Článek
V kostele v Mladé Boleslavi bylo napjaté ticho. Před shromážděnými věřícími právě vystoupil muž, který se ještě nedávno vydával za člena Jednoty bratrské. Nyní však obrátil a začal své někdejší druhy veřejně obviňovat. Mluvil o ďáblově cestě, po níž prý bratří kráčejí, a dokonce naznačil, že ukrývají tajné bohatství.
Obvinění zazněla v době, kdy bylo podobné nařčení mimořádně nebezpečné. Jednota bratrská byla považována za sektu a její postavení bylo nejisté. Stačilo málo a místní vrchnost mohla proti jejím členům zakročit.
Tentokrát se však stalo něco nečekaného.
Nejmocnější muž ve městě, Jaroš Tovačovský z Cimburka, se postavil na obranu bratří. Před všemi vytkl boleslavskému děkanovi, že dopustil, aby se v kostele šířily lži. Muž, který obvinění pronesl, byl z města vypovězen a bratří mu začali posměšně říkat Ležka. Celý incident se odehrál už v lednu roku 1476 a představuje jednu z prvních veřejně doložených obran Jednoty bratrské ze strany vysoké šlechty. Přítomna byla i Jarošova osmnáctiletá manželka Johanka z Krajku.
Tehdy ještě nikdo netušil, že právě tato žena se během následujících desetiletí stane jednou z nejvýznamnějších podporovatelek Jednoty bratrské a pomůže proměnit Mladou Boleslav v její hlavní centrum v českých zemích.
Dcera starobylého rodu
Johanka pocházela z rodu Krajířů z Krajku, jehož kořeny sahaly do Korutan. Krajířové přišli do českých zemí už za vlády Karla IV. a během několika generací se zařadili mezi nejvýznamnější aristokratické rody království. Její otec Volfgang I. z Krajku působil u císařského dvora Fridricha III., pohyboval se v prostředí evropské vysoké politiky a po návratu do Čech vybudoval rozsáhlé rodové zázemí na pomezí jižních Čech a Moravy.
O Johančině dětství víme jen velmi málo. Historici se dokonce přou i o rok jejího narození, který kladou přibližně mezi léta 1455 a 1460. Ví se však, že se jí dostalo vzdělání odpovídající postavení urozené dívky. Uměla číst, byla vedena ke zbožnosti a připravována na roli manželky významného šlechtice.
Takový osud ji skutečně čekal.
Na začátku listopadu roku 1475 se provdala za Jaroše Tovačovského z Cimburka, jednoho z nejvlivnějších utrakvistických velmožů v Českém království. Po sňatku se Johanka dostala do Mladé Boleslavi, jež byla nejdůležitějším panstvím jejího manžela.
Sňatek nebyl jen rodinnou záležitostí. Spojoval dva mimořádně mocné rody a měl i zřetelný politický význam. Samotná svatba vzbudila pozornost současníků. Zúčastnil se jí dokonce Zdeněk ze Šternberka, ještě nedávný vůdce katolické opozice proti Jiřímu z Poděbrad. Jeho přítomnost ukazovala, že po bouřlivých husitských desetiletích začínala část české šlechty hledat cestu k náboženskému smíru.
Jen několik měsíců po svatbě však mladá šlechtična stanula po boku manžela při události, která předznamenala celý její další život.
Nebyla to bitva ani jednání na královském dvoře. Byl to spor o víru.
Z pronásledované sekty vznikalo duchovní centrum
Dnes patří Jednota bratrská k nejvýznamnějším církvím v dějinách české reformace, na konci 15. století však šlo o poměrně malé náboženské společenství, jehož budoucnost zdaleka nebyla jistá. Vznikla kolem roku 1457 v Kunvaldu z prostředí poválečného husitství, navazovala na myšlenky Petra Chelčického a usilovala o návrat k prostému životu podle evangelia. Její členové kladli důraz na četbu Bible, osobní zbožnost, kázeň i vzájemnou odpovědnost věřících. Protože se nepřipojili ani k římskokatolické, ani k utrakvistické církvi, nebyla Jednota uznána zemským právem a její příslušníci byli často obviňováni z kacířství. Opakované pronásledování přežívala především díky ochraně několika šlechtických rodů, mezi nimiž vynikali právě Krajířové z Krajku, Tovačovští z Cimburka, Pernštejnové nebo Žerotínové.
Jaroš Tovačovský i Johanka z Krajku poskytli bratřím něco, co zoufale potřebovali – bezpečné zázemí. Mladá Boleslav se postupně stávala místem, kde mohli svobodněji působit kazatelé, scházet se představitelé Jednoty i vznikat nové duchovní a vzdělávací instituce.
Roku 1492 Johanka ovdověla. Přesto z veřejného života nezmizela. Po Jarošově smrti převzal panství Johančin syn Adam. Přestože byl ještě mladý, zachoval k bratřím stejný vstřícný postoj jako jeho rodiče. Dokonce v jedné z listin výslovně uznal, že jeho matka významně zasahovala do správy rodového majetku. Nebyla tedy jen reprezentativní manželkou. Na chod rozsáhlých panství měla skutečný vliv.
