Yedikule – pevnost Sedmi věží: mocní v zajetí a vražda mladého sultána

Dne 20. května 1622 projížděl Konstantinopolí zvláštní průvod. Muž, který ještě krátce předtím vládl Osmanské říši, už nebyl sultánem. Osman II. byl během janičářské vzpoury sesazen, veřejně ponížen, a nakonec odvezen na jihozápadní okraj města do pevnosti Yedikule.

Tam, v jedné z místností Jižní mramorové věže, jeho život skončil. Bývalý panovník byl uškrcen a stal se nejslavnější obětí místa, které po staletí sloužilo jako vězení lidí stojících příliš blízko vysoké politice.

Právě v tom spočívá skutečný význam Yedikule. Nebylo to běžné vězení naplněné obyčejnými zločinci. Za jeho zdmi končili velkovezíři, osmanští státníci, členové poražených dynastií, cizí vyslanci, důstojníci a váleční zajatci vysokého postavení. Jejich hodnota často nespočívala v tom, co provedli, ale v tom, kým byli. Mohli být nebezpečnými politickými protivníky, rukojmími v okamžiku války nebo cennou protihodnotou při budoucí výměně zajatců.

Historie pevnosti Sedmi věží je proto především historií moci. Ukazuje, jak snadno se v raném novověku mohl člověk přesunout z jejího samotného centra za zdi vězení.

Místo, kudy kdysi vstupovali vítězní císařové

Počátky Yedikule jsou přitom mnohem starší než Osmanská říše. Jeho nejstarší monumentální část tvoří slavná Zlatá brána, Porta Aurea. Přesná doba jejího vzniku zůstává předmětem diskuse, tradičně je však spojována s Theodosiem I. a koncem 4. století; následně byla začleněna do soustavy velkých pozemních hradeb Konstantinopole.

Zlatá brána nebyla běžným městským vstupem. Měla výrazně reprezentativní funkci a spojovala se s císařskými ceremoniemi. Tříobloukový průchod ležel na trase Via Egnatia a právě tudy mohl panovník slavnostně vstoupit do města po vítězném tažení. Stavbu doplňovaly sloupy, reliéfy a sochařská výzdoba; informační panel přímo v areálu připomíná také latinský nápis oslavující „zlatou bránu“ a „zlatý věk“. Místo později proslulé žalářem tak původně symbolizovalo triumf a legitimitu císařské moci.

Po osmanském dobytí Konstantinopole roku 1453 Mehmed II. starší stavby nezničil, ale využil je. Dva mohutné pylony Zlaté brány a další dvě starší věže byly začleněny do nové pevnosti, kterou doplnily tři osmanské věže.

Vznikl tak areál se sedmi hlavními věžemi – Yedikule Hisarı, doslova pevnost Sedmi věží. Odborná literatura klade dokončení komplexu do druhé poloviny padesátých let 15. století.

Mehmed tím symbolicky ovládl i někdejší ceremoniální prostor byzantské říše. Zlatá brána nezmizela, ale přestala plnit původní funkci. Byla uzavřena do nové pevnosti a začleněna do jiného politického řádu.

Nejdříve tu nebyli vězni, ale státní poklad

Pevnost nebyla po svém vzniku určena primárně k věznění. Za Mehmeda II. zde byla uchovávána část osmanského státního pokladu a důležité úřední písemnosti. Podle zprávy lékaře sultána Murada III. chránila Yedikule početná posádka a jednotlivé prostory měly vlastní funkce. V jedné věži byly peníze a zlaté slitky, v dalších zbraně, zbroj, drahocenná sedla a koňské postroje, staré insignie, válečný materiál a archivní dokumenty.

Později byl poklad postupně přenesen do paláce a význam Yedikule se proměnil. Místo, které předtím chránilo drahocenné předměty a dokumenty, začalo stále častěji střežit lidi. Z určitého pohledu se ale jeho funkce tolik nezměnila. I významný zajatec mohl pro stát představovat mimořádnou hodnotu.

Yedikule se postupně vyvinulo ve státní vězení pro politicky významné osoby. Nebylo však organizováno jako jeden obrovský žalář. Jednotlivé části pevnosti byly spojovány s rozdílnými skupinami vězňů.

Pevnost měla vlastní geografii věznění

Dnešní informační panely v Yedikule připomínají rozdělení, které je důležité pro pochopení jeho historie. Muslimští političtí vězni byli zpravidla spojováni s mohutnými mramorovými věžemi po stranách Zlaté brány.

Významní cizinci, vyslanci a další zahraniční zajatci bývali drženi především v takzvané Kitâbeli Kule – Věži nápisů, známé rovněž jako Žalářní věž či Věž vyslanců.

Neznamená to, že by toto rozdělení platilo beze zbytku v každé době. Režim se měnil a někteří vězni se mohli pohybovat v širším prostoru areálu. Přesto jde o důležitý doklad toho, že Yedikule nebylo beztvarým komplexem cel. Mělo vlastní vnitřní hierarchii, která do určité míry odpovídala postavení a původu vězňů.

Právě Věž nápisů je jedním z nejzajímavějších hmotných svědectví této minulosti. Na jejích stěnách zůstaly četné nápisy a jednoduché kresby vytvořené evropskými vězni v různých jazycích, mimo jiné latinsky a maďarsky. Podle nich věž získala své dnešní jméno. Uvnitř původně existovala dřevěná podlaží, po nichž se zachovaly stopy ve zdivu, a celou stavbu kdysi kryla kuželovitá střecha.

Věž tak představuje neobvyklý archiv psaný samotnými vězni. Zatímco státní dokumenty zaznamenávají náklady na jejich stravu, jednání o výměně či diplomatické žádosti, zdi uchovaly osobní stopy lidí, kteří nevěděli, kdy a zda se vůbec dostanou domů.

Ne každý vězeň seděl celé roky v temné cele

Podoba zajetí mohla být překvapivě rozdílná. Některé prameny uvádějí, že zahraniční vězni měli možnost pohybovat se po prostoru pevnosti a v určitých případech pobývali v domech uvnitř areálu. Křesťané si mohli nechat přivést kněze a v Yedikule existoval i malý prostor určený k bohoslužbě. Později jej připomínal také francouzský cestovatel François Pouqueville, který zároveň ukazuje, jak proměnlivý mohl vězeňský režim být. Zpočátku popisoval velmi prosté podmínky, postupně však získal větší volnost pohybu a mohl se se souhlasem strážců dostávat i mimo vlastní pevnost. Yedikule tedy nebylo vězením s jediným, neměnným režimem: postavení zajatce, jeho kontakty i momentální diplomatická situace mohly podmínky internace výrazně měnit.

Vedle toho máme svědectví o železech, přísném dozoru a temných prostorách. To není rozpor. Podmínky nebyly jednotné a mohly se změnit ze dne na den podle politické situace, chování vězňů nebo výsledku diplomatických jednání.

To dobře dokládá i jeden případ ze 17. století. Po útěku francouzského maltézského rytíře byli ostatní vězni spoutáni a zavřeni do temné věže. Císařský rezident Giovanni Battista Casanova, stálý habsburský diplomatický zástupce v Konstantinopoli, žádal osmanskou stranu alespoň o mírnější zacházení a snažil se zajatým důstojníkům získat výhody i prostřednictvím plateb strážcům.

Svoboda tedy nebyla jediná věc, o kterou se vyjednávalo. Peníze mohly rozhodovat i o tom, zda bude vězeň spoután, kde bude spát nebo jak přísně bude hlídán.

Mramorové věže: od velkovezíra k poslednímu císaři Trapezuntu

Temnější pověst měla dvojice mramorových věží u Zlaté brány. Na jejich vnitřních stěnách zůstaly jednoduché kresby, jména a značky spojované s janičáry.

Podle některých badatelů sem byli krátce po dobytí Konstantinopole odvedeni bývalý velkovezír Çandarlı Halil Paša a jeho synové.

Severní mramorová věž je spojována také s posledním trapezuntským císařem Davidem Komnenem. Po dobytí Trapezuntu Osmany roku 1461 byl spolu se svými syny přivezen do Konstantinopole. Místní informační panel v Yedikule uvádí, že byli drženi právě zde a později popraveni. Jde o další příklad toho, jak pevnost sloužila k izolaci lidí, kteří ztělesňovali poraženou politickou moc.

Podobně dopadl významný osmanský velkovezír Mahmud Paša Angelović. Patřil k nejbližším spolupracovníkům Mehmeda II., účastnil se vojenských výprav a dvakrát zastával nejvyšší státní úřad. Když však upadl v nemilost, jeho předchozí postavení jej neochránilo. Roku 1474 byl uvězněn v Yedikule a následně popraven.

Yedikule tak od počátku fungovalo jako prostor, kde se mocenský vzestup mohl změnit v pád. Člověk, který ještě nedávno rozhodoval o jiných, se mohl sám ocitnout za stejnými zdmi.

Jižní mramorová věž: poslední noc sultána

Nejslavnější politická vražda spojená s Yedikule se odehrála roku 1622 v Jižní mramorové věži. Právě sem byl po svém sesazení dopraven Osman II.

Mladý panovník nastoupil na trůn roku 1618 a vládl pouhé čtyři roky. Jeho vztah k janičářům se postupně vyhrotil a v květnu 1622 vypukla v hlavním městě vzpoura. Osman byl zbaven trůnu a na jeho místo se vrátil Mustafa I.

Osman byl po sesazení vystaven veřejnému ponížení, které mělo dát najevo, že přišel o panovnickou důstojnost. Doboví kronikáři jej popisují s odkrytou hlavou a v neuspořádaném oděvu, posazeného na obyčejného koně a vedeného ulicemi za nadávek vzbouřenců. Poté vzbouřenci dopravili Osmana do Yedikule.

Informační panel přímo u Jižní mramorové věže uvádí, že byl uzavřen do jedné z jejích místností, a právě zde byl zavražděn. Tradice spojuje jeho smrt s uškrcením, způsobem popravy odpovídajícím vysokému postavení oběti.

Vražda panovníka vyvolala v říši otřes a pozdější odplata dopadla také na Kara Davuda Pašu, který se na Osmanově smrti podílel. Místní panel uvádí, že i on byl krátce nato popraven v Yedikule.

Uprostřed vnitřní galerie Jižní mramorové věže se dodnes nachází studna známá jako Kanlı Kuyu – Krvavá studna. Její jméno se stalo součástí legend Yedikule a je spojováno s násilnou minulostí pevnosti.

Zároveň je třeba být opatrný: ne každý krvavý příběh vyprávěný o Sedmi věžích lze bezpečně doložit. Skutečnost, že právě zde byl zabit sesazený sultán, je však sama o sobě dostatečně dramatická.

Osman II. tak dokonale vystihuje logiku tohoto místa. Yedikule nebylo pouze nástrojem, kterým panovník izoloval své protivníky. V okamžiku politického kolapsu se za jeho zdmi mohl ocitnout i samotný sultán.

Vězeň mohl být cennější než výkupné

U zahraničních zajatců měla pevnost jinou funkci. Často byli drženi právě proto, že se s nimi dalo vyjednávat.

Dobře je to vidět na osudu Johanna Ferdinanda Auera, poručíka prešpurského pluku. Roku 1663 padl do osmanského zajetí během bojů u Ostřihomi a následného ústupu habsburských jednotek směrem k Novým Zámkům. Spolu s přibližně dvaceti dalšími významnějšími zajatci byl dopraven až do Konstantinopole. Do Yedikule dorazili v lednu 1664 a Auer zde nakonec strávil přibližně deset let.

Dlouhá internace nebyla výsledkem pouhé lhostejnosti. Vysoce postavení vojáci měli značnou hodnotu při výměně zajatců. Osmanská strana nemusela být ochotna přijmout peněžní výkupné, pokud mohla za důstojníka požadovat propuštění vlastního člověka podobného postavení.

Když roku 1665 přijel do Osmanské říše habsburský velvyslanec Walter Leslie, dostal od císaře Leopolda I. mimo jiné za úkol vyjednat osvobození zajatců z poslední války. Některé muže získal zpět, skupina v Yedikule však zůstala. Jejich propuštění se pak na dlouhá léta stalo předmětem práce císařského rezidenta Giovanniho Battisty Casanovy.

Jeho dopisy ukazují, jak konkrétní podobu měla diplomacie vězení. V březnu 1666 poslal zajatcům 60 tolarů, aby mohli být „zbaveni želez“. Později následovalo dalších 107 dukátů a roku 1668 dalších 95. Peníze tedy nekupovaly pouze úplnou svobodu. Mohly znamenat rozdíl mezi pobytem v okovech a snesitelnějším režimem.

Generál dostával kávu, med i rakı

O století později ukazují totéž dokumenty z rusko-osmanské války let 1768–1774. Běžní ruští vojáci byli často drženi v Tersane-i Âmire, rozsáhlém osmanském námořním arsenálu a komplexu loděnic na Zlatém rohu, který byl centrem osmanského válečného loďstva. Vyšší důstojníci naproti tomu mohli skončit právě v Yedikule.

V jednom doloženém případě zde byla umístěna skupina pěti ruských důstojníků, mezi nimiž byl i generál. Dochoval se dokonce podrobný seznam jejich zásob. Dostávali chléb, rýži, máslo, med, kuře, olivy, cibuli, kávu, sýr, ocet, cizrnu, mouku, česnek, olivový olej, pepř, zeleninu, anýzovou pálenku rakı a také svíčky. Potraviny zajišťovala císařská kuchyně.

To samozřejmě neznamená, že by šlo o pohodlný pobyt. Ukazuje to ale rozdíl mezi významným zajatcem a běžným vojákem. Stát měl zájem na tom, aby člověk, kterého může později použít při vyjednávání, přežil a zůstal pod kontrolou.

Podobně zajímavý je případ ruského dvorského hodnostáře Abershkofa. Za jeho propuštění se přimlouval nejen ruský konzul, ale také pruský a britský vyslanec. Argumentovali jeho nemocí a zároveň principem reciprocity: pokud Osmané propustí ruského zajatce, měla druhá strana učinit obdobný krok vůči Osmanům.

Stejnou administrativní stránku věznění zachycují i záznamy o Habsburcích. Rakouský kapitán držený roku 1691 v Yedikule dostával denní příspěvek dvacet akçe. O několik let později byly pro jiné zajaté kapitány určeny zásoby chleba, masa, prosa, tuku, cizrny a dalších potravin.

Tvrdé vězení a pečlivé účetnictví se tedy nevylučovaly.

Z diplomata se mohl přes noc stát rukojmí

Snad nejvýmluvnější byla situace zahraničních diplomatů. Jejich postavení nelze mechanicky přenášet do dnešního světa diplomatických imunit. Pokud vypukla válka, člověk, který ještě včera vyjednával u Porty, mohl náhle ztratit možnost svobodně odjet.

Výmluvný příklad nabízí už počátek 18. století. Pjotr Andrejevič Tolstoj, první stálý ruský diplomatický představitel v Konstantinopoli, byl po vypuknutí války mezi Ruskem a Osmanskou říší roku 1710 zatčen a uvězněn v Yedikule. Muž, který ještě krátce předtím oficiálně zastupoval cara u Porty, se tak prakticky ze dne na den změnil z diplomata v politického vězně. Přesto i z vězení dokázal udržovat tajné spojení s ruskou stranou. Jeho případ názorně ukazuje, jak odlišné bylo postavení vyslance v době, kdy dnešní systém diplomatické imunity ještě neexistoval v současné podobě.

Výrazně se to projevilo po Napoleonově výpravě do Egypta roku 1798. Francouzsko-osmanské vztahy se obrátily a Porta začala řešit osud velkého množství Francouzů nacházejících se v říši. Ani zde však nebyli všichni posuzováni stejně. Běžní zajatci opět směřovali převážně do vězení při námořním arsenálu, zatímco prominentní Francouzi byli drženi v Yedikule.

