Článek
Vznik tohoto článku zapříčinil facebookový příspěvek paní Pavly Aligové s názvem Tiché násilí žen. V příspěvku autorka popisuje nehezké vzpomínky svých klientů, kteří je potlačili a nyní, po mnoha letech, se s nimi vyrovnávají a zpracovávají je. Popisuje konkrétní odpornosti spáchané na bezbranných dětech, ve výsledku však je společné jedno - když je zlo přehlíženo, rozšiřuje se.
Nejen proto, že otevírá dosud málo diskutované kapitoly života v socialistickém Československu, ale také proto, že jde o téma aktuální i dnes. Jen se změnily způsoby, prostředí a někdy i podoba násilí. Děti stále mohou zažívat ponižování, zastrašování nebo zneužívání autority právě od těch dospělých, kteří jim mají poskytovat bezpečí.
Příběhy lidí, kteří vyrůstali v dětských domovech nebo jiných zařízeních kolektivní péče, přitom ukazují, že za představou spořádané institucionální výchovy se někdy skrývala mnohem méně idylická realita.
Nejde o tvrzení, že všechny tehdejší učitelky, vychovatelky či zdravotní sestry zacházely s dětmi špatně. Mnoho z nich svou práci vykonávalo poctivě a s opravdovým zájmem. Přesto bychom neměli přehlížet příběhy těch, jejichž dětství bylo poznamenáno strachem, bezmocí a ponížením.
Dítě, které nemohlo odejít
Představme si malé dítě v dětském domově. Nemá možnost rozhodnout, kde bude žít, kdo se o něj bude starat ani komu se svěří, když se mu něco děje. Dospělí určují jeho denní režim, jídlo, spánek, hygienu i kontakt s okolním světem.
Dítě je na nich existenčně závislé. Pokud se k němu někdo chová krutě, nemá zpravidla kam odejít. A pokud mu ostatní dospělí nevěří, může se naučit, že o svém strachu raději nemá mluvit.
Právě tato nerovnováha moci je jedním z nejdůležitějších aspektů institucionálního násilí. Nejde pouze o samotný trest nebo fyzickou bolest. Jde také o vědomí, že člověk, který by měl chránit, se může stát zdrojem ohrožení.
Socialistické Československo přitom vybudovalo rozsáhlý systém kolektivní péče o děti. Jesle, mateřské školy, týdenní zařízení, ozdravovny, internáty a dětské domovy byly běžnou součástí života mnoha rodin. Pro řadu rodičů představovaly nezbytnou pomoc, pro jiné byly jedinou dostupnou možností, jak zajistit péči o dítě.
Zařízení měla své řády, personál, pedagogické postupy a výchovné cíle. To ale automaticky neznamenalo, že každé dítě dostávalo individuální pozornost, pochopení a bezpečí.
Když se z výchovy stane kolotoč ponižování
Jedním z konkrétních zdrojů, který mě při hledání zaujal, je archiv svědectví Paměti národa. V reportáži s názvem Modlila jsem se, aby mě Bůh z děcáku vysvobodil, ale nic se nedělo se objevují vzpomínky lidí, kteří prožili dětství v dětských domovech.
Mezi nimi je také svědectví ženy vzpomínající na dívku, která měla problém s pomočováním. Místo pochopení a citlivého přístupu se jí dostávalo ponižování ze strany vychovatelky. Ta se jí vysmívala a do posměchu zapojovala také ostatní děti.
Z dnešního pohledu může taková situace působit jako něco nepředstavitelného. Pomočování je přitom u dětí známým problémem, který může souviset s vývojem, psychickým stresem nebo zdravotními obtížemi. Dítě v takové situaci potřebuje především trpělivost a pomoc.
Pokud se místo toho stane terčem posměchu dospělého, kterému musí důvěřovat, může se stud proměnit v hluboký pocit méněcennosti.
Na tomto svědectví je zvlášť znepokojivé, že vychovatelka nezůstala pouze u vlastního ponižujícího jednání. Podle vzpomínky zapojovala do výsměchu také ostatní děti. Z dospělého autoritativního postavení tak vznikala situace, ve které bylo dítě vystaveno nejen ponížení, ale i sociálnímu vyloučení.
