Článek
Tajemství starého dubu: O vytrvalosti a snaze
Hluboko v lese, kde se sluneční paprsky prodíraly mezi větvemi jako zlaté nitky a kde mech voněl po ranní rose, stál starý dub. Byl tak velký, že by jeho kmen sotva objalo deset dospělých lidí. Ale lidé o něm téměř nevěděli.
Uvnitř tohoto dubu se totiž nacházela malá vesnička prapodivných tvorečků, které jste možná někdy v lese potkali, ale jistojistě jste o nich neměli ani nejmenší ponětí. Vesnička lesních skřítků.
Když byste se zadívali do jeho kůry opravdu pozorně, možná byste si všimli malých kulatých dveří, miniaturních okýnek a dřevěných balkónků ozdobených kvítky. V dutinách kmene byly vytesané chodbičky, schodiště ze žaludových skořápek a pokojíčky vystlané mechem.
Skřítkové tu žili už po mnoho generací.
Každý měl ve vesničce svou práci. Někteří sbírali semínka, jiní sušili bylinky, další opravovali domečky nebo hlídali lesní cesty. Díky tomu měli obyvatelé Starého dubu vždy dost zásob na zimu a vesnička byla plná přátelského smíchu, světýlek a vůně čerstvého mechu.
Mezi skřítky žil také malý skřítek jménem Borko.
Borko byl milý a veselý, ale měl jednu potíž. Strašně rád odpočíval.
Když ostatní skřítci ráno vstávali a chystali košíky na sběr žaludů, Borko si ještě zíval v postýlce z kapradí.
„Ještě chvilku,“ mumlal pokaždé.
Když ostatní stavěli nové poličky z větviček, připravovali dobroty z lesních jahůdek nebo nosili zásoby do sklípků v podzemí mezi kořeny jejich stromu, Borko seděl na větvi a pozoroval mraky.
„Udělám to později,“ říkával.
Jenže „později“ u Borka často znamenalo ,,nikdy".
Jeho nejlepší kamarádka Lískulka byla pravý opak. Byla drobná, rychlá a pilná jako včelka. Každé ráno vyskočila z postýlky dřív než slunce a už běhala po lese.
Sbírala lesní jahody, sušila lístky máty a pomáhala starším skřítkům opravovat schody uvnitř dubu.
Jednoho dne, na začátku podzimu, svolal nejstarší skřítek vesničky dědeček Dubínek, všechny obyvatele do velké dutiny uprostřed stromu.
Byl to prostor tak velký, že se tam vešli všichni skřítci i s košíky.
„Přátelé,“ řekl Dubínek a pohladil svůj dlouhý mechový vous, „zima letos přijde brzy. Vítr už mění směr a veverky sbírají ořechy rychleji než jindy. Musíme naplnit sklípky co nejrychleji.“
Skřítkové přikývli.
„Budeme sbírat žaludy, semínka, sušit bylinky usilovněji, než obvykle, budeme začínat dříve a končit později,“ pokračoval Dubínek. „Když budeme pracovat společně, zima nás nepřekvapí.“
Všichni se pustili do práce.
Všichni… až na Borka.
První den se rozhodl, že pomůže až odpoledne. Jenže odpoledne našel krásné místo na větvi, kde svítilo sluníčko, a usnul.
Druhý den si řekl, že začne až zítra.
Třetí den pozoroval mravence, jak nosí jehličí.
„Ti se ale nadřou,“ zasmál se Borko. „Já bych takhle celý den pracovat nemohl.“
Lískulka ho několikrát poprosila.
„Pojď s námi sbírat žaludy,“ řekla jednou.
„Možná později,“ odpověděl Borko.
„Pomůžeš nám sušit bylinky?“
„Až si trochu odpočinu.“
Jenže práce ve vesničce přibývalo a čas se krátil.
Listy začaly padat, rána byla chladnější a vítr foukal mezi větvemi Starého dubu.
A pak jednoho rána mráz uhodil.
Skřítci se probudili a uviděli, že louky jsou pokryté stříbrnou jinovatkou.
„Zima je tady,“ řekl dědeček Dubínek.
Naštěstí byly sklípky téměř plné. Košíky přetékaly žaludy, sušenými bobulemi i bylinkami na čaj.
Jenže když Borko otevřel svůj malý sklípeček, zarazil se.
Uvnitř byl téměř prázdný.
Dva žaludy. Jeden suchý lístek máty. A trochu lesních malin.
Borkovi začalo být úzko. Teprve teď si uvědomil, že neustálé odpočívání mu bříško nenaplní a že asi měl sbírat zásoby na zimu, když ostatní sbírali také.
První dny zimy byly pro Borka ještě veselé. Skřítci seděli u malých světýlek z lucerniček, vyprávěli příběhy a pili teplý bylinkový čaj.
Jenže Borkovy zásoby rychle mizely.
Za pár dní zůstal jen prázdný sklípek a kručící bříško.
Seděl u svého malého stolku a smutně koukal do prázdného košíku.
Najednou někdo zaklepal na dveře.
Byla to Lískulka.
V ruce držela malý košík.
„Přinesla jsem ti trochu žaludů a sušených bobulí,“ řekla tiše.
Borko sklopil oči.
„Děkuju,“ zamumlal.
Pak ale dodal: „Já vím, že jsem měl pomáhat. Jen jsem pořád myslel, že je ještě čas.“
Lískulka si sedla vedle něj.
„Víš,“ řekla, „čas je jako voda. Když je necháš protéct mezi prsty, už se nevrátí.“
Borko dlouho mlčel.
Pak se zvedl.
„Chci to napravit,“ řekl rozhodně.
„Ale teď je přece zima,“ podivila se Lískulka.
Borko se usmál.
„Zásoby už asi moc nenasbírám. Ale můžu pomáhat jinak.“
A tak začal.
Pomáhal starším skřítkům nosit dřevo do malých kamínek. Opravoval schůdky v dubu. Čistil chodbičky od sněhu, který vítr zafoukal dovnitř.
Každý den pracoval víc než kdy předtím.
Skřítci si toho brzy všimli.
„Borko konečně pochopil, co je opravdu důležité“ říkali si.
A dědeček Dubínek se jen spokojeně usmíval.
Když přišlo jaro, slunce znovu zahřálo les a z větví začaly rašit nové lístky.
Skřítci uspořádali velkou jarní slavnost.
A dědeček Dubínek řekl:
„Letos jsme se všichni něco naučili. Když pracujeme pilně a společně, zvládneme i tu nejchladnější zimu.“
Pak se podíval na Borka.
„A někdy nás nejvíc naučí právě naše vlastní chyby.“
Borko se usmál.
Od té doby byl mezi prvními, kdo ráno vstával.
A když někdy viděl mladší skřítky polehávat na větvi, jen se zasmál a řekl:
„Odpočívat je příjemné. Ale práce v pravý čas je ještě důležitější. Pokud ji totiž nestihneme, dožene nás později a mnohem nepříjemnějším způsobem. Třeba hladem.“
A Starý dub dál šuměl v lese, plný smíchu a radosti, světýlek a malých pilných skřítků.
