Článek
Stojím vysoko nad městem a lidé mě většinou považují za anděla. Více než tři desetiletí jsem pozorovala nádherné Drážďany, byla svědkem lidských osudů, šťastných chvil a okamžiků smutku. Všechno to byl docela obyčejný život. Pak se ale ulice s honosnými domy proměnily v moře trosek. Ačkoliv se můj příběh začal psát už dlouho před válkou, do dějin jsem vstoupila až ve chvíli, kdy mě fotograf zachytil před panoramatem zničeného města.
Dobrota, která byla svědkem čirého zla
Na počátku 20. století započala stavba nové drážďanské radnice. Vzkvétající město potřebovalo reprezentativnější sídlo a měla vzniknout opravdu monumentální budova. Její výstavba začala v roce 1905 a dokončena byla o pět let později. Dominovala jí vysoká věž, která se tak stala výraznou součástí panoramatu historického centra.
Ozdobou nové radnice jsem se měla stát i já. V letech 1908 až 1910 jsem se z kusu pískovce zrodila pod rukama sochaře Augusta Schreitmüllera. Podobám se andělovi, ve skutečnosti jsem ale alegorií Dobroty, symbolem lidské ctnosti. Na věži nejsem sama. Vznikla jsem jako součást celého souboru soch, mezi nimiž je také Moudrost, Odvaha, Věrnost a Víra. Měly jsme představovat ty nejlepší lidské vlastnosti, vypovídat o hodnotách, k nimž se tehdejší společnost hlásila. Nikdo netušil, že Evropu čeká těžká doba a město se stane svědkem jedné z nejničivějších událostí druhé světové války.
Roky jsem z výšky věže shlížela na Drážďany, které si vysloužily přezdívku Florencie na Labi. Město proslulo barokní architekturou, uměleckými sbírkami, kostely i paláci. Ulice byly plné obchodů, kaváren a každodenního ruchu. Dole pode mnou se odehrával obyčejný lidský život. Viděla jsem lidi spěchat do práce, objímat se s přáteli, vychovávat děti, plánovat budoucnost. Město mělo své starosti, radosti i problémy. A jeho krásu přijížděli obdivovat návštěvníci z mnoha koutů Evropy. První světová válka vepsala lidem v ulicích do tváří strach, obavy i hlad. Podmínky k životu se zhoršily, ale město žilo dál. Jenže to nebyl poslední válečný konflikt…
Pak přišla druhá válka
V roce 1939 Německo rozpoutalo konflikt, který postupně zachvátil velkou část světa. S každým dalším rokem přibývalo mrtvých, zničených měst i rodin, které už se u jednoho stolu nikdy nesejdou celé. Začátkem roku 1945 všichni tušili, že se blíží porážka Německa. A válka se tak přiblížila i ke mně. Drážďany platily za významný železniční uzel, nacházely se v nich průmyslové podniky plnící zakázky pro válečné hospodářství. A současně se sem stahovaly tisíce uprchlíků z oblastí ohrožených postupem Rudé armády. Sledovala jsem, jak ulicemi mého města bloudí lidé marně hledající bezpečí. A pak přišel únor 1945.
Tři dny, které všechno změnily
Večer 13. února 1945 se nad Drážďanami objevily britské bombardéry. O den později se k nim přidalo i americké letectvo. A další nálet přišel 15. února. Bomby způsobily rozsáhlé požáry, které se v hustě zastavěném městě rychle šířily. Rozpoutala se ohnivá bouře pohlcující domy i celé ulice. Při bombardování přišlo o život přibližně 25 tisíc lidí, další ztratili svoje domovy.
Město ležící hluboko pode mnou utrpělo katastrofální škody. Historické centrum prakticky přestalo existovat. Tisíce budov se proměnily v trosky. A já se tak skláněla nad městem, které jako by přestalo existovat. Mezi doutnajícími sutinami se pohybovali lidé, nebo spíš stíny lidí. Marně se snažili najít pod troskami těla svých blízkých. Viděla jsem plačící matku, která se holýma rukama pokoušela vyhrabat ze změti cihel a kamení svoje dítě. Viděla jsem smutek v očích těch, kteří přišli o střechu nad hlavou. Válka nezničila jen budovy, ale především životy, které se v nich odehrávaly.
A já jsem zůstala stát
Moje pískovcové tělo nálety přečkalo v podstatě nepoškozené. Zůstala jsem na svém místě na věži radnice a pod sebou jsem měla apokalyptickou krajinu. Nikdo by nevěřil, že tu někdy stálo životem kypící město. Několik měsíců po bombardování vystoupal na věž drážďanské radnice fotograf Richard Peter, který koncem roku 1945 pořizoval snímky zničeného města. Právě on zachytil z věže pohled na jižní stranu Drážďan s mou postavou v popředí a nekonečnou záplavou trosek v pozadí.
Vznikla fotografie, která se stala symbolem válečné zkázy. Ačkoliv na snímku není žádná lidská tvář, v níž by se zračilo zoufalství, přesto z něj čiší pocit prázdnoty. Vstoupila jsem tak do dějin, protože fotografie je dnes součástí řady knih, dokumentů i publikací. Z obyčejné sochy jsem se stala zosobněním zničených Drážďan. Pro někoho jsem anděl, jiní vědí, že mám ztělesňovat Dobrotu. Každopádně jsem součástí historické připomínky toho, že ve válce se mnohé morální hodnoty vytrácejí.
Dvě tváře jednoho města. Vlevo Drážďany v roce 1945, vpravo v roce 2025.
Dnes už zase shlížím na město, v němž pulzuje život. Řada historických památek byla znovu obnovena, jiné navždy zmizely. Některé ruiny zůstávaly celá desetiletí jako němá připomínka tehdejší katastrofy. A já jsem němým svědkem všeho toho dění. Minulost nezměníme, ale jsem ráda, že se lidé na můj snímek dívají a že v nich stále budí hrůzu. V očích jim vidím otázku, jak se něco takového mohlo stát. Inu, stalo se. Spíš by se měli snažit, aby se už nikdy nic takového neopakovalo.
Zdroje:
