Rekord 11 dnů bez spánku a jaká nebezpečí vznikají nespavostí

V lednu roku 1964 se osmnáctiletý student z amerického San Diega rozhodl udělat něco, co nikdo před ním pořádně nezkusil – nespat tak dlouho, jak jen to půjde. Jmenoval se Randy Gardner, měl čerstvě po maturitě a jeho projekt do školní vědecké soutěže se měl stát legendou. To, co mělo být původně experimentem z nudy a zvědavosti, se proměnilo v jeden z nejodvážnějších testů lidského těla a mysli v moderní historii.

Randy se rozhodl, že vydrží bdělý co nejdéle bez jakýchkoli stimulantů. Žádná káva, žádné prášky, žádná tajná „vychytávka“ – jen čistá vůle zůstat vzhůru. První den šlo všechno snadno. Cítil se jen trochu ospale, jako by ponocoval kvůli učení. Po 24 hodinách se ale jeho tělo začalo bránit. Myšlenky se zpomalovaly, reakce byly těžkopádné a pozornost mizela jako mlha na slunci.

Po dvou dnech bez spánku začal Randy ztrácet soustředění. Mozek mu na okamžiky vypínal vědomí v tzv. mikrospáncích – krátkých, nevědomých výpadcích trvajících jen pár sekund. Na pohled to vypadalo, že je vzhůru, ale jeho mozek se v těch chvílích krátce „restartoval“. Přesto pokračoval dál.

Když bděl už tři dny, jeho tělo bylo v plné nouzi. V krvi koloval kortizol, hormon stresu, který zvyšoval tlak a tloukl na srdce jako na buben. Koordinace mizela, nálady se měnily z euforie do podráždění. Mozek, přetížený a unavený, ztrácel schopnost filtrovat podněty – světlo, zvuky i pachy působily přehnaně silně.

Pátý den začal Randy halucinovat. Viděl věci, které tam nebyly – stíny, pohyb, tváře. Mluvil s lidmi, kteří existovali jen v jeho hlavě. A přesto odmítal spát. Vědci ze Stanfordské univerzity, kteří jeho experiment sledovali, byli ohromeni. Nikdo tehdy nevěděl, jaké mohou být dlouhodobé následky.

Po 264 hodinách bez spánku – tedy téměř jedenácti dnech – experiment skončil. Randy si šel lehnout, a spal v kuse přes čtrnáct hodin. Když se probudil, byl zmatený, ale živý. Mozek se sice vzpamatoval poměrně rychle, ale trvalo týdny, než se jeho tělesné procesy – hladiny hormonů, paměť i nálady – vrátily do normálu.

Jeho rekord byl zapsán do Guinnessovy knihy, ale jen na chvíli. O pár let později se totiž instituce rozhodla podobné pokusy zakázat – z etických důvodů. Spánková deprivace v takové míře totiž vážně poškozuje nervový systém, imunitu i psychiku.

Dnes víme, že spánek není luxus, ale biologická nutnost. Už po šestnácti hodinách bdění se mozek chová, jako by měl v krvi alkohol. Po dvou dnech tělo kolabuje, po třech dnech se realita láme. Ztrácíme pojem o čase, naše tělo se zmítá v hormonální bouři a mozek se snaží bránit tím, že si bere mikroúseky spánku proti naší vůli.

Randy Gardner si svou odvahou vysloužil místo v historii, ale i varovný vykřičník. Dokázal, že člověk je schopen překročit hranice vlastního těla – ale že spánek není slabost, je to naše základní obrana před rozpadem. A i když jeho rekord už nikdo oficiálně nepřekonal, zůstává mementem, že noc je tu z nějakého důvodu.

Zatímco dospělý člověk si vystačí se sedmi až osmi hodinami spánku, malé děti potřebují dvojnásobek – někdy i víc. Novorozenec prospí až šestnáct až osmnáct hodin denně, batolata kolem dvanácti až čtrnácti hodin. A není to žádný rozmar přírody. Spánek je pro dětský organismus tím, čím je voda pro rostlinu – podmínkou růstu.

Během hlubokého spánku se totiž v těle dítěte vylučuje růstový hormon, který je zásadní pro vývoj kostí, svalů i orgánů. Zároveň se v mozku děje něco neuvěřitelného: vytvářejí se nová nervová spojení, upevňují se vzpomínky a mozek doslova reorganizuje sám sebe. Každý den se děti učí stovky nových věcí – a teprve ve spánku jejich mozek třídí, co si ponechá a co vymaže.

Kvalitní spánek také chrání imunitní systém. Děti, které spí málo, bývají častěji nemocné a hůř se soustředí. Nedostatek spánku u malých dětí ovlivňuje i náladu – přetažené dítě není „zlobivé“, jen zoufale unavené. Mozek, který potřebuje odpočívat, začíná reagovat přehnaně, podobně jako u dospělého člověka po probdělé noci.

Zajímavé je, že u dětí tvoří velkou část spánku tzv. REM fáze, během které mozek sní. Právě tehdy se upevňuje paměť a rozvíjí kreativita. Dá se říct, že dětské sny nejsou jen fantazie – jsou to malé tréninky mozku, který se učí chápat svět.

Proto by spánek měl být vnímán jako stejně důležitý jako voda, výživa či pohyb. Když malé dítě spí, jeho tělo neodpočívá – ono pracuje, roste a učí se. A stejně jako Randy Gardner ukázal, co se stane, když spánek chybí, dětský organismus denně dokazuje, proč bez něj nemůžeme existovat.

Spánek je nejtišší lékař, kterého máme. Uzdravuje, třídí, obnovuje a chrání. V době, kdy se honíme za výkonem a považujeme bdění za sílu, zapomínáme, že opravdová síla přichází teprve ve chvíli, kdy zavřeme oči. V tom okamžiku se svět nezastaví – jen se o nás postará.

Zdroje:

O rekordmanovi Randym Gardnerovi

O důsledcích spánkové deprivace

O spánku u dětí