Článek
Recyklace plastů má pověst hrdinky zachraňující planetu. Stačí plast hodit do správného kontejneru a máme hotovo, že? Realita je ale složitější. Celosvětově se podle odhadů recykluje jen asi 9 % vyrobených plastů. Podle dat z roku 2019 je to v Evropské unii sice o něco lepší (14 %), ale většina recyklovaných plastů končí v méně kvalitních výrobcích – a často už nejdou dál znovu recyklovat. V Česku se daří třídění hlavně u plastových obalů, ale co s ostatními plasty se moc neví. Největší část plastů v Česku, v Evropě i na světě končí na skládkách nebo ve spalovnách. Běžně se i z rozvinutých zemí dokonce vyváží do těch, v nichž se s odpady nakládá bez dostatečné kontroly.
Plasty nejsou jen plast
Představa, že plast je jeden univerzální materiál, který jde jednoduše zrecyklovat, je falešná. Každý plast je jiný – obsahuje různé polymery, barviva, změkčovadla, stabilizátory nebo třeba zpomalovače hoření. Podle vědecké zprávy PlastChem bylo v plastových výrobcích identifikováno přes 16 000 chemických látek, přičemž více než 4 200 z nich představuje riziko kvůli své toxicitě, perzistenci, bioakumulaci nebo mobilitě – a většina z nich stále není regulována.
Navíc se do plastu mohou dostat i další škodlivé látky – třeba z předchozího použití, nebo kvůli špatně vytříděnému odpadu. To znamená, že se toxické látky se mohou nepozorovaně vracet zpět do výrobků, které denně používáme – od hraček přes kuchyňské pomůcky po stavební materiály.
Ohrožují nás hračky z Nairobi?
Tým Arniky ve spolupráci s kolegy z Keni a vědci z VŠCHT zkoumal chemické složení dětských hraček prodávaných v Nairobi. Všechny testované hračky z PVC obsahovaly toxické ftaláty. V některých byl jejich obsah víc než 50krát vyšší, než dovoluje EU. Našly se i další škodlivé látky jako UV stabilizátory, chlorované parafíny nebo baryum. A není to jen problém Afriky. Podobné látky byly v minulosti detekovány i v hračkách a výrobcích prodávaných v Česku – třeba v plastových botách nebo zdravotnických pomůckách. Některé z nich obsahovaly dokonce dioxiny nebo látky narušující hormonální systém.
Ani evropská pravidla nestačí
Evropa sice patří mezi lídry v recyklaci, ale i to má systém trhliny. Chybí jednotná pravidla pro kontrolu kvality recyklovaných plastů. Někdy se sledují jen vybrané chemikálie a rozsah kontrol se liší stát od státu. Výsledkem je, že se některé nebezpečné látky dál objevují v běžných výrobcích. Zálohové systémy – třeba na PET lahve – dokážou zajistit relativně čistý materiál vhodný i pro opakované použití pro styk s potravinami. V Česku se o zálohování ale zatím jen mluví.
Recyklace jako toxická past
Je paradoxem, že se recyklací nebezpečné látky mohou znovu dostávat do oběhu. Pokud se mezi plasty určené k recyklaci dostane třeba kus staré elektroniky s bromovanými zpomalovači hoření, může z něj nakonec být třeba dětská hračka. Výrobce přitom vůbec nemusí vědět, co jeho materiál obsahuje. Studie opakovaně ukazují, že dnešní recyklační technologie nedokážou toxické látky spolehlivě oddělit. Bez omezení toxických látek v plastech tak recyklace může spíš přenášet problém dál – a ohrožovat zdraví dětí, dospělých i životní prostředí.
Co s tím?
Nestačí jen zlepšovat recyklační technologie. Je potřeba jít k jádru problému – k samotné výrobě plastů. Klíčem je ekodesign: vyrábět plasty tak, aby byly jednodušší, bez obsahu toxických látek a opakovaně použitelné. Ale hlavně: omezit množství plastů, které uvádíme na trh. Méně obalů, méně jednorázových výrobků, méně plastových výrobků celkově.
Zásadní roli může sehrát i připravovaná mezinárodní úmluva o plastech, která by měla nastavit globální pravidla pro výrobu, označování a kontrolu chemického složení plastů. A nakonec – výrobci a distributoři by měli nést odpovědnost za celý životní cyklus svých výrobků. Protože pokud znečišťují, měli by za to také zaplatit.
Recyklace plastů není automaticky zelené řešení. Pokud chceme opravdu chránit zdraví a planetu, musíme se ptát nejen kolik recyklujeme, ale také co a jak. Jinak hrozí, že toxické látky budeme místo ze světa recyklací vracet zpět.
