Jaderné zbraně na Ukrajině po rozpadu SSSR: Ztracená příležitost, nebo nevyhnutelnost?

V kontextu dnešních událostí se stále častěji objevují názory, že se Ukrajina neměla vzdát jaderných zbraní (dále JZ). Měla však postsovětská země, která zdědila sovětské JZ, v té době na výběr? Mnozí na Ukrajině dnes považují rozhodnutí vzdát se JZ za chybu, protože bezpečnostní záruky slíbené v Budapešťském memorandu nebyly dodrženy.

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se Ukrajina (stejně jako Bělorusko a Kazachstán) ocitla ve specifické situaci – na jejím území zůstalo značné množství JZ, včetně mezikontinentálních balistických raket (ICBM), taktických JZ a strategických bombardérů schopných nést jaderné hlavice. Tím se Ukrajina stala třetí největší jadernou velmocí na světě, hned po USA a Rusku. Přestože tento arzenál představoval značnou vojenskou sílu, Ukrajina neměla faktickou kontrolu nad jeho použitím.

Jaderné zbraně na Ukrajině byly integrovány do systému řízení jaderného arzenálu Sovětského svazu, známého jako „Kazbek“ (ruský ekvivalent amerického systému Permissive Action Links – PALs)[1]. Aktivace hlavic vyžadovala přístupové kódy, které byly pod kontrolou Moskvy. Ukrajina neměla prostředky k přímé aktivaci JZ bez spolupráce Ruska.

Přestože Ukrajina disponovala nosiči, jako byly mezikontinentální rakety RT-23 Moloděc [2] a bombardéry Tu-95 a Tu-160, jejich nasazení bylo rovněž podmíněno systémem řízení v Moskvě. Navíc Ukrajina postrádala infrastrukturu a odborníky na údržbu JZ, protože tyto činnosti byly centralizovány v SSSR. I kdyby Ukrajina měla přístupové kódy, dlouhodobá schopnost udržet arzenál by byla problematická. Technicky bylo velmi obtížné, ne-li nemožné, aby Ukrajina použila JZ nezávisle na Rusku.

Hlavní překážkami byly chybějící kódy a komplexnost systému. V 90. letech měla Ukrajina, podobně jako ostatní postsovětské země, úplně jiné starosti než provozování jaderného arzenálu. Udržovat nefunkční jaderný arzenál bylo pro Ukrajinu tehdy víceméně neproveditelné.

Na Ukrajině zůstalo 19 strategických bombardérů Tu-160, navržených jako součást jaderného odstrašení Sovětského svazu. Tyto letouny byly schopné nést JZ, ale po rozpadu SSSR Ukrajina neměla prostředky na jejich údržbu.

V roce 1999 dospěla Ukrajina a Rusko k dohodě, podle níž bylo 8 bombardérů Tu-160 a několik Tu-95 přepraveno do Ruska. Tato dohoda byla součástí kompenzace za ukrajinský dluh za ruský zemní plyn. Zbývající letouny, které byly na Ukrajině nefunkční nebo ve špatném technickém stavu, byly sešrotovány [3] za finanční podpory USA v rámci programu na snižování jaderných hrozeb CTR (Cooperative Threat Reduction).

V roce 1994 se Ukrajina v rámci Budapešťského memoranda [4] zavázala vzdát svého jaderného arzenálu. Tento krok byl podpořen bezpečnostními zárukami ze strany Ruska, USA a Velké Británie, které slíbily respektovat její suverenitu a územní celistvost. Všechny jaderné hlavice byly následně přepraveny do Ruska a zlikvidovány, zatímco bombardéry a nosné rakety byly vyřazeny z provozu.

Rozhodnutí o odzbrojení bylo motivováno nejen diplomatickým tlakem, ale také ekonomickou a technickou realitou. Ukrajina čelila vážným hospodářským problémům a nemohla si dovolit udržovat tak nákladný arzenál.

Po rozpadu Sovětského svazu se i Bělorusko a Kazachstán ocitly s jadernými zbraněmi na svém území. Budapešťské memorandum se však konkrétně vztahovalo pouze na Ukrajinu. Kazachstán a Bělorusko prošly obdobným procesem odzbrojení, avšak prostřednictvím jiných smluv a jednání. Ve všech případech byly bezpečnostní záruky nabízeny výměnou za vzdání se jaderného arzenálu a připojení k NPT (Smlouva o nešíření jaderných zbraní).

Tento proces odzbrojení byl mimořádně významný v kontextu globálního nešíření jaderných zbraní. Bylo víceméně zázrakem, že žádná z tisíců jaderných hlavic z postsovětských zemí, kde panovala po rozpadu SSSR vysoká míra korupce, neskončila ve špatných rukou.

Hodnotit historické události dnešním pohledem je zavádějící. Je třeba je posuzovat z perspektivy tehdejší doby, kdy rozhodnutí vznikala. Jaderné odzbrojení Ukrajiny v 90. letech bylo za daných okolností nevyhnutelné a nelze ho zpětně označit za chybu. Naopak, hrozba havárií či pašování jaderných zbraní do třetích států byla v té době velmi reálná a představovala pro globální společenství obrovské riziko. Snížení nukleární hrozby bylo jedním z klíčových témat té doby.

V neposlední řadě je třeba zohlednit ekonomický vývoj Ukrajiny. Přestože se Ukrajina vzdala nákladné údržby nefunkčních jaderných zbraní a těžila z výhodných cen zemního plynu z Ruska, zůstala spolu s Moldavskem nejchudší zemí Evropy od své samostatností až po současnost [5]. Představa, že by Ukrajina mohla sama provozovat tisíce jaderných hlavic, mezikontinentální rakety a strategické bombardéry byla ekonomicky nereálná a bez masivního financování ze zahraničí neproveditelná.

Na téma „Budapešťské memorandum“ připravují samostatný článek.

Zdroje:

1 - Popis systému "Kazbek"pro ochranu a řízení jaderných zbraní v rámci ruských strategických sil https://www.nuclearinfo.org/wp-content/uploads/2022/01/Nuclear_command_control_and_communications_systems_nd_volume_1_of_1..pdf

2 - RT-23 a jejich osud po rozpadu SSSR https://nuke.fas.org/guide/russia/icbm/rt-23.htm

3 - Sešrotování TU-160 https://www.nti.org/wp-content/uploads/2021/09/ukraine_bomber.pdf

4 - Budapešťské memorandum - dokument https://treaties.un.org/doc/Publication/UNTS/Volume%203007/Part/volume-3007-I-52241.pdf

5 - zdroj dat https://wits.worldbank.org/Default.aspx?lang=en