Článek
Abychom si vyjasnili pojmy. Je rozdíl mezi majiteli psů na straně jedné a pejskaři na straně druhé. Majitelé psů jsou jednoznačně konzumenty onoho vlastnictví, kdežto pejskaři jsou správci stejného majetkového vztahu. Rozdíl mezi těmito sociálními skupinami rozezná na první pohled i naprostý laik.
Místem jejich setkávání je psí park, psí hřiště, prostě společný prostor, ohraničený plotem s několika promyšlenými vstupy. Chápavý architekt jej vybavil dostatečným počtem laviček, leckde stříškou pro případ nepřízně počasí. Na první pohled pohoda.
Tatáž pohoda se mění v případě, kdy jedinečný psí prostor navštíví majitel psa. Bez rozhlédnutí, bez přehledu, bez znalostí pravidel vypustí svého svěřence z lanka, rozvalí se na lavičku a zírá do prázdna. Toto jeho prázdno mu vyplní pouze chvíle, kdy se vedle něho svalí další majitel zvířátka. Co na tom, že jejich chlupáči obtěžují ostatní, rvou se (hrají si, řekl by jejich vlastník), ulevují si podle chuti a momentální potřeby. Majitele nic nevyruší. Venčí své psy, proto je do tohoto prostoru vzali.
V těch případech pejskaři odchází. Vědí, že žádat o nápravu je zbytečné. A o spory v případech, kdy jejich pejsek ztratí rozvahu a nezvladatelnému kříženci vyžene blechy z kožichu, prostě nestojí. Nepochopitelné? Dovolím si citovat pana pejskaře, který v podobné situaci zareagoval na pokřiky jedné typické majitelky, jejichž barevné výrazivo nelze použít ani po desáté večer: „Tohle je psí hřiště, babo, a ne pexeso. Tady se prostě nevyhrává!“
Jistě, tenhle článek je trochu recese. Jen mně napadá, že lidské hlouposti se na psím hřišti ustoupit má. Na psím hřišti ano.
