Článek
Poskytnutí sil československých legionářů mocnostem Dohody bylo důvodem, proč tyto posléze umožnily vznik samostatného Československa. Legionáři pak sice dostali francouzské vedení, ale jejich vnitřní organizace, včetně kulturního života, byla jen na nich. A právě legionářský „kulturní“ odbor zahájil koncem války mapování Evropy a Asie. Jednoznačně nejdelší studijní cestu tehdy z Vladivostoku přes Mandžusko, Čínu, Hongkong, Singapur a Britskou Indii uskutečnila trojice legionářských malířů. Jaké byly jejich osudy?
Původně dobrovolnické družiny legionářů přijaly profesionální organizaci zejména na I. sjezdu vojska v jihouralském Čeljabinsku v květnu 1918. Ustavilo se tu 12 organizačních odborů, vedle nezbytného finančního a právního byl určitě nejzajímavější „informačně-osvětový odbor“. Označoval se zkratkou I.O.O., často čtenou jako „Stovka“. Umělečtí profesionálové v něm od ochotníků převzali organizaci všech kulturních aktivit.
Celý text včetně dobových fotografií a obrazů si můžete přečíst také na našem webu Asiaskop.cz, kde jsme jej vydali u příležitosti úmrtí malíře Otakara Číly.
„Stovce“ vděčíme za mnohé, její archivní oddělení zachránilo cenné historické prameny. Malířský a sochařský útvar zase kolem transsibiřské magistrály rozesel spoustu pomníků a obrazově zdokumentoval události, místa a národy, na které narazili. Na sklonku války pak začal program tříčlenných malířských výprav, aby zachytily třeba hrůzná francouzská a italská bojiště, než vše přikryje příroda.
Na zcela nejdelší dokumentační cestu se, mezi červencem a prosincem 1920, vydala z Vladivostoku trojice malířů. Kapitán Otakar Číla (1894-1977), nadporučík Josef Grus (1893-1972) a poručík Jaroslav Provazník (1890-1925) urazili přes Čínu a britské kolonie, včetně Indie, po železnici a moři přes 30 tisíc kilometrů a namalovali stovky skic a obrazů.
Jejich společným cílem, jak jej zmínil Otakar Číla v jeho deníku, bylo „jít do říše středů a pohádkové země mahárádžů, po stopách staré kultury čínské a indické, a studovat hlavně výtvarné památky“.
Vladivostok
Mladý ruský přístav, kterým začíná Transsibiřská železnice, se v letech 1918-1922 stal nástupištěm Sibiřské intervence států Dohody proti bolševickému Rusku a od léta 1918 se tak hemžil statisíci vojáků s jejich doprovodem. Přijíždějící Rusové, Čechoslováci, Japonci, Američané, Číňané, Francouzi a Italové znásobili místní populaci z původních sto až na dočasných čtyři sta tisíc duší.
Vladivostok založilo Rusko v roce 1860 na území tzv. Vnějšího Mandžuska (Přiamuří), čerstvě uloupeného Číně, které tehdy vládli právě tunguzští Mandžuové a jejich dynastie Čching (1644-1911). Hlubokou krizí stižené čínské císařství, zvenčí atakované koloniálními mocnostmi (zejména britsko-francouzskou invazí 1856-1860) a zevnitř trhané mohutným povstáním tchaj-pchingů (1850-1871), bylo nuceno podepsat nerovné smlouvy a vzdát se i obrovského Vnějšího Mandžuska. A přestože Čína na konci 20. století současnou hranici s Ruskem formálně uznala, po propuknutí Ukrajinské války část veřejnosti znovu otevřela diskusi o hypotetickém návratu ztracených území.
Ve Vladivostoku roku 1920 Rusy přečíslovali „domácí“ Korejci, Číňané a Japonci, zajišťující tu většinu služeb, včetně dodávek potravin na vladivostocký trh nebo i služeb v místní vykřičené čtvrti, kde změť „gejšoven“ odlišovaly barevné lampiony. Pro silný dolar se tehdy všude „roztahovali“ Američané, zatímco čs legionářům zůstala z jejich služného po přepočtu devalvovaných francouzských franků na hyperinflační „sibiřské rubly“ jen „hromada papírků“. I tak si uměli poradit, vždyť jich městem prošlo na 60 tisíc! „Gejši“ se proto vedle nezbytných číslovek česky naučily třeba i vystihnout smutnou realitu: „Kluku, ťiši vůl…!“ (Rudolf Vlasák, Houpačky na magistrále II., s. 163, Praha 1929).
Legionáře si není třeba idealizovat, většina jich byla velmi prostá, a ještě zhrublá válkou, a tak měla pro místní řadu podivných a výsměšných přezdívek. Číňanům a Korejcům se říkalo „Choďa“, Japoncům poruštěným „Japuški“ nebo vulgárnějším „Makako“. Ale i přes svůj rasismus legionáři postřehli složitost místních vztahů, jak třeba Korejci, tehdy okupovaní Japonskem, Japonce nenávidí a Japonci zase Korejci ostentativně pohrdají.
Přes Vladivostok tehdy do Československa postupně odplouvalo 72.644 osob, tedy 3.004 důstojníků, 53.455 poddůstojníků a vojínů, 4.914 invalidů, 1.726 žen a 717 dětí. Financování jejich cesty se podařilo dojednat v Paříži, část platily legionářské finanční instituce, dobře hospodařící s ruskou válečnou kořistí, část šla ze spojeneckých půjček, garantovaných mladým československým státem.
Cesta kolem kontinentu
Naši tři malíři obdrželi v červenci 1920 ve vladivostockém československém konzulátě pasy a zvláštní vojenský cestovní doklad, umožňující jim projet divokou Sibiří, rozdrobenou Čínou, a francouzskými a britskými koloniemi na jihu kontinentu. Trojice dostala také „grant“ ve výši 34.150 francouzských franků. Šlo o neoblíbené platidlo, jehož kupní síla v letech 1915-1920 padla až o 70 %. Koncem roku 1920 stála britská libra skoro 59,6 a dolar 16,9 franků, i proto se po Velké válce stala „levná“ Paříž domovem tolika amerických umělců. To japonský yen byl pevnější a v říjnu 1920 se měnil za 7,8 franků.
Z Vladivostoku se 23. července 1920 vydali sibiřskou drahou do Charbinu, kde je, podle vyúčtování „grantu“ stála 25. července nádražní káva půl japonského yenu (skoro 4 franky). Charbin, původně malá přívozní stanice lovců kožešin, vyrostl po zavedení železnice v kosmopolitní město s výstavným nádražím, parky, širokými třídami a monumentální katedrálou Svaté Sofie. Břehy řeky Sungary už tehdy spojoval železniční most, postavený Škodovými závody ještě za císařství.
Ztracené deníky
Podle deníku Otakara Číly pak pokračovali spojenou rusko-japonskou drahou přes Čchang-čchun do první zastávky v Mukdenu (dnešního Šen-jangu) s mandžuským císařským palácem a hrobkami zakladatele mandžuského státu Nurhačiho a prvního císaře Abachaje. Pak dále do sídelního Pekingu (ve spěchu vynechali návštěvu Dlouhé zdi), na východ Číny do rostoucí Šanghaje, před kterou ještě museli přívozem překonat Dlouhou řeku Jang-c‘-ťiang, pak až do Hongkongu, odkud však rychle odpluli do Singapuru a tam podnikli cestu do barmského Rangúnu, spadajícího tehdy také pod Britskou Indii. Ze Singapuru pokračovali lodí do Kalkaty a pak vlakem do mytického Váránasí, mughalské Ágry, Dillí a ostrovní Bombaje. Odtud se v říjnu plavili do Benátek, ze kterých se do nové republiky vrátili vlakem.
První deník Otakara Číly, dochovaný starostlivou péčí jeho snachy Blanky Čílové, sepsal až po návratu v zimě 1921, částečně jako komentář k fotografiím, které důkladně čísloval. Ucelený soubor fotografií se však nedochoval, stejně jako se nedochoval Čílův text z cesty po Britské Indii. Nenašel se ani cestovní deník Jaroslava Provazníka, přestože jej v písemné pozůstalosti zmiňuje. Lze však očekávat, že všichni tři důstojníci, vyškolení drilem ve „Stovce“ a psaním deníků z Ruska, byli vděčni za historickou příležitost a své poznámky z cesty jistě vyhotovili, a tak je stále šance je jednou objevit. Tady velmi prosím čtenáře o případnou informaci.
Všechny tři umělecké duše, „ztracené“ ve válce, se tehdy trápily vlastním osudem. Provazník si ve Vladivostoku (1919) napsal: „Přemýšlím ustavičně o své budoucnosti. Jaké to se mnou bude? Budu moci ještě pomýšlet na kumšt? Třicetiletý klacek a budu snad teprve začínat.“
Jaroslav Provazník
Nejstarší z trojice, Jaroslav Provazník, se narodil 21. května 1890 ve Žďáru nad Orlicí na Rychnovsku do rodiny krejčího. Rodiče, snící o jeho zaměstnání v solidní rakouské státní službě, jej poslali na brněnské reálné gymnázium, které absolvoval a v roce 1910 skutečně nastoupil jako úředník na brněnském místodržitelství. Jaroslav však rád maloval a od začátku se družil s brněnskou bohémou, až začal v roce 1912 studovat pražskou Akademii výtvarných umění. Jeho učiteli byli figuralista Josef Loukota a zejména slavný profesor Jan Preisler, hledající poetično a symboliku.
V květnu 1915 však musel Jaroslav narukovat ke střeleckému praporu na východní frontu, kde byl následující rok zajat a z omského zajateckého tábora vstoupil v dubnu 1917 k čs dobrovolníkům. Už jako legionář docházel pak Provazník v Omsku do „francouzské misse“ pro rozkazy a tlumočil tam francouzskému generálovi Maurice Janinovi, od února 1918 vrchnímu veliteli Československého zahraničního vojska. Jako vzdělanec vládl vedle nezbytné němčiny i francouzsky. Samotný generál Janin však uměl přes 20 jazyků a rusky tak dobře, že tlumočil caru Mikuláši II. celou jeho návštěvu Francie, takže pro Jaroslava Provazníka šlo určitě o zajímavá setkání. Slibnou kariéru generála Janina však navždy zastavilo vydání a následná poprava sibiřského diktátora Kolčaka v únoru 1920.
Jaroslav Provazník byl po celý jeho krátký život aktivní v Klubu výtvarných umělců Aleš. Po návratu z války tam zpracovával až do své smrti materiály z velké asijské cesty, výjevy z asijských tržišť a chrámů, které podle slov současníka přetvářel „dosti hutnou impresionistickou“ technikou na velkoformátová plátna a lepenky.
Jaroslav Provazník zemřel 3. července 1925 po boji s těžkou plicní chorobou. Byl i básník, a tak krátce před smrtí napsal: „Já cítím, že můj mozek se rozkládá; já cítím, jak z něj prchá světlo a tupá vůle už se nesnaží je zachytit (…)“
Hrou osudu Jaroslavovy dva malé akvarely „Korejské ženy“ a „Čínský prodavač“ zaujaly v banskobystrickém starožitnictví předního slovenského sinologa a historika Martina Slobodníka, který pak o Jaroslavu Provazníkovi v roce 2017 publikoval velmi nosný článek.
Josef Grus
Josef Grus (1893-1972) pocházel z významné pardubické rodiny, byl synem správce spořitelny, fotografa a milovníka umění Víta Gruse. Josefův starší bratr Jaroslav Grus (1891-1983) byl vynikajícím krajinářem, „zasloužilým i národním umělcem“, a v duchu doby také uvědomělým komunistou, který za normalizace povinně kritizoval umělecký individualismus 60. let. Mladší bratr Vít (1896-1981) se zase stal mezinárodně oceňovaným návrhářem dřevěných hraček pro předškolní děti.
Josef Grus začal jako malíř, ale po návratu z války (1921) studoval architekturu, nejprve na Umělecko-průmyslové škole u profesora Pavla Janáka, právě když (zase v Pardubicích) tvořil proslulé Pardubické krematorium ve stylu art deco.
Josef se pak na pražské Akademii výtvarných umění (1924-27) stal žákem slavného Josefa Gočára, rovněž rodáka z Pardubicka. V Gočárově ateliéru pak pracoval až do roku 1930, než se osamostatnil. S Gočárem sdílel několik projektů, nejznámějším byla asi dvůrkrálová Sochorova vila, nešťastně zbouraná v roce 2011. Grus však projektoval řadu dalších staveb, včetně domů pro ředitele i domečku pro vrátného Sochorovy továrny. Prosazoval se i návrhy interiéru. Kromě toho stále vystavoval své malířské práce z čínsko-indické cesty.
Zcela příznačným Grusovým dílem je ovšem monumentální Památník Československého armádního sboru - 28 metrů vysoký pylon s kolumbáriem na bojišti v Dukelském průsmyku. Grus tu do velkého měřítka dotáhl četné zkušenosti legionářské „Stovky“, která cestou do Vladivostoku vztyčila nespočet pomníků a mohyl. K areálu dukelského Památníku přiléhá i 49 metrů vysoká vyhlídková věž, stojící na místě původní pozorovatelny generála Ludvíka Svobody. Pozdější prezident Svoboda byl rovněž „bratr legionář“, kterého malíři z Transsibiřské magistrály znali a kapitán Otakar Číla s ním dokonce sdílel i sousední pryčnu ve vojenském baráku. Což ale Čílovi, zavrženému komunistickým režimem, stejně nijak nepomohlo.
Otakar Číla
Otakar Číla se narodil 10. března 1894 v Nové Pace do početné rodiny jedenácti děti. On i další dva z jeho bratrů se stali akademickými malíři. Nejstarší, sokol Antonín Mikuláš Číla (1883-1983), to dotáhl na brigádního generála a až do své stovky byl, k nelibosti normalizačních úřadů, čelním představitelem legionářské obce. Antonín byl nadto ještě legionářským velitelem, který Rusům 1. března 1920 protokolárně vracel zadržený carský poklad.
Jméno dalšího bratra Bohumíra Číly (1885-1973) rezonovalo nedávno v diskusi kolem zpackané kopie Mánesovy kalendářní desky Orloje. Její předešlou kopii pro zničený Orloj vytvořil právě Bohumír Číla v roce 1946 a pak se o ní desítky let staral, i s dcerou Bohumírou Míšovou – Čílovou (1932-1997). Bohumír byl zaměřen na figurální, církevní a nástěnné malby, stal se slavným restaurátorem stěžejních českých památek, Brožíkova Jana Husa, Maroldovy Bitvy u Lipan, Hynaisovy opony Národního divadla či obou Mozartových salonů na Bertramce.
I nejmladší z bratrů Otakar Číla (1894-1977) prožil neuvěřitelně bohatý život. Od roku 1913 studoval na pražské Akademii výtvarných umění, pak musel narukovat do války, ale už v březnu 1915 přešel do ruského zajetí a přes srbské legie se dostal až do legií československých. Tam navrhoval legionářské známky a ilustroval humoristický časopis Houpačky. Při návratu prošel Ruskem, Čínou a Britskou Indií a z jeho deníku mluví malířská duše: „Oko je zpito rozkošnými harmoniemi barev. Oranžová, temně rudá, světle zelená, zlatá, vše propleteno ultramarínovými liniemi na temném pozadí starých cedrů, s rámcem masivních hradeb, vše to pojí ve skvělý, pohádkový obraz pod modrým nebem.“
Po návratu dokončil v roce 1925 studia AVU u portrétisty Vratislava Nechleby, který v toku bouřlivých českých dějin zpodobnil Karla Kramáře, T.G. Masaryka, ale pak i prezidenty Gottwalda a Zápotockého.
Po skončení AVU byl Číla vyslán do Albánie, kde vyzdobil parlament (později byl zcela zničen), portrétoval etnické typy i albánského krále, po návratu se začal věnovat zejména lesním zátiším. Za 2. světové války na Novopacku velel odbojové Obraně národa v řadě akcí. V rámci třetího odboje byl však i se synem odsouzen na dvacet let, před trestem smrti je tehdy paradoxně zachránila až celospolečenská hrůza z poprav skupiny kolem Milady Horákové. Jako politickému vězni mu byl zabaven dům i všechny obrazy. Dodnes však zůstal jedním z nejvyhledávanějších českých malířů témat myslivosti, etnických a orientálních motivů. V roce 2018 byl Ministerstvem kultury ČR za přínos a občanské postoje prohlášen Rytířem české kultury.
A právě hořký osud Otakara Číly završuje symbolické příběhy našeho trojlístku legionářských malířů. Válka je vytrhla z uměleckého života, ale osud jim přesto umožnil alespoň pár měsíců sdílet fantastickou cestu za národy Asie a starověkými civilizacemi Číny a Indie, včetně posvátných míst - císařských pohřebišť v Mukdenu a Pekingu a svatého města Váránasí na břehu matky Gangy.
Dozrávajícího malíře Jaroslava Provazníka, kterého si teprve začal všímat Josef Čapek a další umělecké osobnosti, zahubila nemoc už ve 35 letech. Uznávaný Otakar Číla byl po vykonstruovaném procesu v roce 1949 komunisty zakázán a zbývajících 30 let života nesměl vystavovat. Z celoživotní perzekuce mu nepomohl ani někdejší legionářský bratr, prezident Ludvík Svoboda. Jen Josefu Grusovi se povedlo rozvinout potenciál a prožít umělecký život naplno. Jen jednomu ze tří.
Malování je však meditace. A při malování ghátů, rituálních schodišť, po kterých se ve Váránasí z chrámů vrací popel zemřelých do svaté řeky Gangy k jejich další cestě, malíři docela určitě přišli na to, že tím to přece všechno ještě nekončí!
Vít Vojta, sinolog a etnolog
