Článek
Když nás učili být sami sebou
Od malička posloucháme, že přetvářka je špatná. Že poctivost, otevřenost a autenticita patří mezi největší lidské ctnosti. Na první pohled se tomu nedá nic vytknout. Každý z nás si přeje být přijímán takový, jaký skutečně je.
Jenže skutečný život bývá mnohem pestřejší než motivační citáty na sociálních sítích.
Představte si kolegyni, která vám s nadšením ukazuje nový účes. Nelíbí se vám. Řeknete jí to bez obalu? Nebo zvolíte diplomatičtější odpověď?
A co babička, která celé dopoledne připravovala oběd, který vám nikdy nechutnal? Nebo kamarád, jenž vám s nadšením představuje projekt, o kterém víte, že pravděpodobně neuspěje?
Absolutní upřímnost může být sice pravdivá, ale ne vždy také prospěšná.
Hrajeme role častěji, než si připouštíme
Psychologové upozorňují, že člověk během dne přirozeně střídá různé sociální role. Jinak se chová jako rodič, jinak jako vedoucí pracovník, partner, zákazník nebo přítel.
Nejde nutně o přetvářku. Spíše o schopnost přizpůsobit své chování situaci.
Lékař během služby potlačí vlastní únavu a zachová klid, i když právě řeší náročný případ. Učitel před třídou působí sebejistě, přestože doma řeší osobní problémy. Prodavač se usměje na zákazníka, i když nemá nejlepší den.
Ve všech těchto případech nejde o lež. Jde o vědomé ovládání emocí ve prospěch situace.
Právě tato schopnost bývá označována jako sociální inteligence nebo emoční regulace.
Kdy přetvářka pomáhá
Existují okamžiky, kdy drobná společenská přetvářka život doslova usnadňuje.
Říkáme jí také takt, diplomacie nebo slušnost.
Ne každou myšlenku je totiž nutné vyslovit. Ne každý názor musí zaznít právě teď. A ne každá pravda musí být podána tím nejtvrdším možným způsobem.
Představme si člověka, který přijde na rodinnou oslavu a během prvních pěti minut začne hodnotit vzhled příbuzných, kritizovat zařízení bytu nebo komentovat výchovu dětí. Může namítat, že je pouze upřímný.
Jeho okolí však pravděpodobně nebude mluvit o autenticitě, ale o bezohlednosti.
Psychologové dlouhodobě upozorňují, že zdravé vztahy nestojí jen na pravdě, ale také na empatii.
Upřímnost bez empatie může bolet
Existuje známá věta: „Já jen říkám pravdu.“
Často bývá používána jako omluva pro výroky, které druhého zraňují. Jenže pravdu lze sdělit mnoha způsoby. Rozdíl mezi větami „Tohle se ti opravdu nepovedlo“ a „Myslím, že příště by to šlo udělat ještě lépe“ není jen v použitých slovech. Je především v úmyslu.
Cílem komunikace totiž nemusí být pouze sdělení informace. Stejně důležité je zachování vztahu.
Právě proto odborníci doporučují rozlišovat mezi autenticitou a impulzivitou. To, že něco cítíme, ještě neznamená, že to musíme okamžitě vyslovit.
Kdy maska začíná škodit
Stejně nebezpečný je ale opačný extrém.
Někteří lidé si během života vytvoří tolik masek, že postupně přestanou vědět, kým vlastně doopravdy jsou.
Neustále se přizpůsobují okolí. Souhlasí s názory, kterým nevěří. Přikyvují požadavkům, které jim ubližují. Bojí se říct ne, aby někoho nezklamali.
Navenek působí jako bezproblémoví lidé. Uvnitř však mohou zažívat vyčerpání, frustraci nebo pocit, že nežijí vlastní život. Právě dlouhodobé popírání vlastních potřeb bývá spojováno se stresem, úzkostmi i syndromem vyhoření.
Kdy je naopak potřeba být zcela autentický
Jsou situace, kdy by maska mohla způsobit mnohem větší škodu než samotná pravda.
Především v blízkých vztazích.
Partner jen těžko pozná, co vás trápí, pokud budete roky předstírat, že je všechno v pořádku. Přítel vám nemůže pomoci, když své pocity neustále skrýváte. Lékař zase potřebuje znát pravdivé informace o vašem zdravotním stavu, ne to, co si myslíte, že by rád slyšel.
Stejně důležitá je autenticita při rozhodování o vlastním životě. Výběr partnera, zaměstnání nebo životních hodnot patří mezi oblasti, kde dlouhodobé hraní role často vede ke zklamání. Život podle očekávání druhých totiž může být pohodlný jen do určité chvíle.
Opravdu máme být vždy sami sebou?
Možná je problém už v samotvěm výroku: „Buď sám sebou“. To totiž zní jednodušeji, než jaký je skutečný život.
Člověk není neměnná osobnost. Vyvíjí se, učí se novým dovednostem a přizpůsobuje se různým situacím. To z něj ještě nedělá pokrytce. Stejně jako herec není svou divadelní rolí, ani člověk není pokaždé stejný v práci, doma nebo mezi přáteli. Rozhodující není to, zda někdy hrajeme určitou společenskou roli. Důležité je, zda jsme si ji vybrali vědomě, nebo zda jsme se v ní ztratili.
Rovnováha bývá tím nejtěžším
Psychologie dnes stále častěji upozorňuje, že nejzdravější cesta neleží ani na jednom z extrémů.
Absolutní upřímnost bez ohledu na druhé může zbytečně ničit vztahy. Trvalá přetvářka zase postupně ničí nás samotné. Moudrost možná spočívá v něčem jiném. V rozpoznání situací, kdy je vhodnější zachovat takt, usmát se, nechat některé drobnosti být a neříkat všechno, co nám právě proběhne hlavou.
Stejně důležité je ale poznat okamžiky, kdy už nejde o maličkosti. Kdy mlčení znamená popření vlastních hodnot, potřeb nebo důstojnosti.
Právě tehdy přestává být maska užitečným nástrojem a stává se vězením.
Možná tedy nejde o to být za všech okolností stoprocentně autentický ani dokonale společensky přizpůsobivý. Skutečné umění spočívá v tom, umět rozlišit, kdy drobná role chrání vztahy, a kdy už bychom za její další hraní zaplatili příliš vysokou cenu.
