Článek
Čína je zemí velkých čísel, ale také velkých paradoxů. Je globálním lídrem v obnovitelných zdrojích, současně však chrlí rekordní emise a staví nejvíce uhelných elektráren. Odkud se bere tento rozpor, jaká je energetická politika Číny a jak mění život miliardového národa?
Jako „továrna světa“ vypustí Čína 30 % světových emisí CO₂ a její hlad po materiálech, technologiích a energiích dál roste. Buduje víc nových uhelných elektráren než celý zbytek světa, a přitom navenek prezentuje velké klimatické cíle, uhlíkový vrchol k roku 2030 a neutralitu do 2060. Tedy jen 10 let po Evropské unii.
V duchu populárních protičínských postojů lze tuto otázku asi smést ze stolu jako „komunistickou propagandu“. Ale tak jednoduché to, jako vždy, není. Nejde totiž jen o líbivou rétoriku čínské vlády, rozporem zelené strategie si chytře chrání výrobní konkurenceschopnost, jednoznačně závisející na cenách energií, a ještě dokáže ze zelených technologií udělat výnosný byznys. Navíc si zeleným vizionářstvím získává sympatie hlavně ve státech globálního jihu. A to jí dál přináší řadu příležitostí. Jako největší investor do obnovitelných zdrojů energie (OZE) Čína výrazně předbíhá EU a USA v celkovém instalovaném výkonu, v tempu růstu i v inovacích.
Poručíme větru dešti
Čína dnes dominuje světové výstavbě zdrojů čisté energie s tempem, které EU a USA nemohou konkurovat. Její solární kapacita tvoří celých 40 % světového podílu a ročně roste o 100 GW – víc než celá EU a USA dohromady. Podobně ve větrné energii přidává Čína ročně 50–70 GW, zatímco EU jen 15–20 GW a USA 10–15 GW.
Navíc se dnes v Číně nejen vyrábí přes 80 % světových solárních panelů, ale rychle si osvojuje i nejnovější technologie, jako jsou například perovskitové články. Má i největší větrné parky v šelfových mořích a vede i ve vodní energii s 420 GW. Celkově navíc přidává ročně okolo 200 GW nových kapacit obnovitelných zdrojů.
EU a USA sice investují, ale kvůli byrokracii, vyšším nákladům a menší průmyslové kapacitě výrazně zaostávají za čínským tempem rozšiřování čisté energie, ačkoliv z našeho úhlu pohledu to vypadá přesně naopak. Kdo však párkrát navštívil čínská města, vidí ten obrovský rozdíl v kvalitě ovzduší.
V jaderné energetice má zatím největší kapacitu EU (99 GW, z toho Francie 61 GW), před Spojenými státy (95 GW) a Čínou (57 GW). EU i USA však v růstu stagnují, zatímco Čína v roce 2024 budovala 26 reaktorů (každoročně spouští 3-5), druhá Indie 8 a třetí Rusko 3-4 s exportním plánem pro Turecko a Egypt. Námi sledovaná Jižní Korea stavěla 3 reaktory a Slovensko jeden v Mochovcích.
Státní podpora a centrální plánování
Klíčovou výhodou Číny je samozřejmě masivní státní podpora v legislativě, schvalovacích řízeních a investicích. Proto dominuje dodavatelským řetězcům, vyrábí většinu solárních panelů, větrných turbín a baterií. Méně byrokratických bariér velmi urychluje čínské projekty.
Ovšem ani impozantní růst obnovitelných zdrojů nezajistí Číně krytí spotřebních špiček, zejména v letních vedrech nebo zimních mrazech. Proto se budují „stand by“ uhelné elektrárny, připravené na krize energetických špiček.
I Čína má hořkou zkušenost s blackouty např. v provinciích Sichuan či Guangdong (2021). Proto jednoznačně upřednostňuje energetickou bezpečnost před ekologií a „energetická pojistka“ se nabízí sama v podobě černého uhlí. Velmi kvalitní, poměrně mělce uložené uhlí je „domácí, dostupné, levné a rychlé“. Solární a větrné zdroje jsou naproti tomu stále nestabilní, se zatím nevyřešeným ukládáním a nároky na přenosovou síť.
Nejdřív růst, pak životní prostředí
Čína tak používá postupný model s prvotním masivním rozvojem, přecházejícím do řízené transformace. Moderní uhelné elektrárny mají vyšší účinnost i filtraci, i když jejich „clean coal“ stále představuje značné emise.
Vedle energetické zálohy řeší uhelné elektrárny i nerovnoměrný vývoj země. Zatímco pobřežní pás na východě země využívá více obnovitelné zdroje, vnitrozemí stále spoléhá na levnější uhlí.
