Článek
Na jaře roku 1532 se Evropou začaly šířit znepokojivé zprávy. Osmanský sultán Sulejman I. znovu shromažďoval vojsko a připravoval další velké tažení na západ. O tři roky dříve stanul před hradbami Vídně. Nyní nikdo netušil, kam jeho armáda zamíří ani zda se habsburské monarchii podaří novému útoku odolat.
Tentokrát však nešlo jen o Rakousko nebo Uhry.
Na druhé straně totiž nestál pouze Ferdinand I., ale celá habsburská monarchie vedená jeho starším bratrem, římským císařem Karlem V. Z jednotlivých zemí Svaté říše římské přicházely vojenské oddíly, vybíraly se mimořádné daně a diplomaté očekávali střet, který mohl změnit poměry ve střední Evropě na dlouhá desetiletí.
Kronikáři později popsali mnoho velkých bitev 16. století. Ta, kterou Evropa očekávala roku 1532, se však nakonec nikdy neodehrála.
Přesto se právě tehdy rozhodovalo o budoucnosti Uher, habsburské monarchie i osmanské expanze. Místo jediné rozhodující bitvy následovalo tažení plné překvapivých zvratů, obléhání malé pohraniční pevnosti, a nakonec téměř zapomenutý střet u Leobersdorfu.
Šest let po Moháči zůstávala uherská otázka otevřená
Události roku 1532 nebyly pokračováním neúspěšného obléhání Vídně. Jejich kořeny sahaly mnohem hlouběji – k bitvě u Moháče.
Dne 29. srpna 1526 padl v boji s Osmany uherský a český král Ludvík Jagellonský. Jeho smrt vyvolala mocenské vakuum, které rychle přerostlo v zápas o uherskou korunu. Samotnému Moháči i tragickému osudu mladého panovníka se podrobněji věnuji v předchozích článcích Moháč 1526: Bitva, která trvala dvě hodiny a změnila dějiny střední Evropy a Král, který nestihl dospět. Skutečný příběh Ludvíka Jagellonského.
Na uherský trůn si činili nárok dva muži.
Prvním byl Ferdinand Habsburský, manžel Ludvíkovy sestry Anny Jagellonské. Druhým sedmihradský magnát Jan Zápolský, kterého podporovala významná část uherské šlechty. Zápas mezi oběma uchazeči brzy přestal být jen vnitřním uherským konfliktem. Ferdinand se opíral o habsburskou dynastii, zatímco Zápolský získal podporu Sulejmana I., jenž v něm viděl vhodného spojence při prosazování osmanského vlivu v Uhrách. O obou osobnostech píšu podrobněji v článcích Muž ve stínu, který neměl vládnout. Ferdinand I. změnil střední Evropu a Zrádce nebo zachránce Uher? Jan Zápolský rozdělil zemi i historiky.
Právě tehdy se spor o uherskou korunu změnil ve střet dvou velmocí.
Vídeň přežila, ale válka neskončila
Když Sulejman roku 1529 vytáhl na Vídeň, zdálo se, že habsburská monarchie čelí největší hrozbě své existence. Vyčerpávající pochod, nepříznivé počasí, zásobovací obtíže i houževnatá obrana města však způsobily, že osmanská armáda od rakouské metropole ustoupila. Okolnostem tohoto tažení se věnuji v článcích Vídeň 1529: Baštu křesťanstva zachránilo bahno a Turci před branami Vídně. Jak se město proměnilo v pevnost.
Stažení Osmanů ale neznamenalo konec konfliktu.
Uhry zůstávaly rozdělené, Jan Zápolský se nadále opíral o osmanskou podporu a Ferdinand nebyl schopen prosadit svou vládu nad celým královstvím. Ani jedna strana nedosáhla rozhodující převahy. Podle Gézy Pálffyho se právě v těchto letech definitivně ukázalo, že Uhry se staly hraničním prostorem mezi dvěma mocenskými bloky – Habsburskou monarchií a Osmanskou říší.
Do války vstoupil nejmocnější muž Evropy
Přípravy na nové osmanské tažení proto probíhaly v úplně jiné atmosféře než před třemi lety.
Formálním protivníkem Sulejmana zůstával Ferdinand I., jenže ten dobře věděl, že proti osmanské armádě nemůže uspět vlastními silami. Obrátil se proto na svého staršího bratra Karla V., římského císaře, španělského krále a nejmocnějšího člena habsburské dynastie.
