Proč nelze srovnávat Mnichovskou dohodu z roku 1938 se situací na Ukrajině

Mnichov 1938 byl bezesporu jednou z nejbolestivějších událostí našich moderních dějin. V jeho důsledku jsme poté o rok později byli již pod plnou neměckou okupaci a přišli o státní suverenitu, úředním jazykem se stala němčina a občané byli postupně germanizováni (zdroj), nebo přímo vyhlazováni. V zemi platilo stanné právo a popravy bez soudu byly během německé okupace (1939-1945) na denním pořádku. Životy civilistů nebyli ušetřeny ani v posledních dnech války. Nebýt vítězství spojenců, Česká republika by dnes s největší pravděpodobností vůbec neexistovala v podobě, jakou ji známe.

Na úvod bych chtěl poznamenat, že toto téma je pro českou společnost velmi citlivé. V tomto článku se proto budeme snažit vyhnout emocím a držet se pouze doložených historických faktů a souvislostí se současností.

Musím však předem avízovat, že z mého pohledu srovnávání Mnichova 1938 se situací na Ukrajině neodpovídá historickým rozdílům vůči situaci v Českloslovensku, neboť se jedná o zcela odlišné situace. V následujících bodech podrobně rozeberu hlavní rozdíly.

V roce 1938 neexistovala OSN a vymáhání mezinárodního práva bylo prakticky nemožné. Mezinárodní vztahy se zakládaly především na bilaterálních a multilaterálních dohodách, které – stručně řečeno – měl každý s každým, a které se často nedodržovaly. Mnichovská dohoda, nebo spíše Mnichovská zrada, z roku 1938 porušovala zásady suverenity Československa a byla uzavřena pod nátlakem a bez jeho účasti, což bylo v rozporu s tehdejšími normami, například Paktem Společnosti národů nebo Briand-Kelloggovým paktem. Přesto však ani její signatáři, ani většina mezinárodního společenství tehdy dohodu nijak nezpochybňovali. Kritika dohody přišla paradoxně pouze ze Sovětského svazu.

Situace na Ukrajině je zcela odlišná. Invaze v roce 2022 byla mezinárodním společenstvím jednoznačně označena za porušení Charty OSN a mezinárodního práva. Ukrajina je aktivním účastníkem mezinárodních jednání a má podporu mnoha států, což představuje zásadní rozdíl oproti osamocenému postavení Československa v roce 1938, které se ocitlo v úplné diplomatické izolaci. Podle historika Jana Němečka navíc hrozilo, že v případě obrany by Československo bylo označeno za viníka konfliktu [zdroj] a zůstalo by v boji naprosto osamocené.

Mnichovská dohoda řešila z německého pohledu „ochranu“ sudetských Němců na území Československa. Ve skutečnosti se však proti sudetským Němcům nevedly žádné rozsáhlé bojové operace z Českloslovenské strany– jednalo se spíše o diplomatický spor a ty větší řešila policie. České země, resp. historické České království, se formovalo již od dob Přemyslovců, a už v průběhu 15. století mělo relativně stabilní hranice, které se v následujících stoletích zásadně neměnily. Přibližně 600 až 700 let tak existuje územní kontinuita oblasti obývané Čechy, Moravany a Slezany. Pouze v roce 1740 došlo ke ztrátě části Slezska.

Německé obyvatelstvo se do Sudet postupně stěhovalo zejména na základě pozvání českých panovníků a ekonomických příležitostí. Byli tedy hosty, kteří sem přišli jako menšina, a po staletí zde žili víceméně pokojně – až do 20. století, kdy došlo k jejich radikalizaci v důsledku vzestupu německého nacionalismu.

Situace na Ukrajině je v mnoha ohledech odlišná. Také ruská invaze byla z pohledu Moskvy částečně ospravedlňována „ochranou“ ruskojazyčného obyvatelstva na východě Ukrajiny (ačkoli ruských důvodů bylo víc). Nelze však opomíjet, že po událostech roku 2014, tedy „Euromajdanu“ v Kyjevě, nasadila Ukrajina proti svým separistickým občanům, (které podporovalo Rusko) na Donbasu armádu. Operaci nazvali ATO (anti-teroristická operace) a cílem bylo potlačit ozbrojeny odpor proti novém vedení země a některým nově přijatým zákonům, které separatisté označovali jako diskriminační. Nepokoje byly potlačovány všemi vojenskými prostředky, včetně bombardování, raketového dělostřelectva a nasazení těžké obrněné techniky.

Bojové operace na východní Ukrajině byly velmi tvrdé – například během leteckého útoku neřízenými raketami na centrum Luhanska v červnu 2014 zahynulo osm civilistů [zdroj]. Útok údajně mířil na separisty obsazenou budovu, avšak díky nepřesným neřizeným raketám z bitevníku SU-25 došlo v hustě obydlené oblasti pouze k smrti civilistům. Na rozdíl od Československa v roce 1938 tak Ukrajina vedla aktivní ozbrojený konflikt uvnitř svého území.

