Článek
Na začátku je seznam přání
Když člověk hledá partnera, bývá překvapivě snadné vytvořit si představu ideálního protějšku.
Měl by být chytrý, atraktivní, spolehlivý, empatický, samostatný, pracovitý, romantický, společenský, zároveň rodinný typ. Měl by mít vlastní ambice, ale také dost času na vztah. Měl by umět vydělávat peníze, ale neměl by být workoholik. Měl by milovat cestování, ale také si užívat klid doma.
A pokud možno by měl mít podobný smysl pro humor jako my, stejné hodnoty, podobné představy o budoucnosti a žádné nepříjemné zlozvyky.
Jenže čím více vlastností do pomyslného seznamu přidáme, tím menší je šance, že je všechny najdeme u jediného člověka. Socioložka a psychoterapeutka Markéta Šetinová právě na tento problém upozorňuje: dnešní očekávání od partnera jsou často velmi vysoká a některé požadované vlastnosti je těžké najít v jednom člověku.
A potom přijde realita
Zamilovanost má jednu praktickou nevýhodu. Některé věci na začátku jednoduše nevidíme. Nebo je vidět odmítáme. Člověk, který nám připadá spontánní a dobrodružný, může být po několika letech podle nás nezodpovědný. Žena, která působila samostatně, může partnerovi později připadat chladná. Muž, který byl na začátku romantický, může být po deseti letech označován za člověka, který „už se vůbec nesnaží“.
Partner se samozřejmě může změnit. Stejně tak ale můžeme změnit své hodnocení jeho chování. Na začátku jsme hledali člověka, kterého jsme potřebovali a chtěli v tu danou chvíli. Později, když nám pomyslně naplní to, co nám chybělo, může nastat situace, že nám zase chybí něco jiného. A tady je ten kámen úrazu - chyba nemusí být nutně v něm, ale v tom, co potřebujeme nyní oproti tomu, co jsme potřebovali v minulosti.
Nemáme někdy nároky, které si vzájemně odporují?
Chceme partnera, který bude sebevědomý. Ale také kompromisní.
Chceme člověka, který má svůj vlastní svět. Ale zároveň očekáváme, že tu bude vždy pro nás.
Chceme ambiciózního partnera. Jenže když pracuje příliš mnoho, vadí nám to.
Chceme svobodu. Ale také jistotu.
Chceme vášeň. Ale zároveň klid a předvídatelnost.
A možná právě zde začíná jeden z nejzajímavějších problémů moderního seznamování. Člověk hledá v jednom partnerovi vlastnosti, které se někdy obtížně skládají dohromady. Jak upozorňuje i Šetinová, individualizace společnosti přinesla větší důraz na osobní spokojenost a volbu partnera, ale také na vyšší očekávání od toho, co má vztah poskytovat.
Slevit z nároků, nebo si je naopak udržet?
To je otázka, kterou nelze snadno zodpovědět. Existují totiž nároky, ze kterých rozhodně není nutné ustupovat. Respekt. Důvěra. Bezpečí. Věrnost, pokud ji partneři považují za důležitou. Schopnost řešit konflikty bez ponižování a násilí. Ochota komunikovat.
A potom existují preference jako například výška, barva vlasů, dokonalý smysl pro humor, stejný vkus na filmy, představa, že partner musí milovat všechny naše koníčky,…
Právě tady může být užitečné rozlišovat mezi tím, co skutečně potřebujeme pro dobrý vztah, a tím, co bychom prostě chtěli mít navíc. Naše představy o tom, co je opravdu důležité pro láskyplný a naplňující vztah jsou mnohdy scestné. Mohou za to také idealizované internetové příspěvky, které jsou často pouze tím nejkrásnějším výtahem ze života, to nehezké se přeci nebude prezentovat. Proto je nutné být realističtí a opravdu si uvědomit, zda řešíme malichernosti nebo důležité vlastnosti.
Proč je tak snadné vidět nedostatky po letech?
Protože na dobré věci si velmi rychle zvykneme. Když partner pravidelně pomáhá s domácností, podporuje nás nebo je spolehlivý, po určité době to přestaneme vnímat jako něco výjimečného a pozornost se přesune jinam.
Najednou vidíme především neumytý hrnek, nepořádek, pozdní příchody, věčné scrollování telefonu nebo skutečnost, že partner zase zapomněl na něco, co jsme mu připomínali. Tento mechanismus lze popsat velmi jednoduše: na to, co funguje, si člověk zvykne a právě proto může začít být nespokojený.
A pak vzniká zvláštní paradox. Čím déle vztah trvá, tím lépe známe partnerovy chyby. A tím snadněji zapomínáme, proč jsme si ho kdysi vybrali.