V létě roku 1799 zde pobýval francouzský chargé d’affaires Pierre Ruffin se čtyřmi členy doprovodu. Další skupinu tvořilo šest osob včetně Ruffinova zetě. Ve stejné době bylo v Tersane drženo 62 francouzských řemeslníků a pracovníků. Rozdělení vězňů tak samo o sobě odráželo jejich společenskou a politickou hodnotu.

Právě do tohoto prostředí se dostal také François Pouqueville.

Pouqueville: několik prken, mizerná matrace a začátek legendy

François Charles Hugues Laurent Pouqueville byl lékař, cestovatel a pozdější francouzský diplomat. Do osmanského zajetí se dostal v době konfliktu vyvolaného Napoleonovou expedicí do Egypta a část svého pobytu strávil v Yedikule. Po návratu své zkušenosti vydal tiskem a jeho knihy významně ovlivnily evropskou představu o Osmanské říši.

Jeho popis prvních hodin v Sedmi věžích je pozoruhodný právě svou všedností. Pro nově příchozí bylo připraveno provizorní lůžko z několika prken položených přes podpěry a mizerná matrace, na kterou si lehli bez svlékání. Následujícího dne je správce přemístil do místnosti, kterou předtím obývali služebníci francouzského chargé d’affaires. Ostatní zajatci jim vyprávěli o Francouzích, kteří Yedikule prošli před nimi a byli později převezeni do vzdálených pevností u Černého moře.

Pouqueville ale nebyl pouze zapisovatelem každodenních detailů. Dokázal z Yedikule vytvořit působivou literární scénu. V jeho líčení se objevují vysoké věže, řetězy, okovy, zbraně, temné prostory a místa spojovaná s násilím. Skutečná zkušenost vězně se v jeho díle spojila s evropskou představou o „orientálním despotismu“.

Právě proto je jeho svědectví historicky tak zajímavé. Nelze je jednoduše odmítnout jako výmysl – Pouqueville byl skutečně vězněn a některé tvrdé podmínky potvrzují i jiné prameny. Současně jej nelze číst jako neutrální úřední protokol.

Historik Kahraman Şakul proto Pouquevillovy vzpomínky porovnal s osmanskými archivními dokumenty. Ukázal, že francouzský autor měl sklon vysvětlovat chování Osmanů svévolí a fanatismem, zatímco úřední prameny zachycují složitější systém: různé kategorie zajatců, jejich zásobování, finanční náklady, přemisťování a diplomatické vyjednávání.

Pouqueville tak vypovídá zároveň o Yedikule i o Evropě. Popisuje skutečné vězení, ale zároveň pomáhá vytvářet jeho legendu.

Žalář, rukojmí, nebo politický kapitál?

Právě zde se dostáváme k nejzajímavější otázce. Co vlastně Yedikule bylo?

Označit je pouze za „obávaný osmanský žalář“ je příliš jednoduché. Pevnost fungovala mnohem specifičtěji. Člověk se za jejími zdmi často ocitl právě proto, že byl příliš významný. Velkovezír mohl být odstraněn ve chvíli, kdy ztratil panovníkovu důvěru. Zahraniční důstojník byl cenný při výměně zajatců. Diplomat se po vypuknutí války mohl stát rukojmím. Sesazený sultán zde mohl být izolován a v krajním případě zavražděn.

Také samotná architektura tuto hierarchii odrážela. Věž nápisů byla spojována se zahraničními prominentními vězni, mramorové věže s osmanskými politickými zajatci. Na zdech zůstala jména, značky a graffiti; v archivech peněžní částky za potraviny, sejmutí želez a diplomatická jednání; v evropských cestopisech pak obraz temných věží a krvavého Orientu.

Teprve když se tyto prameny položí vedle sebe, přestane být Yedikule pouhou turistickou památkou a začne být skutečně zajímavým historickým problémem.

V 15. století nechal Mehmed II. za jeho mohutnými zdmi střežit zlato, zbraně a státní dokumenty. V dalších staletích tu osmanská moc uchovávala jiný druh hodnoty – lidi.

A někdy měl zajatý generál, vyslanec nebo sesazený sultán pro vysokou politiku větší cenu než poklad, který zde ležel před nimi.

Použité zdroje