Článek
Když se dnes řekne turecké lázně, většina lidí si představí vůni mýdla, horkou páru, vyhřátý mramor a odpočinek. Hamam se stal jedním z nejznámějších symbolů Osmanské říše a dodnes láká turisty od Istanbulu přes Budapešť až po Sarajevo. Jen málokdo ale tuší, že jejich historie nezačala ani s Osmany, ani dokonce s Turky. Ve skutečnosti představují výsledek téměř dvoutisíciletého vývoje, na němž se podílely antické Řecko a Řím, Byzantská říše, arabský islámský svět i seldžučtí Turci. Osmané tuto dlouhou tradici převzali, zdokonalili a rozšířili po území jedné z největších říší raného novověku.
Právě proto jsou turecké lázně mnohem víc než jen exotickou turistickou atrakcí. Jsou živým svědectvím kulturní kontinuity, která překonala pády říší, náboženské proměny i změny politických hranic.
Kde se lidé začali koupat společně
Myšlenka veřejných lázní není osmanským ani islámským vynálezem. Její kořeny sahají hluboko do starověkého Středomoří. Už antičtí Řekové budovali lázně spojené s tělesným cvičením a péčí o zdraví, skutečný rozkvět veřejného koupání však nastal až za římské říše.
Římané proměnili lázně v jednu z nejdůležitějších institucí městského života. Thermae nebyly pouhými koupelnami. Byly místem odpočinku, sportu, vzdělávání i společenských setkání. Návštěvníci zde trávili celé hodiny – cvičili v palaestrách, četli v knihovnách, diskutovali o politice, uzavírali obchodní dohody nebo jednoduše odpočívali. Největší císařské lázně připomínaly spíše dnešní multifunkční centra než prostory určené pouze k hygieně.
Právě Římané také dovedli k dokonalosti technické řešení lázní. Vyvinuli systém podpodlahového vytápění, známý jako hypokaust, který rozváděl horký vzduch pod podlahami a ve stěnách budovy. Návštěvníci procházeli několika místnostmi s postupně se zvyšující teplotou – od chladnějšího frigidaria přes vlažné tepidarium až po horké caldarium. Tento princip přežil staletí a stal se základem i pozdějších islámských hamamů.
Pozůstatky římského hypokaustu v lázních ve městě Bath v Anglii. Systém dutých pilířků pod podlahou rozváděl horký vzduch z topeniště a vytápěl místnosti i stěny. Právě tuto technologii později převzaly a dále rozvíjely byzantské a osmanské hamamy.
Tradice nezanikla s pádem Říma
Často se tvrdí, že po rozpadu Západořímské říše kultura veřejného koupání zmizela. Ve skutečnosti se její těžiště pouze přesunulo na východ.
Byzantská říše, jejímž centrem byla Konstantinopol, převzala značnou část římského kulturního dědictví včetně lázní. Přestože nové stavby byly zpravidla menší než monumentální římské thermae, zachovaly základní principy veřejného koupání i technická řešení vytápění. Lázně zůstávaly součástí městského života v Anatolii, Sýrii, Palestině i Egyptě a některé antické objekty byly využívány nebo přestavovány ještě po mnoho staletí.
Archeologické výzkumy například v Efesu ukazují, že mezi antickými a byzantskými lázněmi neexistoval žádný ostrý předěl. Naopak šlo o pozvolný vývoj, během něhož se měnila velikost staveb i jejich funkce, nikoli samotná tradice veřejného koupání.
Právě tato kontinuita bývá v populárních textech často přehlížena. Když totiž později přišli Arabové a následně Turci, nevstupovali do světa bez lázní. Naopak přebírali oblast, kde veřejné koupání představovalo zakořeněnou součást městské kultury už mnoho generací.
Islám dal lázním nový význam
Rozhodující proměna nastala v 7. století, kdy se po arabských výbojích dostala pod muslimskou vládu rozsáhlá území Blízkého východu a severní Afriky. Noví vládci zde nalezli hustou síť římských a byzantských lázní, které nepovažovali za cizorodý prvek. Naopak je převzali, opravovali a postupně přizpůsobovali potřebám islámské společnosti.