Co když problém není v partnerovi?
Občas stojí za to položit si nepříjemnou, avšak velmi důležitou otázku:
Změnil se opravdu partner tak zásadně, anebo se změnila má očekávání a nároky?
Možná jsme kdysi chtěli někoho, s kým nám bude příjemně, budeme se spolu smát a užívat si radostí života. To nám mohl poskytnout partner, který to zvládl naplnit, avšak naproti tomu pokulhával například v péči o domácnost a dnes po letech se spolu stále tito partneři mohou smát a bavit, ale jeden se může cítit jako uštvaný uklízeč. Pak může nastat pocit, že chce někoho ,,čistotnějšího", ale pocit, že má výborného parťáka v tom prožívání radostí, ten často přijde až pozdě.
Možná jsme tehdy hledali stabilitu, jistotu a spolehlivost. To nám mohl naplnit partner, který však je často duchem nepřítomen a pracuje takřka 24/7, tím zase může nastat pocit, že nám nevěnuje pozornost a nezajímá se.
Dnes požadujeme ještě perfektní komunikaci, nikdy nekončící pozornost, skvělý sex, společné koníčky, finanční stabilitu, společenský život, romantiku a stoprocentní kompatibilitu. A když něco chybí, máme tendenci usoudit, že jsme si vybrali špatně. Jenže žádný člověk není součet všech pozitivních vlastností.
Partner není produkt na míru
Seznamovací aplikace tento problém ještě zesílily.
Výběr partnera dnes může působit jako nakupování. Fotografie, věk, vzdělání, zájmy, zaměstnání, lokalita. Filtry umožňují vyřadit člověka ještě dřív, než s ním vůbec promluvíme. To samozřejmě není samo o sobě špatně, pomáhá nám to najít lidi, se kterými máme něco společného.
Současně ale vytváří iluzi, že někde existuje dokonalejší varianta. Pokud se současný vztah začne komplikovat, může být lákavé přemýšlet, jestli by někde nebyl někdo lepší.
Sociologický pohled na současné seznamování přitom upozorňuje na rostoucí individualizaci a na to, že možnosti výběru mohou měnit i samotná očekávání od partnerství. Mnohdy si lidé díky možnostem v zaklikávacích okénkách uvědomí, že jejich nároky jsou ještě vyšší, než mysleli, často jsou to však maličkosti a zbytečně další požadavky ,,na seznamu".
Co tedy od partnera opravdu potřebujeme?
Možná není nejdůležitější otázka „Co všechno musí splňovat?“. Mnohem užitečnější může být ptát se:
Jak se vedle něj / ní cítím?
Je mezi námi respekt a úcta?
Mohu být sám / sama sebou?
Dokážeme spolu mluvit o nepříjemných věcech?
Umíme se omluvit?
Dokážeme dělat kompromisy, aniž by se jeden z nás cítil jako poražený?
A především: Vadí mi opravdu něco zásadního, nebo mě jen začaly po letech rozčilovat vlastnosti, které od začátku vím a přecházím pro ty dobré kvality?
A co vaše vlastní nároky?
Je snadné sestavit seznam toho, co bychom chtěli po druhém. Mnohem těžší je vytvořit seznam toho, co nabízíme sami. Chceme emocionálně dostupného partnera – jsme emocionálně dostupní také my? Chceme respekt – umíme být respektující a tolerantní? Chceme, aby druhý pracoval na vztahu – pracujeme na něm také? Chceme toleranci k vlastním nedostatkům – jsme tolerantní k těm jeho?
Právě v této férovosti začíná dospělé a uvědomělé partnerství. Ne u otázky, jestli máme dostatečně vysoké nároky, nýbrž u schopnosti rozpoznat, které nároky chrání naše skutečné potřeby a které jen vytvářejí představu člověka, který ve skutečném světě prakticky neexistuje.
Když si příště budete stěžovat
Možná si před další kritikou partnera zkuste položit tři jednoduché otázky.
Vadilo mi to na něm už na začátku?
Je to opravdu důležitý problém, nebo jen hledám důvody k rozchodu?
A kdybych dnes vybíral znovu, hledal bych skutečně někoho jiného – nebo jen trošku lepší verzi člověka, kterého už mám doma?
Odpovědi nemusí být příjemné, mohou však být velmi užitečné.
Protože kvalitní vztah nemusí být vztah bez chyb. Naopak - každý vztah chyby obsahuje, větší či menší; a kvalitu vztahu určuje především způsob, jakým partneři problémy řeší.
Tipy na zajímavé čtení:
Zdroje a inspirace:
