Článek
Budín, leden 1525.
Papežský nuncius Antonio Burgio usedá ke stolu a začíná psát další zprávu do Říma. Nepopisuje vítěznou bitvu ani slavnostní dvorskou ceremonii. Místo toho líčí zemi, která se snaží získat to nejcennější, co jí v té chvíli chybí – čas.
Na jihu sílí Osmanská říše. Královská pokladna zeje prázdnotou. Posádky na hranicích čekají na žold. Evropští panovníci slibují pomoc, ale jejich pozornost poutají vlastní války. A přesto se stále jedná.
O několik měsíců později Burgio odešle další relaci. Potom další. Dochované relace dokazují, že jednání mezi Budínem a Portou pokračovala až do roku 1526. Předmětem rozhovorů nebylo pouze příměří, ale také výše tributu, podmínky míru i možnost zapojit do dohody papeže, Benátky a císaře.
Dnes je čteme jako jedinečné svědectví posledních měsíců před Moháčem. On sám však netušil, že zapisuje závěrečné kapitoly samostatného jagellonského Uherska. Jeho zprávy, stejně jako relace benátských vyslanců či dopisy kardinála Lorenza Campeggia, ukazují překvapivou skutečnost: Uhry nečekaly na turecký útok se založenýma rukama. Naopak. Ještě krátce před katastrofou se zoufale snažily najít diplomatické řešení.
Diplomacie však bývá stejně nemilosrdná jako válka.
Králové, kteří nevládli v jednoduché době
Vladislav II. Jagellonský bývá v populární literatuře často líčen jako slabý panovník. Jeho syn Ludvík II. zase jako mladík, který dovedl Uhry k záhubě. Takové soudy jsou však příliš jednoduché.
Oba zdědili stát, jehož jižní hranice byly pod trvalým tlakem Osmanské říše. Obrana vyžadovala obrovské prostředky. Každá pevnost musela být zásobována, každá posádka placena a každá výprava financována z pokladny, která rozhodně nebyla bezedná.
Evropa si dnes často připomíná Matyáše Korvína jako panovníka, který dokázal Turkům vzdorovat. Méně už se připomíná, kolik taková politika stála. Jeho nástupci už neměli k dispozici ani jeho autoritu, ani jeho finanční možnosti.
Právě proto se vedle vojenských příprav stále více prosazovala diplomacie.
Nebyla známkou zbabělosti.
Byla otázkou přežití.
Osobnosti Vladislava II. a problémům jeho vlády se podrobněji věnuji v samostatném článku o posledních desetiletích jagellonských Uher. O životě a tragickém osudu Ludvíka II. píšu podrobněji zde.
Ludvík II. Jagellonský na portrétu připisovaném Hansi Krellovi z doby kolem roku 1526. Za jeho vlády vrcholila diplomatická jednání s Osmanskou říší, která předcházela bitvě u Moháče.
Budín nebyl okrajem Evropy
Na přelomu 15. a 16. století představoval Budín jedno z nejvýznamnějších diplomatických center střední Evropy. Sjížděli se sem poslové papeže, Benátek, Habsburků, Polska i dalších mocností. Přiváželi instrukce, odváželi zprávy a často jednali dlouho do noci.
Právě benátští vyslanci patřili k nejpozornějším pozorovatelům. Do Benátek posílali pravidelné relace, někdy dokonce v týdenních intervalech. Neomezovali se na stručná sdělení o výsledcích jednání. Popisovali atmosféru u dvora, vztahy mezi uherskými magnáty, finanční potíže království i zákulisní rozhovory mezi diplomaty.
Jejich zprávy dnes představují mimořádně cenný pramen. Nejsou to vzpomínky psané po letech ani kroniky vytvářející obraz ideální minulosti. Jsou to pracovní dokumenty lidí, kteří sledovali události v reálném čase.
Díky těmto nově objeveným benátským dopisům lze dnes sledovat vznik protiosmanské aliance z roku 1501 téměř krok za krokem. Dochoval se dokonce autentický text smlouvy mezi Uhrami, Benátkami a papežem, který byl dosud známý jen v pozdějším shrnutí. Ještě důležitější je však něco jiného. Tyto prameny ukazují, jak složité bylo sladit zájmy států, které sice měly společného nepřítele, ale jen málokdy společnou představu o tom, jak proti němu postupovat.
Papež chtěl křížovou výpravu. Benátky chtěly obchod.
Právě tady začíná skutečné drama.
Papežská kurie považovala Osmanskou říši především za hrozbu pro celé křesťanstvo. V Římě se znovu a znovu rodily plány na velkou koalici evropských panovníků, která by zastavila osmanský postup a navázala na tradici středověkých křížových výprav.
Benátky však svět viděly jinak.
Na přelomu 15. a 16. století utrpěla republika v bojích s Osmany těžké porážky. Když roku 1500 jednal benátský vyslanec se zkušeným osmanským vojevůdcem Mesihem Pašou, měl údajně vyslechnout výrok, který dokonale vystihoval sebevědomí vítězné říše:
„Vyřiďte své Signorii, že její sňatek s mořem skončil. Nyní přicházíme my.“
Ať už byla tato slova pronesena přesně v této podobě, nebo je pozdější tradice stylisticky upravila, dobře vystihují proměnu mocenských poměrů ve východním Středomoří. Benátky si uvědomovaly, že samy nedokážou osmanskou expanzi zastavit. Vedle války proto stále častěji volily i cestu diplomacie a snažily se zachovat obchodní styky s Portou.
Republika byla jednou z nejbohatších obchodních velmocí své doby. Její lodě spojovaly Evropu s Blízkým východem a zisky z obchodu představovaly základ benátského bohatství. Každá válka s Osmanskou říší znamenala nejen vojenské riziko, ale také ohrožení obchodních cest, přístavů a kolonií.
Po těžkých porážkách na přelomu 15. a 16. století proto Benátky stále častěji volily pragmatickou cestu. Bojovaly, když musely. Ale kdykoli to bylo možné, snažily se se sultánem vyjednávat. Jejich diplomacie se postupně stala stejně důležitou zbraní jako jejich loďstvo.
Benátský dóže Andrea Gritti (1523–1538) na portrétu připisovaném Vincenzu Catenovi. Za jeho vlády hrála Benátská republika klíčovou roli v diplomatických jednáních s Osmanskou říší a snažila se skloubit obranu svých zájmů s udržením výnosného obchodu.
Právě tento rozpor – veřejné výzvy ke křížové výpravě na jedné straně a obchod či diplomatická jednání na straně druhé – nebyl ničím výjimečným. Podrobněji se této problematice věnuji v článku Válka na hranicích, dohody v zákulisí: skutečný vztah Evropy k Turkům, který ukazuje, že vztahy mezi Evropou a Osmanskou říší byly mnohem složitější, než jak je obvykle líčí učebnice.
Z pohledu Budína to představovalo téměř neřešitelný problém.
Uherský král potřeboval papežovy peníze, benátskou podporu i vojenskou pomoc dalších evropských panovníků. Každý z nich však sledoval vlastní zájmy. A zatímco se v Evropě vedly dlouhé debaty o společném postupu, na druhé straně Balkánu se Sulejman připravoval jednat mnohem rozhodněji.
Portrét sultána Sulejmana I. Nádherného z okruhu Tiziana (kolem roku 1530). Za jeho vlády dosáhla Osmanská říše vrcholu své moci a stala se hlavním soupeřem evropských států.
O nástupu Sulejmana I. a proměně Osmanské říše v jednu z nejmocnějších evropských velmocí pojednává můj článek věnovaný jeho vládě.
„Musíme získat čas.“ Poslední diplomatický zápas Ludvíka Jagellonského
Když v létě roku 1521 padl Bělehrad, neztratilo Uherské království jen jednu z nejvýznamnějších pevností své jižní obranné linie. Změnila se celá strategická situace ve střední Evropě.
Pevnost, kterou před sedmdesáti lety ubránil Jan Hunyadi, představovala bránu do Uher. Po jejím dobytí už Sulejman nemusel dobývat vzdálené pohraniční oblasti. Cesta do nitra království byla otevřenější než kdykoli předtím.
V Budíně si to uvědomovali velmi dobře.
Avšak právě tehdy se ukázalo, jak obtížné bylo proměnit evropskou solidaritu ve skutečnou pomoc.
Papež sliboval podporu. Císař Karel V. uznával význam uherské obrany. Benátky sdílely obavy z osmanské expanze. Každý z těchto států však současně řešil vlastní problémy a vlastní války.
Ludvík II. proto nemohl čekat pouze na západní pomoc.
Musel jednat i se samotným nepřítelem.
To dnes může znít překvapivě, ale v renesanční Evropě nešlo o nic neobvyklého. Diplomacie nebyla opakem války. Byla její součástí.
A právě v tom spočívá jeden z nejzajímavějších závěrů současného výzkumu. Dochované dopisy ukazují, že uherská vláda nevolila mezi válkou a mírem. Obě strategie probíhaly současně. Zatímco na hranicích pokračovaly přípravy na obranu, v Budíně se hledala cesta k příměří, které by království poskytlo alespoň několik let oddechu
Burgiovy dopisy mění pohled na poslední měsíce před Moháčem
Právě zde vstupuje na scénu Antonio Burgio.
Sicilský diplomat působil jako papežský nuncius na uherském dvoře. Jeho úkolem bylo informovat papeže o skutečné situaci v zemi, podporovat protiosmanskou politiku a přesvědčovat uherské představitele, aby neustupovali od společného postupu křesťanských mocností.
Papež Klement VII. na portrétu Sebastiana del Piomba (kolem roku 1526). Za jeho pontifikátu se Řím prostřednictvím svých vyslanců snažil koordinovat evropskou reakci na osmanskou expanzi.
Dlouho se zdálo, že jeho zprávy nepřinášejí nic zásadně nového. Teprve podrobné studium celé korespondence ukázalo, jak mimořádně cenným svědectvím vlastně jsou.
Ukazuje se totiž, že mezi Budínem a Konstantinopolí probíhala intenzivní diplomatická komunikace ještě v letech 1524–1526. Jednání se neodehrávala jen prostřednictvím oficiálních vyslanců. Zapojovali se do nich pohraniční velitelé, prostředníci i zahraniční panovníci. Řešily se návrhy příměří, otázka tributu, bezpečný pohyb poslů i možnost širší dohody, která by zahrnovala další evropské státy.
To je jeden z nejzajímavějších závěrů současného výzkumu.
Po dlouhou dobu totiž převažoval názor, že po příchodu osmanského vyslance se jednání prakticky zastavila. Burgiovy relace ale naznačují mnohem dynamičtější obraz. Vyjednávání pokračovala různými cestami téměř až do samotného roku 1526.
Ani papež nechtěl za každou cenu válku
Dalším překvapením je postoj samotné kurie.
Papežové bývají často představováni jako neústupní zastánci nové křížové výpravy. To byla bezpochyby jejich dlouhodobá představa. Když však člověk čte Burgiovy dopisy, objeví mnohem složitější obraz.
Řím si uvědomoval, že Uherské království stojí na hranici svých možností. Nuncius opakovaně upozorňoval na nedostatek peněz, slabé posádky i neschopnost evropských panovníků postupovat společně. Jeho relace proto nepůsobí jako válečná propaganda. Mnohem více připomínají krizové zprávy člověka, který sleduje postupně se zhoršující situaci a snaží se přesvědčit své nadřízené, že času ubývá.
Právě v tom spočívá jejich mimořádná hodnota.
Nejsou psány se znalostí výsledku.
Jsou psány ve chvíli, kdy se budoucnost stále zdála otevřená.
Proč nebylo možné uzavřít trvalý mír?
Mohlo se zdát, že řešení existuje. Když spolu obě strany jednaly, proč jednoduše neuzavřely dlouhodobou smlouvu?
Odpověď není jednoduchá.
Pro Ludvíka II. představovalo příměří možnost získat čas na posílení obrany. Pro Sulejmana bylo jedním z nástrojů imperiální politiky. Pro papeže bylo přijatelné jen tehdy, pokud neohrozilo myšlenku společného odporu proti Osmanům. A Benátky se snažily, aby jakákoli dohoda nepoškodila jejich obchodní zájmy.
Každá mocnost tedy vstupovala do jednání s jinými cíli.
A právě proto byla jejich společná politika tak křehká.
Sulejman také posílal posly, nejen vojáky
V populární představě bývá Osmanská říše zobrazována jako mocnost, která mluvila především jazykem zbraní. Jenže i sultán Sulejman I. dobře věděl, že diplomacie může být stejně účinná jako armáda.
Porta měla propracovaný systém vyslanců, tlumočníků a zkušených úředníků. Když osmanský posel dorazil do Budína, nepřivážel jen vzkaz svého vládce. Přinášel také možnost získat informace o protivníkovi, o jeho finanční situaci, vztazích mezi šlechtou nebo ochotě evropských panovníků pomoci.
Diplomacie byla zároveň zpravodajstvím. A kdo měl lepší informace, získával strategickou výhodu.
Z Burgiových relací je patrné, že se jednalo o velmi složitou hru. Každá strana se snažila zjistit, kam až může ustoupit ta druhá. Uherská vláda hledala především čas. Osmanská strana sledovala, zda se Evropě podaří vytvořit skutečnou koalici. Nikdo si přitom nemohl být jistý, zda návrhy míru představují upřímnou snahu o dohodu, nebo jen prostředek, jak získat výhodu před dalším tažením.
Právě proto nelze tato jednání chápat jako pouhou epizodu před válkou. Byla součástí samotného konfliktu.
Když diplomaté věděli víc než vojevůdci
Na benátských zprávách fascinuje ještě jedna věc.
Jejich autoři nesledovali pouze jednání mezi panovníky. Zapisovali téměř všechno, co mohlo mít politický význam. Kdo přijel ke dvoru. Kdo odjel. Který magnát změnil názor. Jaké zvěsti kolovaly mezi vyslanci. Jaké informace přicházely z Balkánu nebo z Konstantinopole.
Moderní historik má díky tomu možnost sledovat evropskou politiku téměř den po dni.
Není náhodou, že právě Budín se na počátku 16. století stal jedním z hlavních uzlů evropské informační sítě. Odtud putovaly zprávy do Benátek, Říma, Krakova, Vídně i dalších center. Diplomaté byli zároveň pozorovateli, analytiky i zpravodajci. Jejich úkolem nebylo jen předat listinu, ale pochopit situaci a vysvětlit ji své vládě.
Právě proto mají jejich dopisy tak mimořádnou hodnotu.
Nejsou to texty psané proto, aby oslavovaly panovníka nebo obhajovaly jeho rozhodnutí. Jejich autoři potřebovali být přesní. Na jejich hodnocení totiž závisela další rozhodnutí papeže, dóžete nebo senátu.
Tragédie Jagellonců nebyla jen jejich tragédií
Dlouho se zdálo, že příběh Vladislava II. a Ludvíka II. je především příběhem úpadku jagellonské monarchie.
Dochované diplomatické prameny však ukazují něco jiného.
Jagellonci nebyli pasivními diváky osmanské expanze. Jejich dvůr vedl intenzivní jednání, hledal spojence, snažil se získat finance, uzavírat příměří i přesvědčovat evropské vládce ke společnému postupu.
Dochované prameny naznačují, že příčiny katastrofy proto nelze hledat pouze v Budíně. Stejně významnou roli sehrála neschopnost evropských mocností překonat vlastní politické a mocenské zájmy.
Papež viděl budoucnost v nové protiosmanské výpravě. Benátky chránily obchod. Habsburkové bojovali s Francií. Polsko sledovalo vlastní bezpečnost.
A osmanský sultán využíval každého okamžiku, kdy se jeho protivníci nedokázali shodnout.
Právě tato roztříštěnost se stala jednou z největších výhod Osmanské říše.
Dopisy, které přežily své autory
Antonio Burgio po sobě nezanechal kroniku ani paměti. Zůstaly po něm desítky úředních zpráv určených papežské kurii. Právě v nich dnes historici nacházejí jedno z nejcennějších svědectví o posledních letech jagellonských Uher.
Čteme-li je dnes, překvapí nás jejich střízlivost. Nejsou plné velkých slov o střetu civilizací ani výzev ke svaté válce. Mnohem častěji řeší peníze, zásobování, zpožděné odpovědi, obtížná jednání nebo nejistotu, zda slíbená pomoc skutečně dorazí.
Právě v tom jsou neobyčejně lidské.
Ukazují, že dějiny netvoří jen slavné bitvy a korunovace. Často je utvářejí lidé, kteří celé hodiny seděli nad listinami, přepisovali instrukce, čekali na posly nebo se snažili přesvědčit vládce, že času zbývá stále méně.
Když dnes mluvíme o Moháči jako o jednom z největších zlomů středoevropských dějin, připomínáme si především porážku na bitevním poli. Dochované relace z Budína, Benátek a Říma ale ukazují, že skutečný příběh začal dávno předtím. Vedl přes audienční síně, diplomatické mise a nekonečná vyjednávání, v nichž se rozhodovalo o osudu celého regionu.
Možná právě proto nám i po pěti stech letech připadá jejich poselství tak aktuální. Ani tehdy nestačilo rozpoznat nebezpečí. Bylo třeba dokázat překonat vlastní zájmy a jednat společně. A právě to se Evropě před Moháčem nepodařilo.
Použité zdroje
KRUPPA, Tamás. A Velencei Köztársaság és az Oszmán Birodalom diplomáciai kapcsolatai (1499–1540). In: VARGA, Szabolcs a KOVÁCS, István, ed. Mohács: számvetés. Tanulmányok az 1526. évi mohácsi csatáról. Budapest: Martin Opitz Kiadó – Nemzeti Örökség Intézete – Janus Pannonius Múzeum, 2025, s. 267–280.
KRUPPA, Tamás. Buda és Sztambul Róma szemével. Antonio Burgio és Lorenzo Campeggio jelentései a magyar–oszmán béketárgyalásokról (1524–1526). In: VARGA, Szabolcs, ed. Temetetlen Mohács. Az 1526. és az 1687. évi csata új kutatási eredményei. Budapest: Martin Opitz Kiadó – Janus Pannonius Múzeum, 2024, s. 155–163.
KRUPPA, Tamás. Az 1501. évi oszmánellenes velencei–magyar–pápai szövetség a velencei követjelentések fényében. In: VARGA, Szabolcs, ed. Elsüllyedt Mohács. Újabb tanulmányok a mohácsi csatával kapcsolatos kutatások eredményeiből. Budapest: Martin Opitz Kiadó – Janus Pannonius Múzeum – Duna–Dráva Nemzeti Park Igazgatóság – Mohács 500 Egyesület, 2023, s. 131–136.
