Článek
Snad každý z nás někdy přemýšlel nad tím, co bude po životě. I nad tím, jak dlouho tu ještě budeme. A co takhle varianta: Budeme tu tak dlouho, jak budeme chtít. Logicky přeci naše tělo je samoregenerační a dokáže se uzdravit ze všeho. Některé nemoci jsou opravdu velice náročné a bolestivé a tam pak nastávají ty chvíle, kdy to člověk vzdává a už nechce tu bolest zažívat - pochopitelně. Některé bolesti jsou opravdu náročné, zejména při onkologických onemocněních. To, zda přestanou orgány fungovat, anebo se zregenerují je však vždy pouze a jen na rozhodnutí nemocného. Ať už vědomě či nevědomky, vždy ten signál vysílá každý člověk svému tělu sám. A pokud je člověk vyčerpán a oslaben, nemá například emocionální podporu, jakou by potřeboval nebo radost ze života, je snadné rezignovat a vyslat do těla informaci, že už se nemusí snažit, když není pro co žít. Pokud člověk dlouhodobě setrvává v nešťastném, bolestivém či nespokojeném životě, anebo ještě hůř v kombinaci všech těchto stavů, nevědomky se sám zabíjí.
Ten, kdo leží na hraně — ať už v nemocničním pokoji s tikajícím monitorem, nebo v tichém bytě, obklopen vzpomínkami — čelí nejen fyzickému stavu, ale i otázce: co řekne moje vědomí? V medicíně se rozlišuje několik stavů: klinická smrt (zástava dechu či srdeční činnosti), kterou lze někdy zvrátit resuscitací; a mozková smrt — definovaná jako nevratné vymizení všech funkcí mozku — která má zásadní právní a etické důsledky. Zjištění mozkové smrti bývá v praxi doprovázeno pečlivým vyšetřením, protože některé životní funkce může ještě krátce zajišťovat automatismus mozkového kmene.
Když mluvíme o „rozhodnutí“ zůstat nebo odejít, musíme zároveň čestně přiznat limity: tělo, geny, věk i vnější okolnosti mají obrovský vliv na délku života a na průběh umírání. Délka života je charakteristická pro každý druh a ovlivňují ji i péče, hygiena a životní styl. Nicméně právě v těch okamžicích, kdy se biologie střetá s vědomím, se rodí složitá směs psychologického, kulturního a existenciálního — a tam se naše volba objevuje.
Existují i vědecké disciplíny, které se smrtí zabývají systematicky: thanatologie zkoumá procesy spojené s umíráním, zatímco paliativní péče se zaměřuje na to, aby byl odchod co nejméně bolestivý a důstojný. To nejsou jen „doplňky“ k naší mystice — jsou to praktické cesty, jak podporovat dovolání či odmítnutí života u člověka: doprovod, úleva od bolesti, rozhovory o smyslu a přítomnosti. Když do prostoru mezi tělem a duší vstoupí pečlivá péče, může se proměnit i to, co vědomí řekne.
Na druhé straně spektra stojí rozhodnutí, která se právně a společensky dotýkají společnosti: sebevražda, eutanazie, asistované sebevraždě. Tyto kategorie ukazují, že volba odchodu někdy vzniká uvnitř osoby, jindy je výsledkem složité kombinace vnitřních impulsů a vnějších okolností. Z pohledu společnosti je pak důležité vytvořit prostor, kde se s těmito volbami zachází s respektem, ale i ochranou zranitelných.
Důvodů pro rozhodnutí nepokračovat v životě může existovat mnoho. Může to být chronická bolest, která den za dnem ubíjí. Nebo to může být stárnutí, pomalý proces, kdy se zvyšuje riziko smrti a kde se elán a radost z žití vytrácí pozvolna. Ztráty blízkých osob ve vyšším věku jsou také faktory, které způsobují myšlenky na smrt a podlehnutí jim. V každém z těchto případů se v mysli objevuje otázka: ,,Chci dál?" A někdy na ni odpovíme hlasitě, jindy potichu, v bezpočtu malých „ano“ a „ne“, které utvářejí náš směr.
