, být milován, sdílet intimitu, a žena opravdu chce tělesnou blízkost, chce potěšení, chce rozkoš a nečekaný výbuch touhy, i bez závazků. Tato obratná změna na scéně dává vzniknout novým narativům: on hledá bezpečí, ona hledá svobodu; ona hledá tělo, on hledá duši. A to vše jen proto, že nechali přijít změnu.
Není to jednoduchá cesta. Odhalit, co skutečně chci, vyvést to z podvědomí, komunikovat to nahlas – to vyžaduje odvahu. A když se to stane, vztah může získat nový rozměr. Není to už „protože tak má být“, ale „protože to jsme my“. A v té chvíli sex není jen akt a láska není jen slovo – stávají se dvěma souzvuky jedné melodie.
Závěrem: Nebuďme otroky vzorců. Neboť když muž dovolí, že to není jen o tom „chci tě“, ale „chci být s tebou“, a žena dovolí, že tělo je víc než nástroj pro cit, vstupují do prostoru, kde se sex a láska prolínají. A v tom spočívá možná nová rovnováha – ne tak, že muži vždy chtějí sex a ženy vždy lásku, ale že oba chtějí obojí. A že to dovolí.
