Článek
Desátého prosince 2024 je to právě čtyřicet let, co byla ve Stockholmu předána Nobelova cena za literaturu Jaroslavu Seifertovi. Tedy ne jemu osobně, na takový výlet už byl tehdy třiaosmdesátiletý básník příliš nemocný – cenu za něj převzala jeho dcera Jana. Seifert (1901–1986) je dodnes jediným z dějin české literatury, kdo tohle globálně nejvýznamnější ocenění svého druhu získal. A že nominovaných byly za českou stranu desítky, a leckdy možná umělecky původnějších než Seifert – počínaje Jaroslavem Vrchlickým a Otokarem Březinou přes Karla Čapka po Arnošta Lustiga nebo Milana Kunderu.
Nobelovka pro Seiferta byla samozřejmě v první řadě politikum. Jasně podpůrné, motivační gesto, které mířilo na celou Seifertovu generaci, hlavně na někdejší avantgardisty, kterým režim po osmačtyřicátém brutálně zkrátil dech, přistřihl křidélka, odstavil je od válu. Nad Seifertovými texty se sice nikdy nestahovala tak černá mračna jako třeba nad poválečným Vítězslavem Nezvalem, který se proměnil v generátor pseudobásnické ideové servility[1], ale i tak si užil svoje. Jak od kritiky, tak od politiky. A to domácí i zahraniční.
Satirik T. R. Field mu to spočítal hned na sklonku dvacátých let: „Po koncertě! V šatně / prohlásilo kuře: / ,Slavík zpívá špatně.‘ / Seifert ještě hůře.“ Field si dělal srandu z básníkovy čtvrté sbírky (Slavík zpívá špatně, 1926), v níž viděl nanejvýš neobratnou nápodobu Jeana Cocteaua; toho ostatně vyvolává rovnou jménem v mottu k citované básni: „Nenamlouvej nám, ty kokto, / co ti namluvil Jean Cocteau, / dej si radši koktejl / a tím denně kloktej.“[2]
Seifertovy básnické kvality karikovala i zahraniční bohemistika. Právě v souvislosti s udělením Nobelovy ceny za literaturu v říjnu 1984 poslali Karel Brušák, Robert Pynsent a David Short, tři hvězdy britské bohemistiky minimálně posledního půlstoletí, do Timesů hodně ironický dopis. Úvodem cenu deklasovali na „odměnu za průměrnost“, pak popravili mnohokrát nominovaného Čapka („Karel Čapek byl takový pičus průměrnosti, že by cenu klidně mohl dostat“), načež skórovali: „Seifert Čapkovo pičusovství daleko předčil. […] V padesátých letech se předvedl jako mistr v produkci sentimentálních blábolů […]. V poslední době pak píše verše plné plačtivé sebelítosti.“[3]
Zní to sice hrozně, ale když smázneme tu formální neurvalost, ono to v jádru sedí. Jaroslav Seifert byl vždycky básník-dobrák, smírčí, harmonizující typ, svým lyrickým veršem šel po srsti tradiční poezie, ze zdejších avantgardistů byl ten nejkonzervativnější. Sentimentální linku, mnohdy ochotně koketující s kýčem, pak sledoval ve své poezii od počátku – až do konce. Třeba v bezejmenné básni, která by mohla být dobře jednou z jeho tvůrčích i životních bilancí. Seifert v ní přemítá, jaká je to škoda, že „sňali z domu poblíž Týna / domovní znamení“. Tamější kombinace ženské sukně a zeměkoule v něm kdysi rozsvítila tlumenou vášeň: „Tehdy jsem již také vytušil, / co je to ženství. / Že je to sama pěknost života, / a položíš-li do něho svou tvář, / zaúpíš slastí. // A již tenkrát jsem si umínil, / že budu psát jen verše o lásce, / jako kdysi psal pan Neruda / písně jen o hvězdách.“[4]
Nezdolnost a mnohotvárnost
Na frontě kulturně-společensko-politické si počínal básník úplně jinak: daleko obratněji, se značnou prozíravostí a odvahou. V devětadvacátém byl jedním z těch, kdo podepsali takzvaný Manifest sedmi, kterým se pět spisovatelů a dvě spisovatelky ohnali proti bolševizaci strany a rostoucí Gottwaldově servilitě vůči Kominterně. V dubnu šestapadesátého, během druhého sjezdu československých spisovatelů, ve své revoltě pokračoval: chtěl okamžitě odčinit křivdy a nespravedlnosti napáchané po osmačtyřicátém, vrátit do hry, do svobodného života a kulturního prostoru spisovatele umlčené a vězněné. Řekl: „… smlčí-li pravdu spisovatel, lže.“[5] Seifert pak pravdu nesmlčel ani po osmašedesátém, kdy protestoval proti okupaci, ani po sedmasedmdesátém, kdy podepsal Chartu 77. Lidsky měl každopádně, jak vidno, víc odvahy než jako básník.
