Článek
Smrad, který přemohl město
Polovina 19. století v Londýně byla obdobím bouřlivého rozvoje a zároveň časem hygienické katastrofy. Řeka Temže, která se vinula srdcem města, byla zcela zamořená odpadní vodou, výkaly, zbytky potravy a chemickými látkami z tehdejších manufaktur. Její hladina byla pokryta vrstvou tuků a zelené pěny, která dokázala ulpívat na lodích, nohách obyvatel i na nábřežních kamenech. V létě roku 1858, kdy teploty dosahovaly často přes 30 °C, se rozpadající organický materiál začal rozkládat a vydávat zápach, který londýnské obyvatelstvo označovalo jako „nesnesitelný“ a „hmatatelný ve vzduchu“.
Mnozí, kteří se pohybovali kolem Temže, popisovali, že směs hnijícího masa, fekálií a chemického odpadu proniká i do nejmenších uliček a vniká do domovů. Bylo běžné, že lidé v domě museli zavírat okna, ucpávat nos a používat kapesníky nebo vůně, aby se alespoň částečně ochránili. Historikův zápis z té doby uvádí: „Takový zápach nikdy předtím nemohl být zaznamenán, a snad ani později.“ Děti si hrály na břehu řeky, rodiče se zoufale snažili udržet pitnou vodu čistou a chudí obyvatelé si nemohli dovolit jakoukoliv ochranu.
Řeka byla nejen zdrojem zápachu, ale i nemoci. Cholera a úplavice, šířící se kontaminovanou vodou, si každé léto vybíraly svou daň. Statistické údaje z té doby uvádějí, že epidemie cholery v letech 1848–1849 si vyžádaly v Londýně přes 14 000 životů. Přesto politická reakce byla pomalá a nepřiměřená.
Politická krize pod zápachem
Parlament se stal symbolem marnosti v boji s hygienickou katastrofou. Poslanci a lordi byli nuceni chránit si nosy a ústa, často namáčeli závěsy do roztoku chloru, aby alespoň částečně zmírnili šíření zápachu. Jeden svědek popsal zasedání v House of Commons slovy: „Nemohl jsem dýchat; smrad se šířil všude a v každém okamžiku nás přinutil přehodnotit naši práci.“
Vláda byla pod tlakem veřejnosti. Londýňané z horších čtvrtí města se bouřili, noviny dramatizovaly situaci a tiskly varovné zprávy o nebezpečí šíření nemocí. Někteří úředníci uvažovali dokonce o dočasném přesunu parlamentu, aby mohli vykonávat své povinnosti bez zápachu, který se stal téměř nesnesitelným.
Hlavním viníkem byla kombinace přelidnění, zastaralého systému žump a rostoucího počtu splachovacích toalet. Tehdejší domy měly cesspity, které se často přetékaly, odpad se dostával do dešťových kanálů a končil přímo v Temži. A přitom právě zavedení splachovacích toalet, považovaných za hygienický pokrok, paradoxně zvýšilo objem odpadu, který město muselo řešit.
Pokrok přichází pod zemí
Řešení představoval inženýr Joseph Bazalgette. Tento muž se stal klíčovou postavou ve snaze vyřešit problém, který sužoval celé město. Bazalgette navrhl komplexní síť podzemních kanálů, která by odvedla odpadní vodu z města a tím zamezila opakování katastrofy. Jeho projekt zahrnoval více než 2 100 kilometrů tunelů, jejichž kapacita byla dvojnásobná oproti tehdejší potřebě, což ukazuje jeho mimořádnou prozíravost.
Bazalgette nejen vybudoval kanalizaci, ale také zorganizoval systém čistíren a upravil tok Temže tak, aby odpadní voda byla odváděna mimo obytné čtvrti. Stavba trvala od roku 1859 do roku 1875 a stála miliony liber. Výsledkem bylo dramatické snížení výskytu cholery, úplavice a dalších nemocí. Kanalizace se stala vzorem pro další města Evropy i Severní Ameriky.
Bazalgette přitom nebyl jen technikem; jeho dílo mělo hluboký dopad na veřejné zdraví a hygienu. Přispěl k tomu, že začalo být vnímáno a bráno na zřetel šíření nemocí kontaminovanou vodou, čímž se posunula medicína a epidemiologie. Jeho projekty položily základy moderního chápání městského zdraví, které zahrnuje nejen kanalizaci, ale i pitnou vodu, veřejné sprchy a hygienické standardy, které dnes považujeme za samozřejmost.
Od smradlavé řeky k moderní metropoli
Velký smrad Londýna není jen kuriózní historickou anekdotou; je symbolem toho, že civilizační pokrok často pramení z nepříjemných a zdánlivě banálních problémů. Odpadní voda, zápach a hrozba nemocí přiměly město k činům, které změnily životy milionů lidí. Dnes čistá Temže a fungující kanalizace připomínají, že základní hygienické standardy, které považujeme za samozřejmost, jsou výsledkem odvážných rozhodnutí a technického umu minulých generací.
Bazalgette položil základy moderního Londýna. Jeho kanály stále odvádějí odpadní vodu, čističky fungují a hygienické normy, které díky němu vznikly, se staly standardem pro celou Evropu. Přesto si málokdo uvědomuje, že celý tento pokrok měl svůj počátek ve „smradu“, který tak výrazně ovlivnil život města, že se o něm psalo ve všech novinách a diskutovalo v každé domácnosti.
The Great Stink učí, že i ty nejodpornější úseky lidského života – zápach, odpad, smrtící nemoci – mohou inspirovat k civilizační revoluci. Londýn z té doby se z chaosu a hygienické katastrofy proměnil v moderní metropoli, a to díky odvaze politiků, vizionářství inženýrů a odhodlání obyvatel přežít.
Dnes, když procházíme čistým městem a díváme se na Temži, jen málokdo si uvědomuje, že tato idylická scéna byla kdysi nesnesitelnou páchnoucí pastí. Historie zápachu, který nelze vyfotit ani namalovat, zůstává připomínkou toho, že civilizační pokrok není jen o slavných bitvách či politických reformách, ale někdy i o tom, že se lidé rozhodnou nepoddat se toxikaci a nepořádku, který ohrožuje životy všech kolem.
