Článek
V polovině března uplynulo sto let od úmrtí prvního prezidenta Čínské republiky Sunjatsena. Shodou okolností na začátek dubna připadá další kulaté výročí, které nás vrací do Číny 20. století. Tentokrát si připomínáme padesát let od smrti posledního prezidenta Čínské republiky, zvoleného ještě na pevnině. Podíváme se tedy na osud Čankajška.
Čankajšek (Chiang Khai-shek,Ťiang Ťie-š´ 蒋介石) se narodil 31. října 1887 nedaleko města Ning-po v provincii Če-ťiang v rodině obchodníka se solí. Vystudoval vojenskou akademii v Tokiu a po návratu do Číny dal své vojenské schopnosti do služeb jihočínské vlády v Kantonu, na kterou v té době uplatňovali silný vliv sovětští poradci. Stal se náčelníkem Vojenské akademie Whampoa (Chuang-pchu jün-siao 黃埔軍校) a vrchním velitelem Národní revoluční armády (NRA).
Ochota sovětského Ruska vyzbrojit a vycvičit jihočínskou armádu zapůsobila na Čankajška natolik, že se začal učit rusky a v roce 1924 odejel do Moskvy. Proto v něm někteří autoři dodnes vidí „rudého generála, který sympatizoval s bolševiky“. Jak ale Čankajšek sám uvádí, jeho zájem o sovětské Rusko neměl nic společného s bolševickou ideologií. Zaujala ho forma státního zřízení, totalitní vláda jedné politické strany, která má k dispozici represivní aparát. Pochopil upotřebitelnost takového systému v čínských podmínkách. Po třech měsících se vrátil do Kantonu a do Moskvy v roce 1925 poslal svého prvorozeného syna Ťiang Ťing-kua蒋经国 (narozen v dubnu 1910), oficiálně jako studenta právě založené Sunjatsenovy univerzity, která měla sloužit jako vzdělávací centrum čínských revolucionářů. Zrušena byla po pěti letech v roce 1930.
Duben 1927 – Čankajškův šanghajský puč
Když se NRA přiblížila k velkým průmyslovým městům v povodí Dlouhé řeky, dostala se představa sovětských poradců o Číně jako novém ohnisku proletářských revolucí do konfliktu s realitou a se zájmy majitelů továren, většinou cizinců. Pragmaticky uvažující Čankajšek včas pochopil, jak konflikt dopadne. Přestal plnit příkazy jihočínské vlády, navázal kontakt se šanghajskou velkoburžoazií a s její pomocí také s představiteli v Číně zainteresovaných velmocí. Za přispění šanghajského podsvětí se zcela nečekaně, proradně a s mimořádnou krutostí vypořádal se šanghajskými odborovými organizacemi a s místními komunisty, a to i přesto, že jeho armádě před pár dny umožnili vstoupit do Šanghaje téměř bez boje.[1]
Neví se, kolik obětí měl krvavý 17. duben 1927, ani kolik obětí měly další čistky a války, které pokračovaly do roku 1949 na pevnině a po roce 1949 na Tchaj-wanu. Nemáme o Čankajškovi a jím vedeném Kuomintangu žádné iluze, ale číslo 10 milionů mrtvých, které do světa vypustil americký politolog Rudolph Rommel, a které mnozí komentátoři rádi opakují, považujeme za málo věrohodné.
V měsících následujících po puči v Šanghaji se NRA podařilo poměrně snadno překonat odpor jednotlivých severočínských militaristů, čímž vláda v Pekingu ztratila svou vojenskou oporu a přestala existovat. Čankajškův šanghajský puč je z morálního pohledu odsouzeníhodný. Ale nemůžeme popřít, že pomohl splnit cíl, se kterým NRA v roce 1925 vypochodovala z Kantonu: sjednotit Čínu.
Sídlem nové vlády se stalo historické jižní hlavní město čínských císařů – Nanking. Nankingská vláda přijala „poručnictví“ politické strany Kuomintang a vyhlásila ambiciózní program hospodářské modernizace. Zároveň nastolila podmínky, za kterých bylo pro smluvní velmoci přijatelné vzdát se v Číně práva exteritoriality a diskriminačních smluvních cel. Tím splnila další z cílů revoluce - zrušení nerovnoprávných smluv, které ve druhé polovině 19. století vnutily mandžuskému dvoru intervenční mocnosti. Čankajšek se stylizoval do role nástupce prezidenta Sunjatsena, ale na rozdíl od Sunjatsena byl především voják, zvyklý jednat rázně a často i bezohledně.