Zásadní roli sehrála náboženská pravidla. Islám klade mimořádný důraz na tělesnou čistotu. Před každou z pěti denních modliteb má věřící vykonat rituální očistu (wuḍūʾ), po některých životních situacích pak úplnou očistu (ghusl). Přestože bylo ideální používat tekoucí vodu doma, většina obyvatel měst takovou možnost neměla. Veřejné lázně se proto staly přirozenou součástí každodenního života.
Právě v této době se začíná prosazovat označení ḥammām, které znamená lázeň, koupelnu nebo veřejné lázně. Je odvozeno od arabského kořene H-M-M , jenž souvisí s teplem a ohříváním. Prostřednictvím perštiny se výraz rozšířil také do turečtiny, kde se ustálila podoba hamam.
Z architektonického hlediska navazoval na římské a byzantské lázně, jeho společenská role se však postupně proměňovala. Místo okázalých císařských komplexů vznikaly kompaktnější stavby, které lépe odpovídaly potřebám islámských měst a byly dostupné širokým vrstvám obyvatelstva. Hamamy se rychle rozšířily od Damašku a Jeruzaléma přes Káhiru až po města Maghrebu a staly se jedním z charakteristických prvků islámské civilizace.
Brzy se jejich tradice dostala ještě dál – až na Pyrenejský poloostrov. Tam se zrodila jedna z nejpozoruhodnějších kapitol dějin veřejného koupání, která bývá dnes poněkud neprávem opomíjena.
Arabské Španělsko: země tisíců lázní
Když muslimská vojska na počátku 8. století ovládla většinu Pyrenejského poloostrova, přinesla s sebou nejen nové náboženství a správní systém, ale také kulturu veřejných lázní. Vznikl tak jeden z nejpozoruhodnějších světů středověké Evropy – al-Andalus, tedy muslimské Španělsko.
Zatímco v mnoha částech západní Evropy význam veřejných lázní postupně slábl, ve městech jako Córdoba, Granada, Sevilla, Toledo nebo Jaén se hamamy staly běžnou součástí každodenního života. Historikové odhadují, že jen v Córdobě mohly fungovat stovky veřejných lázní. Město, které bylo v 10. století jednou z největších metropolí Evropy, bylo proslulé nejen svými knihovnami, zahradami a paláci, ale také důmyslným vodovodním systémem a rozsáhlou sítí veřejných lázní.
Arabské lázně v Alhamě ve španělské Andalusii. Po muslimském dobytí Pyrenejského poloostrova se hamamy staly běžnou součástí měst a navázaly na římskou i byzantskou lázeňskou tradici.
Arabské hamamy přitom nebyly kopií římských thermae. Převzaly jejich základní stavební schéma i technické principy, ale přizpůsobily je novým náboženským i společenským potřebám. Stavby byly obvykle menší, hospodárnější a lépe zapadaly do husté městské zástavby. Zachovaly si však posloupnost chladnějších, vlažných a horkých prostor i charakteristické hvězdicové nebo kruhové světlíky v kupolích, které vytvářely uvnitř jedinečnou atmosféru.
Po křesťanské reconquistě se osudy těchto lázní začaly rozcházet. Některé byly zbořeny, jiné přestavěny na sklady, obytné domy nebo kostely. Teprve archeologický výzkum posledních desetiletí ukázal, jak rozsáhlá síť hamamů se ve středověkém Španělsku nacházela. Mnohé z nich dnes znovu připomínají, že kultura veřejného koupání nebyla výhradně osmanským fenoménem, ale důležitou součástí celého islámského Středomoří.
Turci tradici převzali a dovedli k dokonalosti
Další důležitou etapou byli Seldžukové, kteří od 11. století ovládli velkou část Anatolie. Právě oni přenesli islámskou tradici hamamů do oblastí dnešního Turecka. Budovali lázně ve městech i podél obchodních cest a často je začleňovali do náboženských a charitativních komplexů.
Když se na přelomu 13. a 14. století začal rodit osmanský stát, vstoupil do světa, kde už měla kultura veřejných lázní za sebou více než tisíciletou historii. Osmané ji nepřevzali pasivně. Naopak ji přizpůsobili vlastním potřebám a během několika staletí vytvořili stavební typ, který se stal jedním z nejvýraznějších symbolů jejich civilizace.
