Článek
Čtvrtého září má rovných devadesát Jan Švankmajer. Jeden z mála českých filmařů po roce osmdesát devět, o němž je slušný pojem v globálním měřítku. Od Austrálie po Japonsko, od Kanady po Francii nebo Maďarsko.
O co mu jde, řekl jasně hned v jednom ze svých prvních filmů, v krátkometrážním Bytě, natočeném v osmašedesátém. Hrdina tady vstoupí do titulního bytu – jako do světa o sobě. A v tom světě se dějí věci. Úplně jinak než je člověk zvyklý! Naruby. Komplementárně. Z kamen se lije voda, z kohoutku vypadne šutr, postel se rozsype na piliny, ve skříni žije vlčák. A na zdi, která vykoukne na diváka závěrem filmu, jsou jména těch, kteří šli stejnou cestou jako Švankmajer. Čili jména učitelů, zasvětitelů, průvodců; mimo jiné André Breton, Benjamin Péret, Salvador Dalí a Alfred Jarry. Třikrát surrealismus, jednou patafyzika.
Každopádně těžkotonážní černý humor, absurdní komika na ostří nože. Odmítnutí reality jako jediné možné. Realita je taková, jakou ji udělá naše imaginace, naše senzibilita, napájení slastmi i strastmi dětství. A to má každý své, jedinečné. Jen je umět aktivovat, vzít do hry. Švankmajerovo dílo je vlastně arteterapií, svým způsobem tvůrčí autoanalýzou. Že to funguje, dokazuje nejen rezonance jeho práce po celé planetě, ale taky autorův věk – co věk, hlavně vitalita, jakou aktuálně, ve svých devadesáti, ten subtilní muž uhrančivého, lehce zasněného, dovnitř obráceného pohledu disponuje.
Švankmajer není jenom filmař, je vlastně všecko. Cokoli si člověk může přát: kreslí, maluje, lepí koláže, montuje montáže, skládá dohromady bizarní objekty podle svého gusta, píše knihy – typické antiromány, vlastně karikaturu veškerého literátského snažení, pěstuje loutkové divadlo, animovanou práci, hraný film. Snad jen ta hudba mu není nejvlastnější.
Ostatně surrealisté, třeba jmenovaný Benjamin Péret, se stavěli k hudbě velmi kriticky. Ke své škodě, samozřejmě. Jenže Švankmajer na nějaká dogmata, školy a učení, na nějaké mustry a plány nehraje. Je sice s československými surrealisty po osmašedesátém roce zadobře, má pro ně sympatii, a pro jejich někdejšího guru Vratislava Effenbergera dokonce slabost – ale to všecko jsou jenom vnějškové proklamace, v reálu je Švankmajer jinde. Dávno mimo jakékoli kategorie. Dávno svůj. Nezaměnitelný. Okamžitě poznatelný.
Jako třeba na výstavě, která skončila před pár týdny v kutnohorském GASKu. Jmenovala se Disegno interno – vnitřní design, model, uspořádání. Švankmajer tady přirozeně vtáhl zpátky do života i svou manželku a spolupracovnici Evu (zemřela 2005); jak souladně, tak kontrastně. Ale hlavně pestře, aby bylo všecko v pohybu. Ta výstava byla jako paralelní vesmír, jako doplněk k tomu, co v tom našem vesmíru, který obýváme, chybí. Jako přitakání iracionalitě, bezúčelnosti přírody, která se raduje z pouhé možnosti – z toho, co nám v tu ránu vytane za zavřenýma očima.
Jan Švankmajer ale není jenom zábava, hra, experimentování, hledání nových cest, takové to pokusnictví, na něž nadšeně sázejí postmodernisté anebo konceptualisté. Na výrazu mu ostatně nikdy nezáleželo, tisíckrát důležitější pro něj byly a jsou obsahy, které se skrz ten výraz derou do světa.
A k tomu světu, v němž žijeme, k té takzvané euroamerické civilizaci, je Švankmajer skeptický. Velmi. Totálně. Člověk je pro něj marný, beznadějný, ztracený případ. Kultura vystavěná na diktátu rozumu, na účelnosti a hmotném užitku je podle něj odsouzena k pádu a zániku.
Obrodná je jenom fantazie, imaginace, náhoda. Obrodné je snění. Obrodné je to, co nám rozšiřuje obzory, otvírá možnosti širokého dechu, hlubokého vidění.
Takže i u Švankmajera pochodí ty tři staré známé sudičky: kritika, komika – a erotika, respektive živelná, spontánně proudící sexualita. Vášeň, slast, libido. Tahle energie je prvotním zřídlem. Švankmajer samozřejmě oblibuje vedle Bretona a Effenbergera taky Sigmunda Freuda. Všechny velké pohádkáře dvacátého století. I století minulých.
V pohádkách je totiž mýtus, základ, to prvotní, čisté, civilizací a kulturou nezkorumpované vidění člověka, věcí, vztahů, světa. Stopa dávné nevinnosti. A jistě i moudrosti, smyslu. Jan Švankmajer je sice totální skeptik, pokud jde o dnešek, ale dává naději do budoucna – stačí nic nechtít, nebažit, neusilovat, prostě jenom jít za svou hvězdou. S hlavou dokořán.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