A normalizační režim mu tuhle „drzost“ ve čtyřiaosmdesátém jasně připomněl. Když dostal Nobelovu cenu, objevila se v Rudém právu na sedmé straně pouze noticka o dvou větách: „Podle sdělení tiskových agentur ze Stockholmu byla ve čtvrtek udělena Nobelova cena za literaturu pro rok 1984 národnímu umělci Jaroslavu Seifertovi. K této poctě Jaroslavu Seifertovi, který je toho času v nemocničním ošetřování, osobně blahopřál jménem Svazu spisovatelů ředitel nakladatelství Čs. spisovatel zasloužilý umělec Jan Pilař.“[6] Ticho panovalo i po předání ceny desátého prosince. V tisku, v rozhlase i televizi. V lednu 1986 pak básník zemřel.
Seifert byl na Nobelovu cenu za literaturu nominován celkem sedmkrát; poprvé ve čtyřiapadesátém roce, znovu pak v letech 1968, 1969, 1976, 1978 a 1979. Stojí za zmínku, kdo návrhy podával: v osmašedesátém Louis Aragon a po něm čtyřikrát Roman Jakobson. První zanícený fanoušek komunismu, nereflektovaný stalinista; druhý pak exulant, který musel odejít ze své vlasti právě kvůli stalinistickému teroru.
A za zmínku stojí i zdůvodnění, zač Seifert Nobelovku dostal: „za poezii, která svěží smyslovostí a mimořádnou vynalézavostí podává osvobozující obraz lidské nezdolnosti a mnohotvárnosti“. Rozostřená, bezobsažná, bojácná formulace – málem jak z oficiálních československých médií té doby!
A ještě zmínka do třetice: Od roku 2001 vycházely v nakladatelství Akropolis (nejprve Jiřího Tomáše, později jeho syna Filipa) sebrané Seifertovy spisy. Poslední, patnáctý svazek Díla vyšel v roce 2016. Tedy právě třicet let po básníkově smrti.
Radim Kopáč, literární kritik a pedagog
[1] Nejnověji téma pojednala v monografii Nezval. Básník a jeho syn novinářka Krystyna Wanatowiczová (Kodudek, 2024).
[2] T. R. Field: Kosočtverce na ohradách, Paseka, Litomyšl 1998, s. 30.
[3] „Merit Marks for Czech Prize Winner“, The Times, 1984, r. 200, č. 61967 (20. 10.), s. 9.
[4] Jaroslav Seifert: Morový sloup, Československý spisovatel, Praha 1981, s. 82.
[5] Citováno podle „Kéž spisovatelé jsou opravdu svědomím národa“, Lidová demokracie, 1956, r. 12, č. 103 (28. 4.), s. 3.
[6] „Nobelova cena J. Seifertovi“, Rudé právo, 1984, r. 65, č. 242 (12. 10.), s. 7.
Článek jsme původně publikovali na serveru Asiaskop.cz
