Článek
Přesídlování nežádoucích občanů bylo oblíbeným nástrojem perzekuce ze strany československého komunistického režimu. Připomeňme si vystěhovávání tzv. kulaků, internaci příslušníků katolických řádů a řeholí nebo nucené stěhování německých a maďarských rodin, kterých se netýkal odsun.
V březnu roku 1952 započala další ze stěhovacích vln, nazvaná Akce B (Byty), která měla v rámci vystěhování nepřátelských živlů zajistit volné byty ve velkých městech především pro důstojníky armády a příslušníky Bezpečnosti.
Bytová krize jako záminka k čistkám
Nedostatek bytů ve městech byl totiž jedním ze zásadních problémů, se kterým se potýkala vláda poválečného Československa. Ačkoliv byl po skončení války Benešovými dekrety znárodněn majetek odsunutých Němců a Maďarů, bytový fond, který tím stát získal, se nacházel primárně v pohraničních oblastech. Státní výstavba v letech 1951 – 1955 byla zhruba 23 000 bytů ročně, ale pozornost se v té době věnovala hlavně industrializaci země a nová výstavba bytů tak byla směřována hlavně do nově se rozvíjejících průmyslových oblastí.
Konec soukromého bydlení: Rozhodovaly kádrové profily
Jaká byla situace z pohledu vlastnických práv k bytům? Základní legislativní normou byl Zákon o hospodaření s byty (138/1948 Sb.). Veškerý bytový fond byl postupně znárodněn, zrušena byla většina předválečných bytových družstev a dále byly pod obecní správu převáděny činžovní domy, dosud vlastněné soukromými osobami. Zanikly tak klasické nájemní vztahy a státní byty byly přidělovány výhradně na základě výměrů - takzvaných dekretů na byt. Dekrety byly vydávány národními výbory a znamenaly přidělení bytu na dobu neurčitou. Na byty se tvořily pořadníky a o přidělení bytů rozhodovaly bytové komise. Pozici v pořadníku určovaly jednak důvody rozumné – naléhavost bytové potřeby a velikost rodiny, mnohem důležitější byl ale třídní původ, pracovní a stranické zásluhy, a v neposlední řadě – jak jinak - známosti a úplatky.
„Veřejný zájem“ jako bič na nepohodlné
Získání výměru na byt v podstatě znamenalo právo doživotního užívání bytu a toto právo po smrti mohlo přejít i na další osoby žijící v bytě. S dekrety nebylo možné obchodovat – bylo ale možné byt vyměnit za jiný (známe z filmu Kulový blesk). A národní výbor samozřejmě mohl výměr podle uvážení zrušit – tak jako se to dělo v Akci B. K tomu se použilo jedno ustanovení jmenovaného zákona o hospodaření s byty – § 3 odst. 2, který praví: „Místní národní výbor může i v jiných případech prohlásiti smlouvu o užívání bytu za zrušenou, užívá-li se bytu nebo jeho části proti veřejnému zájmu.“
Zápotockého cynismus: Osobní choutky musí stranou
Akce B probíhala v letech 1952 – 1953 v Praze, Bratislavě, Brně a Košicích, ale i v Plzni a Liberci. Dotčeným rodinám bylo nařízeno vystěhování obvykle do zapadlých pohraničních končin. Akce B sledovala dva cíle: uvolnění bytů, které budou obsazeny především spolehlivými funkcionáři a příslušníky ozbrojených složek, a zároveň „naředění“ nepřátelských sil, kterým se pořádně znepříjemní život odsunem do neatraktivních končin, kde budou žít v nucené izolaci.
Sepište seznamy, včera bylo pozdě!
Oficiální propaganda samozřejmě Akci B vysvětlovala jinak – mluvilo se především o přestěhování důchodců nebo těch osob, které mohou své povolání vykonávat i na venkově, a kteří své byty uvolní pro mladé perspektivní rodiny.
Rudé Právo ze dne 11. 1. 1953 přineslo dvoustránkový přepis projevu předsedy vlády Antonína Zápotockého ze zasedání ÚAV NF ze dne 9. 1. 1953, z něhož cituji:
„My pohříchu nemůžeme, ať děláme, co děláme, každému člověku splnit jeho přání, nechat ho dnes bydlet tam, kde by chtěl a jak by chtěl. Musíme žádat, aby své osobní choutky jednotlivci podřizovali zájmům celku. (…) Nevystěhováváme každého. Vystěhováváme jen ty, kteří opravdu na Prahu a jiná města vázáni nejsou a mohou na venkově žít spokojeněji a pohodlněji.“
z projevu dále: „Sám jsem jezdil denně z Kladna do Prahy po dva roky, protože jsem v Praze byt nedostal.“
Patnáct dní na sbalení života
Jak samotná Akce B probíhala, si ukážeme na příkladu Prahy. Vybráno bylo celkem 2 200 případů „nepřátel režimu“. Pro každou rodinu byl vyplněn kádrový formulář, kde kromě osobních údajů byl zhodnocen jejich majetkový status, postoj k lidově demokratickému zřízení, s kým se stýkají, zda jsou na veřejnosti oblíbeni, všechny prohřešky, a na závěr padlo zdůvodnění bytové komise, proč je tato rodina ve městě nežádoucí.
Nemračte se na komunisty!
A legraci si z nich už vůbec nedělejte!
Místní národní výbor si potom předvolal stávajícího držitele výměru a předložil mu k podpisu Prohlášení, kde bere na vědomí, že mu byl výměr na jeho byt zrušen, a že přijímá přidělený náhradní byt. Na nový byt mu byl poté vydán výměr, který zároveň definitivně rušil užívací právo ke stávajícímu bytu z důvodu, že byt užívá proti veřejnému zájmu.
Vystěhování bylo obvykle nařízeno do patnácti dnů (v některých případech to ale bylo jen osm dnů a výjimečně i pouhé tři dny). Náhradní byty byly obvykle přidělovány ve vesnicích v pohraničí nebo v řídce osídlených oblastech (Bruntálsko, Mostecko, Jesenicko, Rumbursko…). Tyto byty byly v zásadě dvojí – buď byli vyhnanci umístěni jako podnájemníci do domku soukromé osoby, nebo do nemovitostí spravovaných obcí. V tom případě to byly obvykle opuštěné byty po Němcích, které postrádaly jakoukoliv údržbu a často se jednalo o polorozpadlé, vlhké a neobyvatelné ruiny, bývalé hospodářské budovy nebo dřevěné chatky.
z odvolání: přidělený byt po tuberkulózní rodině
Rozvalina bez dveří a oken? Náhradní byt pro matku s malým synem…
Boj s větrnými mlýny
Ne všichni verdikt pokorně přijali. Proti rozhodnutí se bylo možné odvolat a řada lidí se pustila do boje (byť obvykle předem prohraného). Předně bylo potřeba získat nějaký čas, aby byla prodloužena šibeniční patnáctidenní lhůta na vystěhování. Do odvolání se dodávala potvrzení od zaměstnavatelů o potřebnosti pracovníka a o jeho dobré pracovní morálce, lidé staří a nemocní dokládali lékařská potvrzení a argumentovali nedostupností odborné lékařské péče v místě nového bydliště nebo prostě jen nemožností dostat se vůbec k lékaři.
Citace z odvolání dcery, vystěhované i s invalidními rodiči - v tomto zoufalém případě byl rodině po velkém boji nakonec povolen Jablonec nad Nisou.
I když bytové komise za svými rozhodnutími tvrdě stály, některá odvolání byla nakonec uznána. Někdy se podařilo byt uhájit na základě intervencí dobře postavených známých, nebo se za svého pracovníka tvrdě postavil podnik, který vzdělané odborníky z řad bývalé inteligence opravdu potřeboval. Postiženým občanům se také často podařilo nalézt jiné, vhodnější ubytování v lepším stavu, často v místě, kde měli nějaké příbuzné nebo přátele, nebo kde byla možnost zaměstnání v jejich oboru. Tuto změnu bytová komise obvykle schválila, pokud bylo nové místo pobytu alespoň 30 km od Prahy.
V Praze bylo nakonec v akci B vystěhováno 1 016 rodin. Jejich byty byly rozděleny mezi Ministerstvo národní obrany, Ministerstvo národní bezpečnosti a Ústřední národní výbor a ÚV KSČ. V seznamech vystěhovaných nalezneme bývalé vysoké státní úředníky, profesory, členy nekomunistických stran, advokáty, lékaře, významné podnikatele. Stejnou měrou jsou zde ale zastoupeni i malí živnostníci, dělníci, matky s dětmi, důchodci a invalidé.
Vyhodnocení akce B a rozdělovník bytů.
Akce B byla definitivně ukončena v srpnu roku 1953. Současné s ní probíhala ještě rozsáhlejší vysídlovací Akce K (Kulak), která se zaměřovala na přesun rodin bývalých samostatných zemědělců. Ale o té zase někdy příště.
Zdroj: Archiv bezpečnostních složek
KAPLAN, Karel (ed.). Akce B – vystěhování „státně nespolehlivých osob“ z Prahy, Bratislavy a dalších měst 1952–1953. Praha: Ústav pro soudobé dějiny ČSAV, 1992. 193 s. Dokumenty o perzekuci a odporu, sv. 2.
Zákon č. 138/1948 Sb. Zákon o hospodaření s byty