Nejdůležitější okamžik přišel roku 1496.
Johanka společně se synem darovala Jednotě bývalý minoritský klášter v Mladé Boleslavi. Na první pohled šlo o majetkovou transakci. Ve skutečnosti však toto rozhodnutí změnilo dějiny české reformace.
Bývalý minoritský klášter Na Karmeli v Mladé Boleslavi darovala Johanka z Krajku Jednotě bratrské. Areál se stal jejím nejvýznamnějším centrem v českých zemích a později také místem působení bratrské tiskárny.
V bývalém klášteře vzniklo sídlo, které bratří nazývali Karmel. Nebyl to jen kostel. Součástí areálu byla škola, tiskárna, byty duchovních i místo, kde se scházely synody Jednoty. Právě zde dlouhá léta působil její nejvýznamnější myslitel Lukáš Pražský. Právě odsud se šířily knihy, které ovlivnily podobu české reformace ještě před vystoupením Martina Luthera.
Historici později začali Mladé Boleslavi říkat „bratrský Řím“.
Za tímto označením nestála náhoda ani jediné rozhodnutí. Byly za ním desítky let podpory, kterou Johanka poskytovala komunitě, jež byla z pohledu mnoha současníků stále podezřelá a nebezpečná.
Král změnil názor
Situace se však začala měnit.
Král Vladislav II. Jagellonský, o němž píšu v samostatném článku, postupoval zpočátku vůči Jednotě poměrně zdrženlivě. Na přelomu století se ale poměry u dvora proměnily. Rostl vliv katolického prostředí a sílila snaha proti bratřím zakročit.
O osm let později se Johanka provdala za jednoho z nejvýznamnějších mužů Českého království, nejvyššího komorníka Jana ze Šelmberka. Sňatek spojil dvě rozsáhlá panství a zároveň přivedl do Johančina okolí muže, který se – podobně jako ona – stavěl vůči Jednotě bratrské vstřícně.
Roku 1503 se Jan ze Šelmberka pokusil u krále prosadit smířlivější postup vůči Jednotě bratrské. Zemský sněm však roku 1504 rozhodl opačně a Jednotu odsoudil. Šelmberk proto alespoň přislíbil, že jejím členům poskytne ochranu na svých panstvích.
O několik let později, roku 1508, následoval tzv. svatojakubský mandát, který vystavil Jednotu dosud nejsilnějšímu tlaku. Jednalo se o královský výnos namířený proti Jednotě bratrské, který zakazoval její činnost v Čechách a nařizoval uzavření jejích sborů i zničení bratrské literatury.
Právě tehdy se ukázalo, že Johančina podpora nebyla jen otázkou sympatií.
Byla otázkou přesvědčení.
Nebránila bratry proto, že by z toho měla politický prospěch. Naopak. Spojení s pronásledovanou náboženskou skupinou mohlo poškodit její postavení i vztahy u dvora.
Přesto neustoupila a své postoje nezměnila. Nepřestala bratry podporovat ani jim neposkytla méně prostoru. Právě naopak – Mladá Boleslav zůstala jedním z jejich nejdůležitějších útočišť.
A právě v této době vznikají texty, které umožňují nahlédnout do Johančina duchovního světa způsobem, jaký je u šlechtičen jagellonské doby mimořádně vzácný.
„Ó smrti sladká.“ Pohled do duchovního světa Johanky z Krajku
O Johančině každodenním životě víme jen málo. O to cennější jsou duchovní texty, které jsou s ní tradičně spojovány. Jejich autorství sice nelze bezpečně prokázat, přesto dobře vypovídají o náboženském prostředí, v němž se pohybovala, i o spiritualitě, která formovala českou Jednotu bratrskou.
Poslední strana spisu Zpráva jedné paní, tradičně spojovaného s Johankou z Krajku.
Nejznámější z nich je spis označovaný jako Zpráva jedné paní. Tradičně bývá připisován Lukáši Pražskému a podle staršího výkladu vznikl právě pro Johanku z Krajku. Moderního čtenáře překvapí především tím, že smrt nepředstavuje jako něco děsivého. Naopak – líčí ji jako okamžik vysvobození a očekávaného setkání s Kristem.
„Ó smrti sladká a vděčná, nejsi v pravdě smrt, jenž k pravému životu vedeš.“
Celým textem prostupuje touha opustit pomíjivý svět a dosáhnout věčného života. Smrt zde není porážkou ani trestem, ale branou k Bohu. Proto zaznívá i naléhavá prosba:
„Rozkaž, Pane, nemeškej… nebo čas jest, aby prach v prach se obrátil a duch se navrátil k tobě.“
Stejně působivý je kontrast mezi pozemským a nebeským životem. Zatímco svět je vykreslen jako místo plné bolesti, nemocí, úzkosti, posměchu a pokušení, nebe představuje prostor bez slz, utrpení a smrti. Celý text je přitom doslova utkaný z biblických citací a parafrází – od Žalmů přes evangelia až po Zjevení Janovo.
