Měsíce trpěla v nesnesitelných bolestech. Pak přišla zpráva o metastázách v celém těle

Když si Markéta loni krátce po padesátých narozeninách vyslechla diagnózu rakoviny prsu, rozhodla se svůj příběh sdílet s ostatními. Věřila, že její zkušenost může pomoci dalším pacientům. Netušila však, jak dramatický bude následující rok. Po první fázi náročné léčby nepřišlo očekávané uzdravování, ale nesnesitelné bolesti, opakované návštěvy nemocnice a nakonec zpráva, že se nemoc rozšířila do celého těla.

Markéto, když vám diagnostikovali rakovinu, co vám jako první proletělo hlavou?

Nedávno to byl rok. 21. října 2025 jsem si na onkologii přišla pro výsledky z biopsie. To už jsem věděla, že je ten nález vážný a hrajeme o čas. Dozvěděla jsem se, že se jedná o jeden z nejagresivnějších nádorů z hlediska proliferace růstu. To ve mně opravdu zatrnulo. Jsem, myslím, silná osobnost a opravdu málokdy brečím. Ale když jsem vyšla ven, sedla jsem si na lavičku a tam jsem ty slzy ze sebe pustila úplně všechny. Míchaly se ve mně emoce, otázky, obavy, strach. Najednou to na vás všechno dopadne a nejste vůbec schopná reagovat. Můžete být sebesilnější člověk, být připravená na to, že máte nádor, ale stejně vás ta vyslovená diagnóza na chvíli úplně paralyzuje. A je jen otázka, na jak dlouho. To je u každého jiné.

Doprovázel vás někdo?

Ne, byla jsem sama. A velice rychle jsem se oklepala. Už v tuhle chvíli ve mně zrálo přesvědčení, že chci ten svůj příběh sdílet.

Už takhle od první chvíle jste to věděla?

Přesně tak. Mám kolem sebe hodně přátel a věděla jsem, že v následující době nebudu aktivní. Do té doby jsem pracovala, věnovala se dobrovolnické činnosti, práci pro církev, studovala jsem, účastnila se různých projektů, bylo toho hodně. Bylo mi jasné, že když se stáhnu z veřejného života, vyvstanou otázky. Tak jsem si řekla, že zkusím jít cestou, kdy budu prostřednictvím sociální sítě informovat a sdílet, čím prochází pacient a co všechno ho čeká. Já sama jsem samozřejmě vůbec nevěděla, co mě čeká.

A jak to tedy pokračovalo?

Asi dvě nebo tři hodiny poté, co mi řekli diagnózu, jsem se do nemocnice vrátila. To už na mě čekal celý lékařský tým, aby mě seznámil s léčebným plánem a vysvětlil diagnózu. Informací pro pacienta je za tu krátkou dobu strašně moc. A já jsem si říkala, že když o tom budu informovat, tak na to ti pacienti budou připravení. A i kdyby to oslovilo jen jednu nebo dvě ženy, které pak půjdou při jakémkoliv problému dřív k lékaři, tak to bude mít smysl.

Sama jste lékaře vyhledala při prvních příznacích?

Ano, ale první oslovená lékařka mě odbyla. Když se problém objevil, byla jsem u moře, a ta lékařka mi řekla, že mi sůl rozleptala bradavku. Bylo mi jasné, že tím to rozhodně není. Obrátila jsem se proto na lékaře z fakultní nemocnice v Hradci Králové a záhy bylo jasné, že se opravdu něco děje.

A odstartovala nejspíš nejnáročnější část vašeho dosavadního života. Přesto ji otevřeně sdílíte s veřejností.

Je to tak. A hodně mě překvapilo, kolik si během krátké doby můj příběh získal sledujících. Prvotní léčba bohužel nebyla úspěšná. Moje tělo totiž agresivní chemoterapii nezvládlo. Musela jsem se podrobit léčbě v tzv. zrychleném režimu. Mám ale autoimunitní onemocnění, trpím revmatoidní artritidou a rozvinula se u mě spousta alergií na cytostatika a doprovodné léky. Skončila jsem o Vánocích na JIPce a vzápětí mi řekli, že s léčbou není možné pokračovat, protože to tělo nezvládne. Bylo nutné naplánovat co nejrychleji operaci. Ta proběhla v únoru a spočívala v odstranění obou prsou z důvodu opravdu agresivní formy rakoviny. V mém případě nemělo smysl jedno prso nechávat, protože riziko návratu nemoci do jednoho roku je až 50 %. Já jsem se tím pádem neměla o čem rozhodovat. Samozřejmě jsem s lékaři mluvila o tom, že jsem připravená obětovat obě prsa, pokud je šance, že taková léčba zabere a nebudu muset absolvovat další chemoterapie. Po operaci následovalo v březnu ozařování a v dubnu jsem začala pociťovat silné bolesti v oblasti páteře a hrudníku.

