Článek
Do téhle role se dostaneme všichni. Ne každý ji ale stihne sehrát naplno – hlava někdy zamrzne dřív, než se rozehraje poslední dějství.
Buch.
A najednou jsi starý. Neschopný. Na státu závislý vrak.
A stát, který jsi desítky let živil ze svých daní, má nad tebou neomezenou moc: tu máš, člověče, důchod. A žij si, jak můžeš.
Spravedlnost v korunách
A zatímco příroda si dělá svoje – stát ti přidává pár korun navíc, tak, aby všichni viděli, že spravedlnost se měří v korunách.
Valorizace? Přidají nám pár stovek. V průměru 358 korun. Wow, a deset tiskových konferencí v hlavním vysílacím čase. Prakticky je to tak na dvě jízdy MHD a jednu nealkoholickou desítku.
Na důstojnost možná zbyde příště.
Úřednická poezie, která dokáže vysvětlit, že stejný chleba stojí pro jednoho víc a pro druhého méně. Tak se v Česku definuje sociální spravedlnost.
A zatímco stát přikládá miliardy na obranu, dopravu a zdravotnictví – a ano, to všechno jsou potřebné oblasti – kritici připomínají, že ani miliardy navíc nezaručí lepší péči, levnější jízdné nebo bezpečnější svět, pokud jsou vynaloženy jen pro oko, kvůli statistice, na efekt. Zato na důstojný život ve stáří zbývají spíš drobné.
Možná je to vzkaz: žij, dokud můžeš. Protože na stará kolena už na tebe nemyslíme. Měl jsi myslet sám na sebe… a ty jsi živil rodinu, platil hypotéku, daně, doktora, který pro tebe nehne ani prstem, protože nemáš „správnou“ pojišťovnu…
Rozsudek nad časem
Když Ústavní soud potvrdil důchodovou reformu, nebyl to rozsudek nad politikou. Byl to rozsudek nad časem. My budeme pracovat déle. Oni budou vládnout déle. Všichni se tváříme, že je to fér.
Politická strategie je přitom prostá: odradit voliče. Když si mladý řekne, že nemá cenu chodit k volbám, a starý, že už to stejně nemá smysl, pak jsou vítězové zřejmí.
V reklamě tomu říkají „cílená segmentace“. V politice je to jen sofistikovaná prohnanost.
Pár pečlivě udržovaných stereotypů
Starý? Mentální brzda, která nechápe moderní svět. Mladý? Naivní idealista, který nepřijde k volbám, protože se „nechce špinit.“ A ten zbytek? Ten slouží jen jako plnivo v předvolebních statistikách.
Takhle se definuje politický kapitál.
Mezitím se mezi generacemi napíná šňůra, na které politické síly před volbami suší sliby. Sliby, které před volbami vynesou ze sklepa, vyperou a rozvěsí po billboardech… Mnohdy se ani nesnaží vyměnit aviváž.
Humor jako poslední záchrana
A co nám zbývá?
Možná už jen humor. Možná ironie.
A možná Werichovo: „Mládí biologické neosvobozuje od blbosti a hlouposti, stejně jako stáří nezaručuje moudrost. Jsou blbí dědkové a hloupé děti.“
Tak se smějeme, byť trochu smutně. Protože být důchodcem nebude žádný med.
Je to spektákl, ve kterém se potkává ironie s inflací. Je to hra o přežití v kulisách, které jsme poctivě léta budovali.
A v tomhle divadle není třeba znát datum rezervace. Ten lístek je totiž jen jednosměrný. A platí ode dneška.