Přechodné období s plánem uhlíkové neutrality do roku 2060, bez rychlého opuštění fosilních paliv je tak jádrem čínské strategie „zeleného přechodu“ v o něco delším horizontu, než plánuje EU. Umožní snížit sociální a ekonomické otřesy a poučit se z cizích, zejména evropských chyb.
Zlepšení života obyvatel
Běžné čínské populaci zelená transformace rozhodně zlepšila životní prostor. Čistší ovzduší, půda, voda a nižší hlučnost prospívají veřejnému zdraví. Rychle rostoucí sektor obnovitelných zdrojů vytváří miliony pracovních míst, čímž trochu kompenzuje drsná ekologická omezení jinde v průmyslu.
Dlouhodobě vedou zelené investice k modernizaci infrastruktury, rozvoji opravdu chytrých měst, veřejné dopravy a energeticky účinných budov. Na dříve rušných křižovatkách největších čínských metropolí je dnes provoz najednou tichý, což pochopitelně zatraktivňuje i bydlení v centrech.
Provázanost veřejné dopravy, autobusů, metra, železnice, koridorových rychlovlaků a letišť ostře kontrastuje s našimi silničními výkopy, kde věčně nikdo nepracuje, vytlačováním aut z měst bez náhrady a s populistickým malováním cyklopruhů. Sto let nedokončené koleje z centra Prahy na letiště pak musí esoterickým Asijcům připomínat historickou kletbu, hrozící tomu, kdo první dovede koleje na Ruzyň.
Zelená geopolitická zbraň
Jak jsem psal, Čína dominuje světové produkci solárních panelů, ale i baterií, větrných turbín a exportuje tak dnes „ekologii“ do celého světa. Doma si ale ponechává „uhelný polštář“. Tím si zajišťuje obchodní výhodu i čas pro přechod.
Nejviditelnější je ale nástup čínských elektroaut. Nenastal náhodou, je důsledkem dvou desetiletí práce expertních týmů, stojících za energetickými a ekonomickými vládními rozhodnutími. Čínská vláda, i když to mnozí neradi slyší, už od roku 2009 dotovala prodej a nákup elektroaut stovkami miliard dolarů, automobilkám zavedla povinné kvóty elektroaut, omezila spalovací motory a vybudovala přes 2 miliony veřejných nabíjecích stanic. Víc než zbytek světa dohromady.
Baterioví giganti CATL a BYD ovládli většinu světového trhu, kromě silných značek jako BYD, NIO, XPeng nebo Li Auto, prodává Čína i lidová vozítka, z nichž třeba Wuling cenou připomíná příběh přelomového Fordu T, který kdysi „postavil Ameriku na kola“. Důležité je ale uvědomit si, že to byl plán.
Čína uznává roli Elona Muska a jeho Tesly v potvrzování faktu, že i elektroauto může být ziskové a „cool“, právě Muskova gigafactory v Šanghaji v roce 2019 ještě víc nakopla segment čínských elektroaut. Naproti tomu evropské omezení spalovacích motorů k roku 2035 ovlivnilo už dozrávající čínský trh méně, a naopak spíš pomohlo exportu.
Je Čína opravdu „zelená“?
Určitě ano, pokud měříme tempo investic do OZE, jaderné energie a elektromobility. V globálním měřítku by svět bez Číny emise nesnížil. Pohled do minulosti jednoznačně ukazuje zlepšenou kvalitu ovzduší za posledních 10 let, a to nejen v Pekingu.
Zápornou odpověď nám zase dá gigantický rozsah emisí či poměr obnovitelných zdrojů v čínském energetickém mixu, kde stále vede uhlí. A uhelné povolenky s elektrárnami jasně stojí proti „uhlíkové neutralitě“.
Čínský přístup tak není ideologický, je pragmatický. Rozšiřuje zelené technologie, protože je to výhodné obchodně i geopoliticky. Udržuje uhlí, protože zajišťuje stabilitu, výkon a hlavně soběstačnost.
Čínská „zelená velmoc“ není ekologický světec, sleduje vlastní priority, ne sebezničující morální imperativ. Přitom se však nezdá, že by Čína měla ambice destabilizovat současný světový řád, jak leckdo sýčkuje. Do druhé ekonomiky světa přece vyrostla díky 40 letům míru a globalizace. Destabilizace je jednoznačně proti jejímu zájmu, což potvrdila i současná globální krize, dramaticky snižující nákupy čínského zboží. I proto Čína nabízí spolupráci, která, je-li věcně a pragmaticky uchopena, může prospívat všem.
Vít Vojta, sinolog, právník a vydavatel serveru Asiaskop.cz
Článek vyšel ve zkrácené podobě 12.7.2025 jako komentář pro MF DNES