Mystika této myšlenky není pokusem o romantizaci utrpení. Spíš jde o uznání, že vědomí — schopnost nalézat význam a rozhodovat — může mít reálný dopad na to, jak člověk prožívá poslední etapy života. V literatuře i ve skutečných příbězích najdeme příklady, kdy „vůle žít“ je soubor drobností jako péče, rozhovory, smysluplné činnosti, které dávají duši důvod zůstat. Stejně tak je třeba respektovat, že někdo může vnímat odchod jako úlevu, a i toto rozhodnutí si zaslouží úctu.
V českém právním rámci se smrt v souvislosti s transplantacemi definuje konkrétně: jako nevratná ztráta funkce celého mozku, včetně mozkového kmene. To má vážné důsledky třeba pro rozhodování o orgánech (Transplantační zákon §2 písm. e).
Co tedy může čtenář z takového pohledu odnést do svého života? Několik jednoduchých, přesto zásadních myšlenek:
Udržujme své fyzické tělo zdravé a v pohybu
Dělejme maximum pro to, abychom udržovali své tělo zdravé a v pohybu a dodávali mu kvalitní ,,palivo". Ne nadarmo se říká ,,ve zdravém těle zdravý duch". Co se týká pohybu, každý jsme jiný a každému vyhovuje něco jiného, lze vycházet z toho, že 20 minut činnosti, při níž se člověk ,,trochu zapotí" je pohyb pro tělo prospěšný. Samozřejmě jedna z příjemných aktivit, při níž se udržuje zdravé nejen tělo, ale i mysl, je sex. Také se můžete jednou týdně ,,zničit" v posilovně, na kole, běháním, prací na zahradě nebo jinou činností a také dorovnáte skóre. Jednoduše - každý musí volit dle sebe. Pokud tělu dáváme pohyb, máme zčásti vyhráno.
Co dáváme, to se nám vrací
Jako do auta tankujeme pohonné hmoty, doplňujeme olej a vodu, do těla každý den vpravujeme také energetické prvky. Bohužel žijeme v době ,,rychlých nakopávačů", kdy spánek nahrazujeme kávou, limonádami či energetickým nápojem. Mnohdy nejen spánek, ale i jídlo je tím nahrazováno, vždyť přeci ,,hlad je převlečená žízeň". Ideální stav je oprostit se od cukrů, kofeinu a pít čistou vodu nebo neslazený čaj, případně sladit přiměřeně a přírodními sladidly. Koneckonců ani trocha toho cukru neuškodí, ale je třeba se řídit heslem ,,dobrého po málu". Co se týká jídla, měli bychom se zamýšlet nad tím, co nám dodává největší energetickou hodnotu a zároveň našemu tělu neškodí. Stejnětak je zde asi dobře aplikovatelné Paretovo pravidlo 80 / 20 - to znamená z 80 % jíst zdravě a vyváženě a z 20 % si ,,zaprasit" a dát si něco, co je obecně považováno za nezdravé. Pro psychiku a tím i celý organismus je zdravější dát si něco ,,nevhodného", než se týrat tím, že si to odpíráme.
Smysl a naplnění
Nejdůležitějším faktorem pro žití naplněného a zdravého života je nastavení mysli. Člověk, který je nespokojen a dokola se zaobírá tím, co je špatně, si zadělává na pořádný problém v podobě fyzických onemocnění. Je všeobecně známo, že stačí málo ke štěstí, bohužel málo stačí i k neštěstí. A každý z nás má recept na obojí ve své mysli. Naneštěstí jsme naučeni pitvat se a utápět v bolestech, namísto řešení a činů směřujících ke zlepšení. Proto to zkusme otočit a namísto fňukání hledat a dělat to, co nás činí šťastnými. Šťastný Člověk je zdravý a v případě setkání se smrtí se spíše rozhodne zabojovat a přežít, než člověk nešťastný.
Nakonec je to paradox: my, tvorové omezení buněčnými procesy a genetickou výbavou, máme zároveň schopnost rozhodovat o tom, jak budeme žít a jakým způsobem — nebo jestli vůbec — ukončíme svůj běh. To je odpovědnost i dar.
A pokud na prahu stojíte vy nebo někdo blízký — buďte jemní. Naslouchejte. Nabídněte pomocnou ruku i možnost volby. Protože i když biologie určuje tempo a rozsah, v té poslední chvíli může zůstat něco, co žádný monitor nedokáže změřit: tiché, svobodné rozhodnutí člověka.