Jak na to reagovali lékaři?

Zpočátku tomu vůbec nevěnovali pozornost. Přičítali to revmatoidní artritidě a reakci na těch šestnáct cyklů ozařování. Můj zdravotní stav se ale pořád zhoršoval. V téhle době jsem dopsala svou první knihu. Popisovala jsem v ní formou deníku svůj příběh a myslela jsem si, že po ozařování dojde k uzdravovacímu procesu. Že se dám během půl roku, roku zase dohromady. Jenže k mojí hrůze došlo k radikální a těžké progresi. V průběhu května a června jsem měla takové bolesti, že to posléze lékařům bylo divné. Ale přehazovali si mě z jednoho oddělení na druhé. Na neurologii mi udělali jenom rentgen hrudníku a páteře a řekli, že o nic nejde. Napsali mi rehabilitace a ty mi bohužel ublížily. Nebyla jsem schopná je dokončit, bylo mi tak zle a měla jsem takové bolesti, že se i rehabilitační pracovníci podivovali, že se mnou mají pracovat v akutní fázi bolesti. Navíc mi v tu chvíli byla odebrána biologická i hormonální léčba. Měla jsem tak špatné výsledky krevních odběrů, že jiná možnost nebyla. A já jsem se ocitla bez léčby. Skoro tři měsíce se nic nedělo.

Já pořád čekám, kdy přijde to kontrastní CT.

To ještě chvíli potrvá. V polovině června mi skončila rehabilitace a já jsem si stěžovala lékařům na silné bolesti. Jenže lékaři často pacientům s bolestmi nevěří. Bolest nejde změřit. Můžete na stupnici od jedničky do desítky říct, že máte bolesti mezi devítkou a desítkou, kdy už se pomalu dostáváte do agonie. To se dělo mně.

Volali mi záchranku, ta přijela, odvezla mě do nemocnice na neurologii. Tam mi dali kapačky, zopakovali, že před týdnem či měsícem na rentgenu nic nebylo, nový rentgen se neudělal. Nabídli mi kapačky v rámci domácí péče. K té první opravdu došlo. Léky mi dokapaly ve dvě hodiny a ve čtyři už jsem měla takové bolesti, že jsme znovu volali záchranku. Nemohla jsem se ani nadechnout. Skončila jsem opět na neurologii, tentokrát doktora napadlo vzít mi krev. Zjistili, že mám vysoké CRP. Bylo jasné, že se něco děje. Dali mi další kapačku a poslali mě domů s tím, že v nemocnici není volné lůžko.

Byl konec června, začátek července a bolesti se stupňovaly. To k nám přijela záchranka potřetí. A znovu mě odvezli na neurologii. Tam mi po šesti hodinách lékař řekl, že už mě léčit nebudou, protože si se mnou nevědí rady. Přehodili mě na emergency, kde mi nechali udělat znovu rentgeny, ultrazvuk a další odběr krve. Hladina CRP byla 200. V návaznosti na to napadlo paní doktorku udělat mi kontrastní CT. Odvezli mě na vyšetření a potom mě zřízenec vezl zpátky na emergency. Ještě jsme ani nebyli na oddělení, když za mnou na chodbu vyšla doktorka a říká mi: „Víte o tom, že máte metastázy v celém těle?“

Kdyby nešlo o tak vážnou situaci, řekla bych, že si děláte legraci.

Bohužel, opravdu takhle netaktně vám na chodbě v nemocnici sdělí diagnózu, když jste v ukrutných bolestech a prosíte, aby vám od nich někdo ulevil. To bylo sdělení naprosto bez empatie, bez jakékoliv účasti. Okamžitě jsem se rozbrečela. Bylo mi jasné, že se něco děje. Měla jsem tři měsíce silné bolesti a věděla jsem, že to není od revmatoidní artritidy. Znám svoje tělo, tohle člověk pozná.

Co se dělo dál?

Okamžitě mi dali speciální infúzi a morfin. Opět ale nebylo k dispozici lůžko, takže mě v tom stavu poslali domů. Jen podotýkám, že mi nedali sanitku. Musela jsem taxíkem. A čekal mě okamžik, kdy jsem svou diagnózu musela říct devatenáctiletému synovi. Tak zlomeného jsem ho nikdy neviděla.

