Článek
Hikobae – v japonštině něco nového, co začíná možná trochu nesměle vyrůstat ze starého. Nový pupen na odumírající větvi. A taky název komiksového alba. S podtitulem „15 pohledů za hranice Iogi“.
Iogi – o tomhle nádraží v západotokijské čtvrti Suginami měl ve zdejší čtenářské obci ještě nedávno pojem málokdo. Pak ale v roce 2022 vyšel úspěšný komiks stejného názvu, který výtvarně poskládala jedenáctka studentů plzeňské „Sutnarky“, scenáristicky zastřešil Jean-Gaspard Páleníček – a porota komiksové ceny Muriel ohodnotila v roce 2023 jako nejlepší právě v kategorii scénář.
Ta kniha byla výjimečná hned v několika ohledech. Zaprvé představila sílu současných komiksářů a komiksářek, novou energii, s níž zpracovávají vybrané téma. A pak samozřejmě samotné téma: malé nádraží, jako vystřižené z minulého času, kolem nějž se točí jednotlivé příběhy. Ovšem jaké příběhy – civilní a skromné, tiché, prosté a obyčejné, bez výrazné pointy. Příběh jako závan letního větru. V hlavní roli kluby a muzika, domov důchodců, plavecký bazén, únava z velkého byznysu – ale taky manga, čili typický japonský komiksový styl, formát soustavně propracovávaný a popularizovaný nejpozději od konce předminulého století.
Ale Iogi nemá s mangou výtvarně nic společného. S výjimkou Japonska, kde se to všecko děje. Hikobae pak původní platformu dál rozvíjí. Vlastně spíš do šíře než do dáli; zatímco příběhy z Iogi se odehrávaly vesměs na jednom místě, příběhy z Hikobae jsou lokalizovány po celém Japonsku.
Možná ještě zbývá odpověď na otázku, co má Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara při Západočeské univerzitě v Plzni společného s japonskými ostrovy. Právě scenáristu Páleníčka (1978), osobu činnou dlouhodobě na mnoha kulturních frontách a v několika jazycích (zejména ve francouzštině), od divadla a hudby přes překlad a esejistiku po někdejší šéfování Českého centra v Paříži anebo současnou práci dramaturga v pražském Muzeu literatury. V Japonsku totiž pár let žil – a Iogi a Hikobae právě odtud vytěžil.
V novince (vydané ve spolupráci Sutnarky a pražského nakladatelství Kavka) se toho ale rýmuje víc. Nejvíc asi nálada, atmosféra celé knihy, poskládané z patnácti příspěvků. Tohle není komiks městský, teď a tady, tohle není kniha pohybu, akce, dramatu, dravosti, jak si ji člověk spojuje s japonskými megapolemi, plnými výkonu a konkurenčního boje na ekonomickém poli – tohle je rub, odvrácená strana, komiks mimoměstský, obrácený spíš k tomu, co bylo, k tomu, co odchází, mizí ze scény. Příběhy se vlastně točí kolem jedné myšlenky: „S lidmi mizí řemesla, celý styl života. Jak tohle předat mladým?“ Jak tlumočit zkušenost, tradici, pěstovanou a drženou přes stovky let a desítky generací; jak minulé rozproudit v přítomném?
V té knize je možná víc stínu než světla, víc podvědomého než vědomého. Jedno s druhým se tu pak střetávají přes různé motivy, někdy se slovy, jindy beze slov. Navenek třeba sportovní aktivity, rituál pití čaje, praní prádla, rybolov nebo hrnčířské řemeslo; v hlubině pak příběh potopené vesnice, smetené tsunami – a taky rej strašidel, přízraků, duchů. Navenek nevraživost vůči dominantní Americe („pitomí Američané“, „američtí okupanti“), uvnitř ale překvapivě upřímné konstatování ne zrovna zdařilého přerodu kdysi uzavřeného, dostředivého, kolektivisticky formovaného státu směrem k jedné z globálních velmocí, kterou ovšem infikoval zparchantělý individualismus: „Nejsme jen jedničky v byznysu a technologiích. Primát máme také v počtu blázinců, sebevražd, lidí žijících v osamění.“
Hikobae je komiks, v němž má reflexe, respektive sebereflexe současných Japonců a Japonska silnou pozici. Příběhy nadále vycházejí z bodu, kde mají člověk, kultura a příroda jasně společného jmenovatele, kde mezi slovem a věcí nebo tělem je blízký, intenzivní vztah, kde fungují v praxi pojmy, jako harmonie, úcta, čistota a pokoj (jak stojí na jednom zdobném svitku, který kniha cituje) – zároveň ale konstatují přítomnou odstředivost, systémovou otevřenost do celého světa, prolínání s jinakostí, problematický vztah starých forem a nových obsahů.
Podobně průzračná jako dvě výše citované věty je i struktura jednotlivých příběhů; dramatické oblouky jsou mírné, finále nevýrazné. Jde o galerii výtvarných stylů (kterým do výsledného tvaru pedagogicky pomohl zkušený komiksář Václav Šlajch, mimo jiné autor ceněného alba o Milanu Rastislavu Štefánikovi); scénář je ovšem jednotí – důrazem na pomalou, řádnou energii, na jas a klid.
Z Japonska, jak je zpracovala pod hlavičkou Hikobae autorská patnáctka ze Sutnarky, jde sice nostalgie za tím, co mizí, ale taky tu proudí tichá, lehce přízračná síla, víra v člověka spjatého s konkrétním místem, kam patří, s bodem, kde je doma. Žádná neurotičnost, ďábelská roztěkanost centra, ale soustředění, usebrání periferie. Ideální kniha pro víkendové snění, prodlužování nabídnutých scén vlastní fantazií…
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
Jean-Gaspard Páleníček, Václav Šlajch, edd.: Hikobae. 15 pohledů za hranice Iogi, Kavka a Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni, Praha a Plzeň 2024, 264 strany, prodejní cena 490 Kč.
Text jsme původně uveřejnili na webu Asiaskop.cz, kde se věnujeme i dalším tématům spojeným s Asií.