V období mezi 15. a 17. stoletím vznikly stovky veřejných lázní od Balkánu až po Arabský poloostrov. Stavěli je sultáni, velkovezíři, místodržící i bohatí měšťané jako součást rozsáhlých nadačních komplexů (külliye), které zahrnovaly mešitu, náboženskou školu, fontány, veřejnou kuchyni, někdy nemocnici, tržnici nebo karavanseráj – hostinec a noclehárnu pro obchodní karavany a jejich zvířata. Hamam zde plnil nejen hygienickou, ale také ekonomickou funkci – jeho výnosy často financovaly provoz ostatních veřejně prospěšných staveb.
Historikové dokonce upozorňují, že veřejné lázně patřily mezi první stavby budované v nově dobytých městech. Vedle mešity a tržiště pomáhaly rychle začlenit nová území do osmanského správního i kulturního prostoru. Proto je nacházíme od Balkánu přes Anatolii až po severní Afriku. Dochované stavby v Soluni, Edirne, Didymoteichu, Budíně nebo Gaziantepu ukazují, že přes regionální odlišnosti dodržovaly společné architektonické principy a byly součástí jednotné stavební tradice celé říše.
Mramor, kopule a důmyslná technika
Na první pohled zaujmou osmanské hamamy svou architekturou. Charakteristické jsou mohutné kupole poseté malými skleněnými otvory připomínajícími hvězdnou oblohu. Tyto otvory nebyly pouhou dekorací. Přiváděly do interiéru měkké denní světlo, aniž by narušovaly soukromí návštěvníků nebo způsobovaly výrazné tepelné ztráty.
Charakteristickým prvkem hamamů byly kupole s drobnými světlíky, které do parou naplněných místností přiváděly tlumené denní světlo.
Uvnitř se návštěvník pohyboval podle přesně daného schématu. Nejprve vstoupil do prostorné převlékárny, která sloužila zároveň jako společenská místnost. Odtud pokračoval do vlažné části, kde si organismus postupně zvykal na vyšší teplotu. Teprve poté následovala nejteplejší místnost s velkou vyhřívanou mramorovou plošinou uprostřed, na níž probíhala samotná koupel, masáže i očistné procedury. Toto uspořádání navazovalo na antické vzory.
Stejně promyšlená byla i technická stránka stavby. Pod podlahami vedly kanály rozvádějící horký vzduch z kotelny, který vytápěl podlahy i stěny. Voda se ohřívala v měděných kotlích a rozváděla do jednotlivých prostor. Přestože celý systém vznikl před staletími, vyznačoval se pozoruhodnou účinností a v základních principech navazoval na římský hypokaust. Není proto překvapivé, že architekti a restaurátoři věnují těmto stavbám dodnes mimořádnou pozornost.
Osmanští architekti zároveň dovedli stavební podobu hamamu k mimořádné technické i estetické úrovni. Na jejich podobě se podílel i nejslavnější osmanský architekt Mimar Sinan, jehož lázně v Istanbulu patří k vrcholům světové architektury 16. století. O tomto geniálním architektovi pojednávám v samostatném článku.
Hamam Hürrem Sultan v Istanbulu. Dodnes patří k nejvýznamnějším památkám osmanské lázeňské architektury.
Jedním z nejznámějších osmanských hamamů je Hamam Hürrem Sultan, který nechal v letech 1556–1557 postavit dvorní architekt Mimar Sinan na přání sultána Sulejmana Nádherného pro jeho manželku Hürrem Sultan, známou v Evropě také jako Roxolana. Právě ona se z otrokyně stala jednou z nejmocnějších žen osmanských dějin a významně ovlivnila politiku říše. Jejímu pozoruhodnému osudu jsme se podrobněji věnovali v samostatném článku.
Dědictví, které přetrvalo staletí
Mnohé osmanské stavby po rozpadu říše zanikly nebo změnily svůj účel. Hamamy však představují výjimku. Některé fungují nepřetržitě již několik století. Výmluvným příkladem je Istanbul, kde se dochovaly slavné lázně Çemberlitaş, navržené dvorním architektem Sinanem, nebo Budapešť, kde dodnes slouží čtyři termální lázně založené v době osmanské vlády – Rudas, Király, Rác a Császár. Právě Budapešť představuje nejzachovalejší soubor osmanských termálních lázní mimo dnešní Turecko a ukazuje, jak silnou stopu zanechala osmanská kultura i ve střední Evropě.