Málokdo si umí představit, že vážná diagnóza je nápor nejenom na pacienta samotného, ale taky na jeho rodinu.

Byl to opravdu hodně silný zážitek. Den nato jsem byla na onkologii, probrali jsme skutečnost, že mám metastázy v celém skeletu, ale bohužel pro mě v tuhle chvíli nemají na oddělení lůžko. Ty bolesti se ale vůbec nedaly vydržet. Syn nevěděl, co má se mnou dělat. Jen podotýkám, že veškerá péče je jenom na něm. Na devatenáctiletým klukovi, který tu zodpovědnost převzal naplno. A nejkrásnější je, když vám pak řekne: „Mami, ty seš moje priorita.“

Každopádně mě den po návštěvě onkologie opět vezla záchranka do nemocnice. Tentokrát přijel doktor, který mi řekl, že už mě domů neodveze. Že četl moje lékařské zprávy, viděl výsledky z CT a že patřím do nemocnice. Slíbil, že mi to zařídí, i kdybych měla ležet na ředitelství. A zajistil, aby mě hospitalizovali na plicním oddělení, kde bylo jediné volné lůžko. Tam se ke mně veškerý personál choval naprosto úžasně. Moc mi to po psychické stránce pomohlo. Ráno mi pak zařídili magnetickou rezonanci a ukázalo se, že kromě metastáz mám šest zlomených obratlů a pět žeber. Metastatická rakovina způsobila fraktury a tím pádem i ty ukrutné bolesti, které mi znemožňovaly veškerý pohyb. A já s tím fungovala snad měsíc.

Je to naprosto neuvěřitelné. Nicméně jste konečně byla v nemocnici.

Ano, dokonce se záhy uvolnilo místo na onkologii. Tam mi udělali odběr kostní dřeně, který měl potvrdit nebo vyvrátit, že metastázy pocházejí od toho primárního nádoru v prsu. Za tři týdny jsme pak věděli, že ano. Navíc se potvrdilo, že jde o tzv. HER2/neu pozitivní nález. Na tuto variantu dnes existuje účinná chemoterapie i biologická léčba. Lékaři proto rozhodli, že okamžitě zahájím obě terapie. Měla jsem ale vysokou hladinu vápníku v krvi, takže součástí byla ještě léčba tohoto stavu. V současné době mám tedy tři druhy léčby. V nemocnici jsem strávila 55 dnů. Po měsíci mi řekli, že bych měla z nemocnice odejít a najít si LDNku, stacionář nebo hospic, protože jsem paliativní pacient a měla bych být léčena tam. Byla jsem v šoku. Napsala jsem příspěvek o tom, jak má reagovat pacient po takovém sdělení. Tenkrát na to zareagoval sám přednosta onkologické kliniky. Řekl mi, že tohle by neměli řešit lékaři, ale sociální odbor nemocnice a paliativní tým. Že mi nemůžou jen tak říct, abych si sama našla nějakou další péči.

Počítám, že jste v tu chvíli nebyla mobilní, soběstačný pacient.

Byla jsem ležák. Po zhruba čtyřiceti dnech v nemocnici jsem dostala krunýř, který mi umožnil znovu se postavit. Jenže já jsem byla hrozně slabá a skončila jsem na vozíku. Dnes mám rehabilitační pracovnici, která za mnou dochází domů dvakrát týdně. Cvičíme, ale páteř mě i tak hodně bolí. Mám silná analgetika, opiátové náplasti a za sebou dvě třetiny léčby mojí druhé chemoterapie. 2. prosince se dozvím, jestli ta léčba měla smysl, jestli budeme pokračovat, nebo je to už marný.

Markéto, tohle je příběh, ze kterého mrazí.

Bohužel, je to realita. A i proto jsem se rozhodla, že napíšu druhý díl svojí knihy. Bude to volné pokračování mého prvního příběhu, který končí ve chvíli, kdy jsem ukončila ozařování. Za tu dobu se stalo tolik věcí, které jsem si musela psychicky i fyzicky odžít. Byla to další kapitola mého života, která nebyla vůbec jednoduchá.

Už dnes si můžete přečíst Markétinu první knihu Nemohu odejít, musím zůstat, v níž popisuje zkušenost s onkologickým onemocněním, léčbou i situacemi, na které pacienti často nebývají připraveni.

Zdroj: vlastní rozhovor s Markétou Karin Pácal