Článek
Zatímco většina turistů zná indonéský ostrov Bali jako baštu hinduismu plnou chrámů a rituálních obětin, na jeho západním okraji existuje svět, který popírá všechny zažité stereotypy. Kostel ve vesnici Palasari vypadá jako balijský palác, Ježíš nosí tradiční sarong a koledy doprovází zvuk gamelanu.
Historie tamní komunity sahá do roku 1940, kdy se skupina balijských katolíků pod vedením nizozemského kněze Simona Buise vydala na cestu do nehostinné, tehdy neobydlené džungle na západě ostrova, kde získali 200 hektarů půdy. Cílem bylo vytvořit prostor, kde by mohli praktikovat svou víru bez tlaku většinové společnosti.
Páter Simon nebyl jen misionářem, ale i vizionářem, který pochopil, že chce-li křesťanství na ostrově přežít, musí se stát balijským. Zatímco mnozí jeho současníci přicházeli s pocitem kulturní nadřazenosti, Buis se od nich lišil. Věřil, že vyznání nesmí vykořenit člověka z jeho kultury. „Buďte stoprocentně katolíky a stoprocentně Balijci,“ říkal svým následovníkům. Kněz podporoval používání balijského oděvu při mších, zavedení gamelanu do liturgie i stavbu domů v tradičním stylu.
Místní katolická komunita si zachovala i systém tradiční balijské vesnice (desa adat). Tento přístup byl ve své době revoluční. Zatímco v Evropě zůstávala církev pevně spjata s latinskou tradicí, v Palasari se pod Buisovým vedením rodilo křesťanství s balijskou tváří. Tato vize vyvrcholila v plánech na stavbu velkého kostela.
Katedrála Nejsvětějšího Srdce Páně vyrůstající uprostřed tropické zeleně překvapí každého návštěvníka, který projíždí kolem rýžových polí a hájů kokosových palem. Nejde o evropský gotický import; stavba využívá balijské prvky a složité kamenné reliéfy, které byste jinak hledali v hinduistických chrámech. Vstup do areálu tvoří monumentální candi bentar, typická balijská rozpolcená brána. V hinduistické tradici symbolizuje rozdělení světa na hmotný a duchovní, v Palasari však získává nový význam: otevírá cestu k setkání s Kristem.
Přístup k samotnému chrámu lemují zahrady udržované s geometrickou přesností, jež připomínají evropské klášterní zahrady, ale s ryze tropickou flórou. Věže svojí stupňovitou strukturou zase dají vzpomenout na balijské meru (vícepatrové střechy hinduistických chrámů). Vnitřní prostor kostela je velkorysý a vzdušný, což je v horkém klimatu nezbytností. Hlavní oltář je zasazen do struktury, která připomíná místní svatyni. K nejpozoruhodnějším prvkům patří vyobrazení svatých - Ježíš Kristus, Panna Maria a apoštolové mají balijské rysy, jsou oděni do místních látek a jejich gesta často odpovídají místnímu chápání úcty a pokory.
Kostel v Palasari však není muzeem, ale živoucím organismem, kde se pravidelně schází místní komunita. A o Vánocích to platí obzvláště. Přípravy na tyto svátky neprovází nákupní horečka, ale duchovní a řemeslná mobilizace celé komunity. V ulicích vyrostou penjory, pro Bali typické vysoké, zahnuté bambusové tyče, které zde běžně zdobí domy během hinduistického svátku Galungan.
V Palasari je místo hinduistických symbolů doprovázejí křesťanské motivy nebo prosté děkovné dary za úrodu. Místní ženy se scházejí v komunitních centrech a připravují tradiční balijské pokrmy. Vzduchem se line vůně babi guling (pečeného prasete) a lawaru (směsi masa a zeleniny s kokosem). Vrcholem oslav je vánoční mše, která je vizuálním a akustickým zážitkem. Zapomeňte na varhany. Procesí do kostela doprovází gamelan – tradiční balijský orchestr složený z gongů, bronzových xylofonů a bubnů.
Věřící přicházejí v nejlepším svátečním oblečení. Muži mají na hlavách udeng (tradiční šátek) a kolem pasu pestrobarevné sarongy. Ženy v krajkových halenkách, kebaya, nesou na hlavách koše s dary. Celá liturgie probíhá v balijštině a indonéštině, přičemž kněz často používá gesta a metafory.
Místní věří, že Ježíš se narodil pro všechny, a tedy i pro Balijce. V kouři z vonných tyčinek a za zvuků gamelanu se rodí naděje, která je srozumitelná v Betlémě i na Bali. Tato inkulturace umožnila jejich víře na Bali nejen přežít, ale stát se i součástí ostrovní identity. Obyvatelé Palasari se necítí o nic méně Balijci jenom proto, že jsou katolíky. Naopak, jejich víra dává místním tradicím nový rozměr. Ukazuje, že náboženství nemusí ničit místní kulturu, aby mohlo vzkvétat. Vánoce v Palasari jsou tak naplněním národního motta Indonésie – jednoty v rozmanitosti (Bhinneka Tunggal Ika).
Pavel Zvolánek, publicista a průvodce v jihovýchodní Asii
Článek včetně řady autentických fotografií jsme původně uveřejnili na webu Asiaskop.cz, kde se věnujeme tématům spojeným s děním v Asii.