Pozoruhodný je také obraz Krista. Nevystupuje především jako přísný soudce, ale jako milovaný ženich, po němž duše touží.
„…abych mohl najíti milého mého, jehož na světě hledal sem a srdce mé nemůže se upokojiti, dokudž bych jeho nedošel.“
Tento motiv vychází z tradice výkladu biblické Písně písní a středověké mystiky. V textu převažuje důvěra v Kristovo milosrdenství nad obavou z posledního soudu.
Přesto je třeba upozornit na jednu zajímavost. Celý spis je psán důsledně v mužském rodě, což naznačuje, že zřejmě nešlo o Johančino osobní vyznání. Spíše představuje obecnou duchovní meditaci o dobré smrti, která kolovala v prostředí Jednoty bratrské a byla s Johankou spojena možná až pozdější tradicí. Její hodnota tím však nijak neklesá. Naopak umožňuje nahlédnout do duchovního světa společenství, které Johanka po většinu života podporovala.
Text zároveň dobře ukazuje, že česká Jednota bratrská nebyla izolovaným fenoménem. Její spiritualita zapadala do širšího proudu pozdně středověké zbožnosti označovaného jako devotio moderna („nová zbožnost“), který od konce 14. století zdůrazňoval osobní vztah ke Kristu, četbu Bible, vnitřní zbožnost a vědomou přípravu na smrt. Z tohoto prostředí vzešlo také jedno z nejvlivnějších duchovních děl evropského středověku – Následování Krista Tomáše Kempenského. Stejně jako jeho dílo klade i Zpráva jedné paní důraz na pokoru, důvěru v Boží milosrdenství a touhu po sjednocení s Kristem.
Současně se však v jednom důležitém ohledu odlišuje od tehdy rozšířených příruček ars moriendi, tedy „umění dobré smrti“. Ty připravovaly věřící na poslední zápas s pokušením, připomínaly blížící se Poslední soud a učily, jak obstát v rozhodujícím okamžiku života. O významu těchto příruček i o tom, jak ovlivňovaly středověké představy o smrti a posmrtném osudu, jsem podrobněji psala v jednom z předchozích článků. Ve Zprávě jedné paní tyto motivy sice zcela nechybějí, mnohem výrazněji však vystupuje důvěra v Krista a radostné očekávání setkání s ním.
Právě v tom možná spočívá klíč k pochopení Johanky z Krajku. Ať už jsou okolnosti vzniku textu jakékoli, dobře ukazuje hodnoty, které sdílela Jednota bratrská. Johančina podpora tohoto společenství tak nebyla jen politickým nebo rodinným rozhodnutím. Vycházela především z hlubokého náboženského přesvědčení.
Odkaz, který přetrval staletí
Johanka z Krajku zemřela kolem roku 1520. Po její smrti pokračovaly české země ve složité cestě náboženských konfliktů. Johanka se nedožila období, kdy se Jednota bratrská stala jedním z významných protestantských vyznání a česká reformace se po vystoupení Martina Luthera začlenila do širšího evropského reformačního hnutí.
Na Johanku se přesto nezapomnělo.
Ne proto, že vedla vojska nebo ovlivňovala královskou politiku. Její význam spočíval v něčem jiném.
Společně se svými nejbližšími vytvořila v Mladé Boleslavi zázemí, bez něhož by se Jednota bratrská pravděpodobně nikdy nerozvinula do podoby, v jaké ji známe z českých dějin. Škola, tiskárna, synody i působení Lukáše Pražského – to vše stálo na rozhodnutích několika šlechtických patronů, mezi nimiž Johanka zaujímá výjimečné místo.
Její příběh zároveň připomíná, že dějiny netvoří pouze panovníci a vojevůdci. Někdy je dokáže změnit i žena, která místo boje se zbraní v ruce poskytne pronásledované komunitě bezpečný domov. A jejíž jméno dnes znovu ožívá díky několika dochovaným listinám a pozoruhodnému duchovnímu textu, v němž smrt není koncem, ale začátkem.
Zdroje:
KALETA, Juda. Johanka z Krajku a Jednota bratrská. Bakalářská práce. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2017.
MILOTINSKÁ, Hana. Urozené ženy v době jagellonské a jejich strategie podpory Jednoty bratrské (Johana Krajířová z Krajku, Marta z Boskovic a Jana z Liblic). Diplomová práce. Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové, Pedagogická fakulta, 2017.
MACEK, Josef. Víra a zbožnost jagellonského věku. Praha: Argo, 2001.
Johanka z Krajku – Wikipedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Johanka_z_Krajku
Jednota bratrská – Wikipedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jednota_bratrsk%C3%A1
Svatojakubský mandát – Wikipedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Svatojakubsk%C3%BD_mand%C3%A1t
