Článek
V druhé polovině 19. století se pod záštitou vědy odehrávaly na psychiatrii věci, které by dnes byly považovány za naprosto nepřípustné. Tehdejší medicína, vedená převážně muži, označovala tisíce žen za „hysterky“ – diagnóza, která neznamenala nic jiného než to, že žena neodpovídala očekávanému chování. Byla příliš citlivá, vzpurná, měla své názory, touhy, nebo jednoduše příznaky duševní nemoci, kterým společnost nerozuměla, ani nechtěla rozumět.
Jednou z nejslavnějších obětí tohoto systému se stala Marie ,,Blanche" Wittman, žena, která byla po většinu svého života zcela v rukou mužů v bílých pláštích. Její příběh je příběhem ztracené svobody, manipulace, ale také pozoruhodného přežití.
Z učnice pacientkou
Marie Blanche Wittman se narodila v roce 1859 ve Francii. O jejím dětství se dochovalo jen málo informací, ale víme, že jako mladá žena trpěla opakovanými záchvaty, ztrátami vědomí a stavy, které lékaři označili za hysterické. V 70. letech 19. století byla internována v pařížské nemocnici Salpêtrière – tehdejším ústavu pro „duševně choré“ ženy, který měl zároveň pověst laboratoře moderní neurologie.
Zde se dostala do rukou Jean-Martina Charcota, slavného neurologa a otce moderní neurologie. Charcot byl uznáván i obáván – jeho klinické přednášky byly veřejné a navštěvovali je lékaři, intelektuálové i laikové. Právě na těchto seancích se Marie Wittman stala hlavní „hvězdou“. Předváděla „typické projevy hysterie“: záchvaty, křeče, ztráty vědomí. Charcot ji hypnotizoval před publikem, manipuloval jejím tělem i myslí. Existují i názory, že na jejím těle byly předváděny různé sexuální praktiky, což zvyšovalo zájem mužského publika.
Léčba jako divadlo
Z dnešního pohledu připomínala Charcotova „léčba“ spíše teatrální představení než medicínu. Pacientky jako Marie byly podrobovány hypnóze, jejich těla byla zkoumána, ohmatávána, vystavována. Charcot se snažil ukázat, že hysterii lze ovládat vůlí lékaře. Žena, která neodpovídala normám, byla považována za porouchaný stroj a muž ji měl „opravit“.
I když není historicky doloženo, že by během těchto seancí docházelo k explicitnímu sexuálnímu násilí, způsob, jakým byly ženy jako Marie vystavovány a objektivizovány, byl hluboce ponižující. Byly nahé nebo částečně svlečené, někdy svázané, manipulované během hypnózy tak, že jejich tělo odpovídalo příkazům lékaře. Veřejné záchvaty, které Marie prodělávala, se staly atrakcí – z pacienta se stal experiment, z lidské bytosti exponát.
Po Charcotovi nový život
Po Charcotově smrti v roce 1893 Marie byla z nemocnice Salpêtrière propuštěna jako pacient, avšak setrvala zde jako zaměstnanec. Pomáhala při výzkumech radioaktivity a právě kvůli působení radiace jí byly později amputovány končetiny. Přesto se z ní nikdy nestala jen oběť. Marie pokračovala ve své práci, žila dál, i bez nohou a části ruky.
Ve svém románu „Kniha o Blanche a Marii“ (2004) švédský spisovatel Per Olov Enquist literárně zpracovává příběh Marie ,,Blanche" Wittman a Marie Curie. V tomto fiktivním, silně imaginativním díle autor naznačuje, že Marie Wittman byla nejen pacientkou a „hvězdou hysterie“, ale také milenkou Jean-Martina Charcota. Enquist popisuje jejich vztah jako temný a fyzicky i psychicky závislý, v němž Charcot Marii ovládal nejen jako lékař, ale i jako muž.
Román rovněž dramatizuje její pozdější život, zejména amputaci končetin následkem radiačního záření při práci s Marií Curie. Enquist staví amputace do symbolické roviny – jako cenu za blízkost ke genialitě, ale i jako metaforu moci mužů nad ženským tělem. Přesto v jeho podání Marie Wittman není jen obětí, ale i svědkyní dvou výjimečných rovin, vědecké a temně lékařské.
Hysterie – zbraň proti ženám
Diagnóza hysterie sloužila po staletí jako nástroj k umlčování žen. Nešlo o nemoc, ale o společenský konstrukt – žena, která byla jiná, byla nebezpečná. A tak byla zavřena, „léčena“, hypnotizována, v některých případech sterilizována, operována, či podrobena elektrošokům. To vše ve jménu vědy.
Marie ,,Blanche" Wittman je připomínkou tohoto období. Byla bezmocná, byla manipulována, ale nakonec nalezla vlastní hlas – a svým způsobem i svobodu. Její příběh by neměl být zapomenut. Protože to, co se tehdy dělo, nebyla medicína. Bylo to tiché násilí – přikryté bílým pláštěm.