Územní srovnání je však ještě složitější. Ukrajina v hranicích, jak ji známe dnes, získala samostatnost teprve v roce 1991 po rozpadu Sovětského svazu. Obyvatelé se tedy ocitli na území nového státního útvaru, aniž by se kamkoli stěhovali (přesný opak sudet).

Většinu moderních dějin bylo východní ukrajinské území pod správou carského Ruska (převážně od 17. století), později Sovětského svazu. Naopak na západě země, v oblasti Haliče, patřilo území svého času pod Polsko, Litvu, nebo i Rakousko-Uherko. Obyvatelstvo se v obou částech označovalo různě – jako Rusíni, Malorusové, Ukrajinci – a žilo zde také nespočet dalších etnických skupin, například Židé, Poláci, Řekové a řada dalších.

Například podle sčítání lidu z počátku 20. století se k ukrajinské národnosti v Oděse hlásilo pouze 10 % obyvatel [zdroj]. Ani v západních městech, jako je Lvov, nebyla situace výrazně odlišná – v první polovině 20. století se zde k rusínům/ukrajincům hlásilo přibližně 19 % obyvatel [zdroj].

Území dnešní Ukrajiny bylo tedy po většinu moderních dějin výrazně multikulturní, a proto nelze tvrdit, že Ukrajinci žili na tomto území ve většině, nebo samostatně, po staletí – historická fakta spíše svědčí o opaku. Na druhou stranu je nutné podotknout, že oblast mezi Polskem a Ruskem byla v moderní historii opakovaně předmětem změn hranic, což často vedlo k etnickým napětím a násilným konfliktům.

Ukrajinci bojovali za svou vytouženou samostatnost proti téměř všem sousedům a etnikům – a Československo nebylo výjimkou. Kromě známých případů vyhlazování českých vesnic během druhé světové války můžeme zmínit i méně známý konflikt v oblasti Siče [zdroj], kde Ukrajinští nacionalisté bojovali proti československé přítomnosti. Ironií osudu je, že dnes někteří Češi dobrovolně slouží v jednotce „Karpatská Sič“, která nese stejný název.

V roce 1938 bylo Československo zrazeno svými spojenci, zejména Francií a Velkou Británií, které se tehdy držely politiky appeasementu. Ve snaze zabránit válce s nacistickým Německem obětovaly československé zájmy, aniž by byl Praze dán prostor k obhajobě. Sovětský svaz, ač formálně spojencem, nebyl do jednání o Mnichovské dohodě přizván. Jeho nabídka pomoci byla navíc značně omezená a spíše symbolická – nejen kvůli obavám Západu, ale i kvůli tomu, že Polsko neumožnilo sovětským jednotkám průchod přes své území do Československa. Tím bylo Českloslovenské izolováné od jakékoli možné podpory.

Situace Ukrajiny je v tomto ohledu zcela odlišná. Od roku 2014 – a zejména po začátku ruské invaze v roce 2022 – Ukrajina obdržela masivní podporu ze Západu. Ta zahrnuje nejen rozsáhlou vojenskou pomoc (zejména z USA, EU a členských států NATO), ale také politickou podporu v rámci OSN a přijetí přísných ekonomických sankcí proti Ruské federaci.

Ukrajina, na rozdíl od Československa v roce 1938, dostala reálnou možnost se aktivně bránit. Západní země nejen že dodávají zbraně, ale v některých případech se přímo podílejí na plánování vojenských operací. Vojenská logistika je koordinována přes překladiště a logistické huby v Polsku a Rumunsku, a moderní zbraňové systémy jsou naváděny díky datům ze satelitního průzkumu států NATO. Obsluha pokročilých zbraňových systému se také neobejde, bez dat a pomocí „ze západu“. Například německý kancléř Olaf Scholz prohlásil že Německo neposkytne rakety Taurus, protože by vyžadovaly nasazení německých vojáků pro programování a zaměřování, což by znamenalo přímou účast v konfliktu.[zdroj]. Podobný systém řízení a obsluhy ale platí i pro rakety Scalp/Shadow Storm, které Ukrajina používá i na údery v Rusku. Jestli to zvládne ukrajinské obsluha sama, nebo jim pomahájí UK/FR specialisté můžeme jenom spekulovat. Dále pak například v německem Wiesbadenu byla na začátku invaze zřízené „koordinační centrum pro podporu Ukrajiny“[zdroj]. NATO plánování letní ukrajinské protiofenzivy, která dopadla vcelku otřesně, je už snad dnes veřejně známý fakt, který nepotřebujeme ani zdrojovat.

Ukrajinský stát je dnes navíc v mnoha ohledech finančně závislý na pomoci ze zahraničí. Evropská unie hraje v tomto směru klíčovou roli a kromě vojenské a humanitární pomoci poskytuje i přímé dotace na chod ukrajinských veřejných financí. Kromě toho země jako Japonsko, Kanada či skandinávské státy rovněž přispívají, čímž vzniká bezprecedentní síť mezinárodní podpory.

