Článek
Nejsme stroje, každý někdy potřebujeme pauzu
Představte si, že byste se jedno ráno probudili s pocitem, že dnes prostě nechcete do práce. Necítíte se dobře, nejste v psychické kondici, anebo se jednoduše potřebujete zastavit. Většina z nás by v tu chvíli cítila tlak – co na to šéf, co kolegové, co povinnosti?
Jenže ve chvíli, kdy onemocníte, systém se bez vás obejde. Práce na vás čeká, někdo jiný vás zastoupí nebo se najde způsob, jak to vyřešit. Nikdo vám nevyčítá, že jste si dovolili onemocnět – je to normální. Proč by to ale nemohlo fungovat i jinak? Proč by to nemohlo fungovat i tehdy, když potřebujete pauzu?
A teď si představte děti. Každý den od pondělí do pátku vstávají a jdou do školy – ať chtějí, nebo ne. Žádné „necítím se dobře“, žádné „dnes bych radši zůstal doma a četl si“, žádné „potřebuji čas na sebe“. Povinnost je povinnost. A respekt? Ten se vytrácí.
Svoboda jako základ důvěry
Jak bychom se cítili my, kdybychom měli možnost o své účasti na „docházce“ rozhodovat? Kdybychom věděli, že když opravdu potřebujeme pauzu, můžeme si ji vzít a svět se nezhroutí? To by byla úleva, viďte?
Jenže děti tuto možnost nemají. Škola je povinná a to, co cítí dítě, není bráno v potaz. Přitom děti jsou od přírody zvídavé, chtějí poznávat, učit se, zkoumat. Touha učit se je stejně přirozená jako chuť jíst nebo spát. Není potřeba ji vynucovat. Stačí ji podpořit.
Pokud ale dítě den co den nutíme do prostředí, které mu nedává smysl, kde nemá prostor říct „dnes ne“, co se stane? Ta přirozená zvědavost se postupně zadupává. Učení už není radostí, ale povinností. A s tím přichází odpor, únava a pocit, že svět není o spolupráci, ale o moci.
Proč by to nemohlo fungovat jinak?
Když dítěti dopřejeme svobodu rozhodnout, otevíráme mu dveře k zodpovědnosti. Vždyť i my dospělí víme, že když máme svobodnou volbu, mnohem raději se do věcí pustíme. Nikdo nás nemusí nutit, protože motivace přichází zevnitř.
Stejně tak to funguje u dětí. Pokud cítí respekt a důvěru, mají přirozenou chuť se učit, objevovat a růst. A rodiče jsou v tom klíčoví, oni nejlépe znají své dítě, jeho rytmus, jeho potřeby a jeho sny. Jsou to právě rodiče, kdo nese hlavní zodpovědnost za vzdělání i duševní zdraví svých dětí.
O vzájemném respektu
Možná se ptáte, co společnost? Není povinná školní docházka pojistkou, že děti nezůstanou pozadu? Jenže respekt nefunguje jen jednostranně. Pokud chceme, aby děti respektovaly systém, musí systém respektovat je.
Podívejme se znovu na dospělý život. Nikdo vám nemůže nařídit, abyste každý den od osmi do tří seděli na jednom místě a vykonávali předem určené činnosti – ať chcete, nebo ne. Pokud se rozhodnete změnit práci, nikdo vás za to nezavře. Pokud si vezmete volno, nikdo vám za to nedá poznámku. A přesto společnost funguje.
Proč by tedy děti měly žít v jiném režimu? Proč by jejich hlas měl mít menší váhu?
Zrušení povinné školní docházky se může zdát jako bláznivá myšlenka. Ale jen proto, že jsme zvyklí na systém, ve kterém žijeme. Pokud se ale na chvíli oprostíme od předsudků a představíme si svět založený na vzájemném respektu, začne to dávat smysl.
Děti se chtějí učit, je to jejich přirozenost. Rodiče nesou odpovědnost za jejich rozvoj a duševní zdraví. A společnost může fungovat i bez nucení, pokud se naučíme důvěřovat a respektovat.
Možná, že právě v tom je klíč – ve svobodě, která rodí zodpovědnost, a v respektu, který staví mosty mezi generacemi.
A jaký je váš názor?
