Článek
Na první pohled to vypadalo jako podomácku zbastlený model. Stavebnice Merkur, pár drátků, motůrek a kousek dětské hravosti. Jenže právě z téhle improvizované aparatury – později slavně přezdívané „čočkostroj“ – v roce 1961 vznikl prototyp, který měl navždy proměnit způsob, jakým lidé vidí svět. Vědec Otto Wichterle, tehdy profesor makromolekulární chemie, hledal materiál, jenž by se choval jako živá tkáň, byl pružný, čirý a snesitelný v lidském organismu. Tak se zrodil hydrofilní polymer polyhydroxyethylmethakrylát, stručně PHEMA. První měkké kontaktní čočky byly na světě – v kuchyni, nikoli v lesklé laboratoři.
Otto Wichterle byl fascinující osobností. Narodil se roku 1913 v Prostějově a už během studií ho uchvátila organická chemie. Na VŠCHT v Praze se vypracoval mezi světově respektované odborníky na syntetické polymery. Nebyl to suchopárný badatel odříznutý od života – měl nápady, uměl je prosadit a dokázal je vysvětlit i laikům. Jenže žil v časech, kdy špičková věda narážela na neprostupnou zeď státních zájmů a ideologických bariér. Československo 60. let bylo v mnohém zemí velkých mozků, ale malých možností.
Příběh čoček se proto brzy stočil od vědeckého triumfu k politicko-ekonomickému fiasku. Wichterle se svým spolupracovníkem Drahošem vynález patentoval, ale vlastníkem práv nebyl on, nýbrž stát. Úředníci v Československé akademii věd ani na ministerstvech tehdy netušili, jak obrovský potenciál v rukou drží. Technologie výroby se jim zdála složitá, trh nejasný a zisk pochybný. V roce 1965 proto patenty prodali americké firmě National Patent Development Corporation za směšně nízkou částku, jakou by dnes stěží stála jediná laboratoř.
A právě NPDC měla lepší čich. Brzy licence poskytla společnosti Bausch & Lomb, která se během několika let stala dominantním světovým výrobcem měkkých kontaktních čoček. Tyto čočky se staly standardem oční optiky, během desetiletí je začaly používat stovky milionů lidí po celém světě a tržby dosahovaly astronomických sum. Československo zůstalo stranou, bez podílu na ziscích a bez uznání, které by odpovídalo skutečnému přínosu.
Jak se na to dívat dnes?
Pohled první říká: byla to obrovská ztráta, která mohla proměnit tvář Československa. Kdyby stát patenty neprodal, mohl z jejich licencování získávat miliardové částky a stát se lídrem v oboru. Představme si, že by Praha byla světovým centrem optického průmyslu a že by české firmy zásobovaly planetu kontaktními čočkami. Odhady mluví o tom, že v přepočtu na dnešní hodnotu mohl být zisk desítky miliard dolarů – částka, která by zemi posunula do zcela jiné ekonomické ligy.
Druhý pohled však tvrdí, že realita tehdejšího Československa by takový úspěch vůbec neumožnila. Politické klima, slabé výrobní kapacity, uzavřený trh a absence flexibilního podnikání byly bariérami, které by bránily globálnímu prosazení. Možná se tedy patenty musely dostat do zahraničí, aby měl vynález šanci přežít a proměnit se v masový produkt. A možná, že právě díky tomu dnes čočky nosí stovky milionů lidí – byť na obalu nenajdeme české logo.
Dnes je jeho improvizovaný „čočkostroj“ vystaven v Národním technickém muzeu a působí jako symbol nejen české vynalézavosti, ale i promarněné šance. V jeho jednoduchosti se zrcadlí kouzlo nápadu, který měl obrovský dopad na lidstvo – a zároveň nešťastný příběh země, jež jej nedokázala využít. Zatímco miliony lidí si denně nasazují měkké čočky a ani netuší, že jejich původ sahá k pražskému kuchyňskému stolu, v české paměti by měl zůstat jako připomínka, že talent a odvaha nestačí, pokud chybí vize a schopnost chránit vlastní objevy.