Západní země přijaly miliony ukrajinských uprchlíků a zároveň poskytují Ukrajině politické zázemí i ekonomickou stabilitu. Tato úroveň mezinárodní solidarity, podpory a přímé vojenské asistence je v moderních dějinách prakticky bez obdoby. Stačil by přitom jediný výpadek v této finanční pomoci – a Ukrajinská hřivna by pravděpodobně zažila prudkou devalvaci či dokonce hyperinflaci. Výsledkem by byl kolaps státních služeb a možný státní bankrot. Fungování ukrajinského státu a jeho ozbrojených sil je dnes do velké míry závislé na mezinárodním financování.

Nacistické Německo využilo sudetoněmeckou otázku jako záminku k rozbití Československa, které bylo v té době velmi dobře vojensky připravené (avšak osamocené by se Němcům neubránilo). Anexe Sudet a pozdější okupace zbytku republiky umožnila Německu posílit svou dominanci v Evropě – a právě na československé tanky (LT vz. 38), zbraně a průmyslové kapacity (továrny Škoda, ČKD) se Wehrmacht ve svých taženích spoléhal. Tyto prostředky sehrály zásadní roli například při invazi do Francie, kdy nacisté „dojeli do Paříže“ i díky technice původem z Československa. Mnichovská dohoda tak nebyla jen zrada jednoho státu, ale i důležitý milník v expanzivní strategii Adolfa Hitlera s cílem ovládnout celou Evropu a – obrazně řečeno – půlku světa.

Ruské cíle na Ukrajině jsou v tomto ohledu odlišné. Nejde o globální expanzi, ale o snahu obnovit vliv v postsovětském prostoru a zajistit si geopolitickou dominanci v regionu, který Moskva tradičně považuje za svou sféru zájmů. Rusko neusiluje o okupaci Paříže, Prahy nebo Barcelony. Mluvíme spíše o ambici obnovit vliv na území, které kdysi spadalo pod carské nebo sovětské Rusko.

Navíc je třeba si uvědomit, že zatímco Německo v roce 1938 čelilo appeasementu a bylo tím fakticky povzbuzováno, dnešní Rusko čelí téměř globálnímu odporu. Sankce, diplomatická izolace, vojenská podpora Ukrajině – to vše ukazuje, že současný světový řád reaguje na ruskou agresi zcela jinak než tehdejší Evropa na agresi nacistickou.

Hypotetický útok Ruska na Polsko by dnes téměř jistě znamenal přímou konfrontaci se zeměmi NATO a spuštění světové války, na kterou Rusko – jak víme nejen my, ale velmi pravděpodobně i samo ruské vedení – není připraveno a nikdy nebude. Ruská vojenská i ekonomická síla, při vší hrozbě, má svá reálná omezení.

Co je vlastně válka? Válka je poslední fází diplomatické neshody. A i před válkou mezi Ruskem a Ukrajinou existovala dlouhá období diplomatických neshod. Místo hledání kompromisů se obě země rozhodly tuto neshodu řešit silou a tvrdohlavě trvaly na svých postojích.Rusko eskalovalo konflikt invazí, zatímco Ukrajina volila obranu s podporou Západu. Ukrajina, díky mezinárodní podpoře, dostala možnost aktivní obrany, zatímco Československo v roce 1938 tuto možnost nemělo.

Výhlídky, že Ukrajina vyhraje válku, vyžene Rusy z Krymu a tím dosáhne svého „spravedlivého míru“, však nejsou příliš velké. Pokud se dvě země rozhodnou konflikt řešit silou, musí zároveň přijmout výsledky tohoto střetu – a ty nebudou nikdy spravedlivé pro slabší stranu. Tak to vždy bylo, je a bude. A pokud by se Československo v roce 1938 bránilo osamoceně, žádného „spravedlivého míru“ by také nedosáhlo.

Na druhou stranu, pokud by Československo v roce 1938 mělo takovou bezprecedentní vojenskou, diplomatickou a finanční podporu, jakou dnes dostává Ukrajina, je možné, že by se válka vyvíjela úplně jinak. Mohla skončit o mnoho let dříve, bez desítek milionů ztracených životů po celém světě. Samozřejmě tato úváha je čistě hypotetická.

Mnichovská dohoda a situace na Ukrajině mají jen málo společného, pokud jde o právní, vojenský a geopolitický kontext. Zatímco Mnichov byl diplomatickým aktem appeasementu vůči nacistickému Německu, které rozbilo Československo bez boje, Ukrajina čelí otevřené agresi Ruska s aktivní obranou a mezinárodní podporou již déle než 3 roky. Srovnání těchto událostí je zavádějící a zjednodušuje složitou realitu současného konfliktu. Tyto paralely jsou povrchní, protože ignorují hlubší rozdíly v mezinárodní podpoře, charakteru konfliktu a historickém kontextu. Srovnání může být spíše emocionální nebo rétorické než faktické.