Portrét římského císaře a španělského krále Karla V. z roku 1531. O rok později shromáždil jednu z největších armád své vlády, aby podpořil svého bratra Ferdinanda I. proti osmanskému tažení sultána Sulejmana I.
Tím se konflikt změnil.
Nešlo už jen o spor dvou uchazečů o uherskou korunu. Do hry vstoupil panovník, jehož državám se říkalo, že nad nimi slunce nikdy nezapadá. Karel V. svolal říšské stavy, zajistil mimořádnou finanční pomoc a začal soustřeďovat vojsko z různých částí Evropy. Podle současných historiků šlo o jednu z největších mobilizací jeho vlády. Na druhé straně se Sulejman chystal k jedné z největších výprav svého panování.
Zdálo se, že po letech nepřímého soupeření konečně nastane okamžik, kdy se dva nejmocnější vládci své doby střetnou prostřednictvím svých armád v jediné rozhodující kampani.
Dějiny se však vydaly úplně jinou cestou.
Kőszeg: pevnost, která změnila tempo celé výpravy
Osmanská armáda překročila Drávu v létě roku 1532 a postupovala severozápadním směrem. Přesná trasa tažení i Sulejmanovy záměry jsou dodnes předmětem odborných diskusí. Zatímco starší historiografie často předpokládala, že cílem byla znovu Vídeň, řada současných historiků upozorňuje, že osmanská strategie mohla být složitější. Vedle vojenských cílů hrála roli také demonstrace síly, upevnění postavení Jana Zápolského a snaha přimět Habsburky k výhodnějšímu jednání.
Jedno je však jisté. Cestu osmanské armádě zkřížila pevnost Kőszeg, tehdy známá spíše pod německým názvem Güns.
Dobový mědiryt zachycující obléhání pevnosti Kőszeg (Güns) osmanským vojskem v roce 1532.
Ve srovnání s Vídní nebo Budínem nešlo o významnou pevnost. Posádka pod velením chorvatského šlechtice Mikuláše (Nikoly) Jurišiće čítala jen několik stovek mužů a proti osmanské přesile neměla velké naděje. Přesto se obránci rozhodli klást odpor.
Mapa obléhání Kőszegu (Güns) v srpnu 1532 zachycuje rozmístění osmanských a habsburských sil během jedné z klíčových epizod tažení sultána Sulejmana I. proti Habsburkům.
Obléhání trvalo déle, než Osmané očekávali. Dobové prameny i pozdější tradice z něj vytvořily téměř legendární příběh několika stovek obránců, kteří zastavili nejsilnější armádu své doby. Moderní historiografie je však opatrnější. Nikdo nezpochybňuje odvahu obránců ani Jurišićovy schopnosti, otázkou ale zůstává, jak velký vliv měl právě Kőszeg na další průběh celé kampaně.
Nikola Jurišić (Mikuláš Jurišić) na obraze Vinzenze Katzlera utrpěl zranění při obraně pevnosti Kőszeg (Güns) během osmanského tažení roku 1532. Obrana pevnosti se stala jednou z nejznámějších epizod celé kampaně.
Historici upozorňují, že Sulejman musel současně řešit zásobování rozsáhlé armády, postupující roční dobu i skutečnost, že se proti němu soustřeďovala habsburská vojska podporovaná říšskými stavy. Samotný Kőszeg proto nelze chápat jako jediné vysvětlení osmanského rozhodnutí nepokračovat dále na západ.
Dvě armády, které se nikdy nestřetly
Zatímco se Sulejman zdržoval u Kőszegu, Karel V. dokončoval soustředění svých sil.
Právě zde se naplno projevil evropský rozměr celé kampaně. Ferdinand I. sám by podobnou armádu nikdy nepostavil. Díky podpoře svého bratra se však podařilo shromáždit vojsko složené z kontingentů mnoha zemí Svaté říše římské i dalších habsburských držav. Říšské sněmy schválily mimořádnou pomoc proti Turkům a obrana rakouských zemí se stala společnou záležitostí celé říše.
Současníci očekávali, že se dvě největší armády tehdejší Evropy konečně střetnou v otevřené bitvě.
Avšak nestalo se.
Sulejman se rozhodl od dalšího postupu upustit a obrátil své vojsko zpět. Dodnes není zcela jasné, který faktor převážil. Část historiků zdůrazňuje význam obrany Kőszegu, jiní upozorňují na logistické obtíže, nepříznivé počasí nebo skutečnost, že rozhodující střet s dobře připravenou císařskou armádou představoval příliš velké riziko. Pravděpodobně sehrálo roli více okolností současně.