Výhodný sňatek
Rok 1927 byl pro Čankajška úspěšný i z jiného důvodu. Nejbohatší šanghajský bankéř Kchung Siang-si vycítil Čankajškův potenciál a spolu s manželkou Sung Ai-ling, nejstarší dcerou vlivné rodiny Sung, prosadil přijetí Čankajška do rodinného klanu. V prosinci 1927 se Čankajšek potřetí oženil, a to s nejmladší dcerou rodiny Sung, se slečnou Sung Mej-ling. Tímto sňatkem vstoupil do elitní šanghajské společnosti.
Stal se nejen švagrem nejbohatšího šanghajského bankéře, ale zároveň i švagrem vdovy po Sunjatsenovi, druhé sestry Sung Čching-ling. Švagrem Čankajška se stal i bratr tří sester Sung, Sung C´-wen, který později bude Čankajškovi sloužit jako ministr zahraničí, zatímco švagr Kchung bude v příštích vládách ovládat ministerstvo financí. Rodinný klan, který takto v roce 1927 vznikl, kontroloval armádu i finance a měl rozhodující slovo ve vnitřní i zahraniční politice na území pod jurisdikcí vlády Čínské republiky (se sídlem v Nankingu a později v Čunkingu) až do roku 1949.[2]
Čankajškův syn Ťiang Ťing-kuo se po skončení studia do Číny nevrátil. Podle jedné verze proto, že nesouhlasil s politikou svého otce, podle jiné verze proto, že mu v návratu zabránily sovětské orgány.
V dopise adresovaném matce Mao Fu-mej 毛福梅, který publikoval list Leningradskaja pravdav roce 1935, Ťiang Ťing-kuo tvrdí, že zatím zůstává v Rusku, protože tam našel bohatství, ale jiné, než to, které mu matka přála, když odjížděl. Našel prý v Rusku bohatství v podobě smysluplného života. Ruskou verzi dopisu neznáme, máme k dispozici čínskou verzi v podobě, v jaké vyšla v roce 2002 v Pekingu v publikaci 蒋介石秘史 (Čankajškova tajná historie).
Dopis je velmi dlouhý a velmi emotivní. Těžko můžeme posoudit s jakými pocity a na čí popud ho Ťiang Ťing-kuo psal a můžeme se jen domýšlet, proč byl dopis zveřejněn v ruském tisku.Nevíme ani, jestli čínský text, který máme k dispozici, je autentický. Víme jen tolik, že Ťiang Ťing-kuo po skončení studií pracoval v nejrůznějších technických profesích, mimo jiné i jako technický náměstek ředitele blíže nespecifikovaného závodu těžkého strojírenství kdesi na Urale, oženil se s Běloruskou Fainou Ipatěvnou Vachrevou (čínské jméno Ťiang Fang-liang 蒋方良) [3] a měl s ní syna Ťiang Siao-wena (蒋孝文).
Si´anský incident z prosince 1936 čeká dodnes na plné objasnění. Zatím víme jen tolik, že byl Čankajšek v prosinci 1936 v Si-anu zatčen důstojníky své vlastní armády a obviněn z vlastizrady. Do Si-anu přiletěl bezpochyby po dohodě s Moskvou komunistický vyjednavač Čou En-laj. Po dramatických událostech spojených s pokusem o útěk byl Čankajšek donucen uzavřít s komunisty dohodu o jednotné protijaponské frontě a začít se japonské agresi aktivně bránit. Do Nankingu však pak neodletěl jako vězeň Čankajšek, ale jeho věznitel Čang Süe-liang.
Si´anský incident se odehrál necelý měsíc po podpisu německo-japonského Paktu proti Kominterně, v době, kdy se uvnitř Kuomintangu formovala frakce, která se chtěla k paktu připojit a kdy, jak se po válce během soudu s japonskými válečnými zločinci potvrdilo, se v japonské generalitě vedl spor o další směřování agrese.
Význam si´anského incidentu nemůžeme přeceňovat. Ale také nemůžeme popřít, že rozhodnutí Číny nepřipojit se k Paktu proti Kominterně a neuzavřít s japonským agresorem dohodu o příměří, zablokovalo japonskou armádu v Číně a bylo jedním z důvodů, pro které se japonská generalita rozhodla dát příležitost dosud nevyužitému námořnictvu. Místo na sever se japonská válečná mašinerie obrátila na jih a tím zřejmě významně ovlivnila další průběh, ne-li výsledek 2. světové války.
Po podpisu dohody o jednotné protijaponské frontě se Ťiang Ťing-kuo rozhodl (nebo mu bylo dovoleno?) vrátit se do Číny. Přijel i s rodinou, manželkou Fainou a synem Siao-wenem na počátku roku 1937. Dal se do služeb svému otci a jeho rodině, mimo jiné doprovázel nevlastního strýce Sung C´-wena do Moskvy na jednání o poválečném uspořádání vztahů mezi SSSR a Čínskou republikou.
Exodus na Tchaj-wan
Jednotná protijaponská fronta fungovala, i když problematicky, do konce čínsko-japonské války. Po kapitulaci Japonska v srpnu 1945 se obě čínské strany pokusily za přispění americké diplomacie sestavit koaliční vládu. Jednání však zkrachovala. V únoru 1946 vypukla občanská válka, která, jak víme, skončila porážkou Kuomintangu a jeho útěkem na Tchaj-wan.
Na začátku roku 1949, kdy již bylo zřejmé, že se Kuomintang na pevnině neudrží, odejel Ťiang Ťing-kuo na Tchaj-wan, aby tam připravil podmínky pro přesun torza centrální vlády a cca 2 milionů přistěhovalců. Neměl snadnou pozici. USA se až do vypuknutí války na Korejském poloostrově od režimu zkrachovaného na tehdy zdánlivě bezvýznamném ostrově distancovaly, a s loajalitou místního obyvatelstva, které mělo trpkou zkušenost s vládou prvního kuomintangského guvernéra Čchen Iho[4], nemohl Kuomintang počítat.
Ťiang Ťing-kuo na ostrově v 50. letech minulého století instaloval režim, který byl věrnou kopií systému, se nímž měl zkušenost z doby, kdy pobýval v Rusku. Totalita (oficiálně poručnictví) Kuomintangu byla navíc umocněna absolutní nadřazeností přistěhovalců nad původními obyvateli ostrova a trvalou platností zákona o výjimečném stavu. Ten dovoloval postavit osoby podezřelé z protistátní činnosti před vojenský soud. Podle toho vypadaly rozsudky.
Represe byly tak účinné, že Hnutí za nezávislý Tchaj-wan, které se zformovalo po povstání proti guvernérovi Čchen Imu v roce 1947, mohlo až do poloviny 80. let existovat pouze v zahraničí. Podle tiskovin, které toto hnutí v USA vydávalo pod heslem „Za vaše peníze se buduje policejní stát na Tchaj-wanu“ měla tchajwanská tajná policie, řízená Ťiang Ťing-kuem, až jeden milion informátorů rozmístěných ve všech složkách společnosti. V 50. a 60. letech bylo podle těchto tiskovin z politických důvodů k pobytu v táborech nucených prací ročně odsouzeno až 1 500 osob a bylo vykonáno kolem 200 rozsudků smrti.
Čankajšek odevzdal v lednu 1949 prezidentské pravomoci viceprezidentovi Li Cung-ženovi a odletěl na Tchaj-wan jako soukromá osoba. To mu nebránilo, aby se v lednu 1950 v Tchaj-peji znovu prohlásil prezidentem. Ve jménu hesla určitě se vrátíme na pevninu, zakázal po dobu komunistické rebelie konat volby do volených orgánů státní moci. Protože „komunistická rebelie“ neskončila a návrat na pevninu se nekonal, zůstal Čankajšek prezidentem až do své smrti 5.4.1975.
Ťiang Ťing-kuo nese plnou zodpovědnost za represe proti oponentům režimu. Zároveň ale na začátku 70. let pochopil neudržitelnost dosavadního stavu, soustředil kolem sebe skupinu podobně smýšlejících intelektuálů (ne politiků!) a s jejich pomocí režim, který sám vytvořil, postupně demontoval, aniž to způsobilo společenský otřes. Přes protesty kuomintangských veteránů prosadil postupnou demokratizaci a tchajwanizaci společnosti.