Nejde o archivní důkaz, že podobné jednání bylo běžnou součástí všech dětských domovů. Je to však konkrétní osobní vzpomínka, kterou bychom neměli přehlížet.
Kontrola dopisů, hlad a zákaz říct pravdu
Další svědectví z prostředí dětských domovů popisuje kontrolování korespondence ze strany vychovatelek. Dívka nemohla svobodně napsat matce ani to, že má hlad a že omdlela.
Právě tento detail ukazuje další rozměr institucionální moci. Dítě nemuselo být fyzicky trestáno, aby bylo omezeno v možnosti upozornit na své potřeby a požádat o pomoc.
Dopis, který měl být spojením s rodinou, se mohl stát kontrolovaným komunikačním kanálem. Dospělí tak měli možnost ovlivňovat nejen každodenní život dítěte, ale i informace, které se dostávaly ven.
V podobném prostředí se dítě může postupně naučit, že jeho potřeby nejsou důležité, že si nemá stěžovat a že o nepříjemných věcech je lepší mlčet.
Je to jeden z důvodů, proč se některé vzpomínky na špatné zacházení dostávají na veřejnost až po mnoha desetiletích. Tehdy dítě nemělo dostatek možností, jak svou zkušenost pojmenovat, a často ani člověka, kterému by ji mohlo bezpečně svěřit.
Dětské domovy jako součást státního systému
O tom, jak fungovaly dětské domovy v socialistickém Československu, se dnes dozvídáme také díky historickému výzkumu.
Zajímavou studií je práce Aloise Daňka a Moniky Mužákové Dětský domov Klánovice v období 1948–1989 aneb Čest práci, soudružko vychovatelko!, publikovaná v časopise Speciální pedagogika v roce 2020.
Autoři se věnují konkrétnímu zařízení a jeho fungování v průběhu několika desetiletí. Využívají historické materiály a vzpomínky pamětníků. Takový přístup je důležitý, protože umožňuje porovnávat oficiální představu o výchově s tím, jak ji prožívali lidé, kteří v daném prostředí skutečně vyrůstali.
Dalším významným historickým zdrojem je práce Franka Henschela o dětských domovech v socialistickém Československu. Zabývá se jejich vývojem, ideologickým pozadím a představou, že stát může prostřednictvím institucí organizovat a formovat výchovu dětí.
Z těchto studií vyplývá, že dětské domovy nebyly pouze místem náhradního bydlení. Byly součástí širšího systému, který měl vlastní pravidla, hierarchii a představu o tom, jak má vypadat správně vychovávané dítě.
A právě zde se otevírá zásadní otázka: Co se stane, když se poslušnost stane důležitější než bezpečí dítěte? Když se kázeň zamění za respekt a autorita za právo rozhodovat o druhém bez ohledu na jeho pocity?
Psychologové varovali už v šedesátých letech
Zajímavé je, že o negativních důsledcích nedostatku stabilního citového vztahu se v Československu hovořilo už během socialismu.
Psychologové Josef Langmeier a Zdeněk Matějček vydali v roce 1963 zásadní odbornou publikaci Psychická deprivace v dětství. Zabývali se v ní dětmi, kterým chyběla dostatečná citová péče a stabilní vztah s blízkou osobou.
Jejich výzkum upozornil na skutečnost, že dítě nepotřebuje pouze střechu nad hlavou, jídlo a pravidelný režim. Potřebuje také bezpečný vztah, individuální pozornost, přijetí a možnost důvěřovat dospělému.
To je důležité i pro pochopení rozdílu mezi zanedbáváním a přímým násilím. Dítě může vyrůstat v prostředí, kde jsou zajištěny základní materiální potřeby, a přesto psychicky strádat. A pokud se k tomu přidá ponižování, zastrašování nebo fyzické trestání, může být jeho zkušenost ještě závažnější.
Langmeier a Matějček přitom upozorňovali na psychické následky institucionální péče v době, kdy socialistický systém kolektivní výchovu stále považoval za významnou součást sociální politiky.
Když násilí páchají ženy
Ve veřejném prostoru bývá násilí na dětech často spojováno s mužskými pachateli. Příběhy z dětských domovů však připomínají, že zneužít autoritu může člověk bez ohledu na pohlaví.