Lázně Király (Király Gyógyfürdő) v Budapešti patří k nejlépe dochovaným osmanským hamamům v Evropě. Vznikly v druhé polovině 16. století během osmanské nadvlády nad Budínem a dodnes si zachovaly charakteristickou kupoli i původní dispozici tureckých lázní. Byly postaveny uvnitř městských hradeb, aby mohly sloužit obyvatelům i v době obléhání.
V posledních desetiletích navíc roste zájem o obnovu osmanských lázní také v Řecku, Bulharsku nebo Severní Makedonii. Zatímco ještě v 19. a části 20. století byly často vnímány jako nežádoucí připomínka osmanské nadvlády, dnes jsou stále častěji chápány jako součást společného kulturního dědictví jihovýchodní Evropy. Památkáři, historici i architekti se snaží zachovat nejen jejich působivou architekturu, ale také lépe porozumět jejich společenskému významu.
Nešlo jen o koupání
Příběh tureckých lázní tedy nezačal v osmanské době ani v Anatolii. Jejich kořeny sahají do antického Řecka a Říma, pokračují přes Byzantskou říši a islámský svět až k Osmanům, kteří z této dlouhé tradice vytvořili jednu z nejvýznamnějších institucí své civilizace. Hamam se stal místem, kde se spojovala hygiena, náboženství, architektura i každodenní život.
A právě v tom spočívá jeho mimořádnost. Nešlo jen o stavbu z kamene a mramoru, ale o prostor, který utvářel rytmus osmanských měst po celá staletí.
V některém z příštích článků této série se podíváme za zdi ženské a mužské části hamamu, kde se odehrával společenský život, uzavíraly se obchody, připravovaly svatby, vznikala přátelství a upevňovalo postavení celých komunit. Ukážeme si, proč ženy trávily v lázních celé hodiny, jakou roli hrály při svatbách, porodech nebo hledání nevěst a proč evropské cestovatelky považovaly návštěvu tureckých lázní za jeden z největších kulturních šoků své doby.
Pokud vás zajímá vrcholné období Osmanské říše, můžete si přečíst také mé další články:
Zdroje:
ARARAT, Meltem, KARADAYI YENİCE, Tülay a İSLAMOĞLU, Esra. Plan Typologies and Spatial Characteristics of Hammams in Ottoman Social Complexes in Gaziantep City. In: 3rd International Mardin Artuklu Scientific Research Congress. Mardin, 2020.
KANETAKI, Eleni. The Still Existing Ottoman Hamams in the Greek Territory. METU Journal of the Faculty of Architecture, 2004, roč. 21, č. 1–2, s. 81–110.
KIEL, Machiel. Two Little Known Monuments of Early and Classical Ottoman Architecture in Greek Thrace: Historical and Art-Historical Notes on the Hamams of Timurtaş Paşazade Oruç Paşa (1398) and Feridun Ahmed Beg (1571) in Didymoteichon. Balkan Studies, 1972.
PAPP, Adrienn. Oszmán-török fürdők Budán – A Rudas és Rác fürdő régészeti kutatása (2004–2006). In: Műemlékvédelem, 2010.
PASIN, Burkay. Revisiting Homosociality and Homosocial Spaces in Pre-Modern Ottoman Society. Issues in Ethnology and Anthropology, 2022, roč. 17, č. 4.
SCHULZ, Coen. The Periods of Origin behind the Spas of Budapest: The Origins of Budapest's Contemporary Spas. Amsterdam, 2022. Studentská studie.
TOYGUN, Selen. Çemberlitaş Hammam and Roman Baths. Istanbul, 2021.
ZACHAROPOULOU, Georgia. Structural Metric Models of Public Ottoman Baths in Thessaloniki, Greece. In: Structural Analysis of Historical Constructions. 2016.
Hammam. In: Wikipedia: The Free Encyclopedia[online]. Wikimedia Foundation. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Hammam.