Jisté je pouze to, že očekávaná „bitva století“ se nikdy neuskutečnila.
Poslední střet u Leobersdorfu
Ústup osmanské armády ale neprobíhal pokojně. Lehké jezdecké oddíly pokračovaly v nájezdech na rakouské území, plenily vesnice a odváděly zajatce. Podobné výpravy byly běžnou součástí osmanského způsobu vedení války a měly nejen hospodářský, ale i psychologický dopad na obyvatelstvo pohraničí.
Dne 19. září 1532 se jeden z těchto oddílů střetl u Leobersdorfu jižně od Vídně s habsburským vojskem. Podle dochovaných pramenů se na habsburské straně vyznamenali mimo jiné Hans Katzianer, Sebastian Schertlin von Burtenbach a uherský velmož Bálint Török, který tehdy ještě stál na Ferdinandově straně. Osmanskému oddílu velel Kasim beg.
Mapa bitvy u Leobersdorfu z 19. září 1532 zachycuje rozmístění habsburských a osmanských sil při závěrečném střetu tažení sultána Sulejmana I. do Rakouska. Habsburské vítězství ukončilo jednu z nejvýznamnějších kampaní habsbursko-osmanské války let 1529–1533.
Nešlo o velkou polní bitvu srovnatelnou s Moháčem ani s pozdějšími střety dlouhé turecké války. Přesto měla svůj význam. Habsburkům se podařilo osmanský oddíl porazit, získat část kořisti a osvobodit některé zajatce odváděné z rakouského území. Dobové kroniky uvádějí rozdílné počty zachráněných i padlých, proto je třeba jejich údaje hodnotit opatrně.
Leobersdorf tak nepřinesl rozhodnutí celé války. Stal se však symbolickou tečkou za výpravou, od níž si obě strany slibovaly mnohem více.
Příměří místo vítězství
Výsledkem tažení nebylo ani dobytí Vídně, ani habsburské vytlačení Osmanů z Uher.
Obě mocnosti si uvědomovaly, že rychlé vojenské řešení není na dosah. Následovala diplomatická jednání, která vyústila roku 1533 v konstantinopolské příměří. Ferdinand I. v něm uznal faktickou vládu Jana Zápolského nad částí Uher a zavázal se platit sultánovi každoroční poplatek. Sulejman na oplátku přerušil další rozsáhlé vojenské operace proti habsburským zemím. Nešlo o trvalý mír, ale o dočasné uspořádání poměrů, které odráželo skutečnost, že ani jedna strana nedokázala dosáhnout rozhodující převahy.
Posel Ferdinanda I. před sultánem Sulejmanem I. po uzavření konstantinopolského příměří roku 1533.Diplomatická jednání následovala po tažení roku 1532, které nepřineslo rozhodující vojenský střet mezi Habsburky a Osmanskou říší.
Právě proto patří tažení roku 1532 k nejzajímavějším kapitolám habsbursko-osmanských válek. Ne proto, že by přineslo jednu slavnou bitvu, ale proto, že ukázalo hranice moci obou říší. Evropa očekávala střet dvou nejmocnějších vládců své doby. Místo něj přišlo obléhání Kőszegu, zapomenutý střet u Leobersdorfu a diplomatický kompromis, který odložil definitivní řešení uherské otázky o další desetiletí.
Zdroje:
BREMM, Klaus-Jürgen. Die Türken vor Wien: Die Feldzüge 1529 und 1532. Stuttgart: W. Kohlhammer Verlag, 2021. ISBN 978-3-17-040574-4.
CEVRİOĞLU, Mahmut Halef. Janos Hoberdanecz's Embassy to Constantinople. History Studies. 2015, roč. 7, č. 4, s. 89–101.
FINLAY, Robert. Prophecy and Politics in Istanbul: Charles V, Suleyman the Magnificent, and the Habsburg–Ottoman Struggle, 1533–1534. The Journal of Modern History. 1980, roč. 52, č. 1, s. 1–28.
PÁLFFY, Géza. A három részre szakadt ország (1526–1606). In: PÁLFFY, Géza (ed.). Magyarország története. Budapest: Magyar Tudományos Akadémia Bölcsészettudományi Kutatóközpont, 2020.
STEGLICH, Wolfgang. Die Reichstürkenhilfe in der Zeit Karls V. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1984.
ZOMBORI, István. Az 1532-es török hadjárat és V. Károly. In: Móra Ferenc Múzeum Évkönyve – Studia Historica. Szeged: Móra Ferenc Múzeum, 1983.