V roce 1978 se Ťiang Ťing-kuo stal prezidentem Čínské republiky a tuto funkci zastával až do své smrti v roce 1988. Dva roky před smrtí se zasloužil o vznik a legalizaci opoziční strany. Pro tehdejší situaci je typické, že se tak nestalo na půdě parlamentu ani na půdě jiné politické instituce, ale na zasedání Rotary klubu, neboli organizace, která „podporuje vysoké etické standardy a pomáhá budovat dobrou vůli a mír ve světě“.
Ťiang Ťing-kuo dokázal očistit a rehabilitovat dokonce i samu politickou stranu Kuomintang. Je obdivuhodné, že strana s tak pošramocenou minulostí má dnes podporu větší části tchajwanské společnosti. V posledních parlamentních volbách v roce 2024 dosáhla na parlamentní většinu.
Čankajšek, nejen že se nevrátil na pevninu, ale na samém sklonku života se ještě dočkal mnoha zklamání: v roce 1971 musel sledovat, jak svět přestává hrát jeho hru na vládu v Tchaj-peji coby jedinou zákonnou vládu celé Číny. Viděl, jak tchajwanský delegát opouští křeslo v Radě bezpečnosti OSN a jak do tohoto křesla usedá reprezentace ČLR; v lednu 1972 sledoval příjezd prezidenta Nixona do Pekingu a začátek normalizace vztahů USA – ČLR. Ještě za Čankajškova života jednotliví dosavadní spojenci včetně Japonska vypovídali diplomatické styky s Tchaj-pejí a navazovali diplomatické styky s Pekingem.
Čankajšek je pohřben na předměstí Tchaj-peje. Podle původní závěti by jeho ostatky měly být přeneseny, až to bude možné, do rodiště v provincii Če-ťiang. Podle některých informací prý existuje ještě jiná závěť, ve které Čankajšek před smrtí vyslovil přání být pochován vedle prezidenta Sunjatsena v mauzoleu na Purpurové hoře u Nankingu. Obě místa jsou na pevnině, takže otázka, zda a kam mají být Čankajškovy ostatky přeneseny, není zatím na pořadu dne.
V roce 2017 přijal parlament Čínské republiky na Tchaj-wanu zákon, podle kterého mají být z tchajwanského veřejného prostoru odstraněny všechny Čankajškovy a Ťiang Ťing-kuovy sochy a další symboly jejich autoritářské moci. Bude odstraněna i socha Čankajška na trůně, nacházející se v impozantním Čankajškově památníku v centru Tchaj-peje? To ukáže až budoucnost.
Ivana Bakešová, sinoložka a historička
Původní text včetně dobových fotografií naleznete na našem webu Asiaskop.cz, kde se věnujeme i dalším tématům spojeným s děním v Asii.
[1] Okolnosti Čankajškova šanghajského puče literárně zpracoval francouzský spisovatel A. Malraux v románu Lidský úděl.
[2] V roce 1949 se rodina rozdělila: Vdova Sung Čching-ling odešla do Pekingu, kde zastávala funkci místopředsedkyně, později čestné předsedkyně ČLR. Zemřela v Pekingu v roce 1981. Kungovi a rodina Sung C´-wena se v roce 1949 přestěhovali do USA. Existují opodstatněné domněnky, že si svůj pobyt v USA předem materiálně zajistili z prostředků, kterými USA během války štědře dotovaly bojeschopnost kuomintangské armády. Pouze Sung Mej-ling následovala manžela na Tchaj-wan, ale i ta po Čankajškově smrti v roce 1975 trávila víc času u sestry v USA, než na Tchaj-wanu. Zemřela v New Yorku v roce 2003 ve věku 105 let.
[3] Faina pocházela z Běloruska. Byla sirotek, vychovávala ji starší sestra. V 17 letech se seznámila s Ťiang Ťing-kuem, provdala se za něho a porodila mu čtyři děti. V letech 1978 až 1988 byla první dámou na Tchaj-wanu. Zemřela v Tchaj-peji v prosinci 2004.
[4] Čankajšek v roce 1945, kdy se ostrov vrátil na základě Káhirské konference Číně, dosadil do funkce guvernéra svého přítele Čchen I, kterému vděčil za pomoc poskytnutou v roce 1927. Čchen Imu se podařilo během necelých dvou let relativně bohatý a válkou téměř nezasažený ostrov doslova vyrabovat. Co bylo možné z Tchaj-wanu odvést, skončilo na černém trhu v Šanghaji. Reakcí na Čchen Iho „hospodaření“ bylo povstání, které KMT armáda brutálně potlačila.