V jeslích, školkách a dětských domovech pracovaly ve velké míře ženy. Byly to učitelky, vychovatelky, zdravotní sestry a další pracovnice, které měly děti chránit a pečovat o ně.
Právě společenská představa ženy jako přirozené pečovatelky mohla v některých situacích přispívat k tomu, že se o problematickém zacházení hovořilo obtížněji. Kdo by přece podezíral ženu, která celý den pečuje o děti?
To ale není důvod k paušálnímu obviňování žen. Je to důvod k tomu, abychom se dívali na konkrétní jednání, postavení dospělých a možnosti kontroly jejich práce.
Násilí není otázkou pohlaví. Je otázkou moci, bezmoci, odpovědnosti a hranic, které společnost nastavuje těm, kdo mají v rukou život druhého člověka.
A co přivazování k nočníkům a zalepování úst?
V původním příspěvku Pavly Aligové zaznívají také velmi konkrétní vzpomínky na přivazování dětí k nočníkům nebo postelím a na zalepování úst lepicí páskou.
Při hledání historických podkladů jsem zatím nenarazila na dostatečně ověřitelný československý pramen, který by tyto konkrétní praktiky potvrzoval v jeslích nebo dětských domovech před rokem 1989.
To ovšem neznamená, že se takové události nemohly stát. Znamená to pouze, že je zatím nemáme podložené konkrétním historickým dokumentem nebo dohledatelným svědectvím z daného období.
Zajímavou paralelu představuje případ mateřské školy v Petrovicích na Ústecku z roku 2009, kdy se objevila svědectví o používání lepicí pásky k umlčování dětí. Případ tehdy řešila policie a informovala o něm média.
Nejde samozřejmě o důkaz, že se totéž dělo v socialistickém Československu. Ukazuje však, že zneužívání moci nad malými dětmi není pouze historickou otázkou.
Proč o tom děti často mlčely?
Dítě, které zažívá ponižování od dospělého, se nemusí automaticky svěřit. Může mít strach z trestu, z toho, že mu nikdo neuvěří, nebo z toho, že bude označeno za problémové.
Zvlášť komplikovaná situace nastává, když se na nevhodném zacházení podílí více dospělých nebo když okolí jejich jednání přehlíží. Dítě pak nemá jistotu, komu může důvěřovat.
V dětských domovech navíc často chyběla možnost odejít do bezpečného rodinného prostředí. Pokud se dítěti stýskalo, bálo se nebo mělo pocit, že s ním někdo zachází nespravedlivě, jeho možnosti byly omezené.
A někdy si dítě ani v dospělosti nedokáže okamžitě uvědomit, že to, co prožívalo, nebylo normální. To, co mu bylo předkládáno jako výchova, disciplína nebo běžný režim, může začít zpochybňovat až po mnoha letech.
Minulost, která se nás stále týká
Když dnes čteme podobná svědectví, snadno získáme pocit, že jde o uzavřenou kapitolu minulosti. Jenže otázka, jak zacházíme s dětmi, které jsou zcela závislé na dospělých, je aktuální i dnes.
Změnila se legislativa, kontrolní mechanismy, odborné poznatky i společenská citlivost vůči dětským právům. Přesto se stále objevují případy ponižování, psychického nátlaku, fyzických trestů nebo zneužívání autority v prostředích, která mají být pro děti bezpečná.
Možná právě proto stojí za to vracet se k výpovědím lidí, kteří své dětství prožili v socialistických institucích. Ne proto, abychom zpětně odsoudili celou generaci pracovníků, ale abychom dali prostor zkušenostem, které dlouho zůstávaly skryté.
Dětský strach není maličkost. Ponižování není výchova. A poslušnost získaná prostřednictvím zastrašování není respekt.
Dospělý člověk má nad dítětem obrovskou moc. Právě proto by měl mít také obrovskou odpovědnost.
A možná je nejdůležitější připomínkou těchto příběhů jednoduchá věc: dítě, které se nedokáže bránit, potřebuje, aby se ho někdo zastal. Ne aby se od něj očekávalo, že bude mlčet.





