Článek
Oba regiony, Blízký i Střední východ, jsou vzájemně propojené. Aktuálně zde vznikají nové koalice a dohody. Jaké změny přinesou? Vzroste zde klid a prosperita, nebo se tyto pohyby stanou spouštěčem nových válek a konfliktů? A co na to hlavní světové velmoci? Tématu se věnuje odborník na tuto část světa, analytik Tomáš Strnad.
Poslední vývoj výrazně rozhýbal figurky na šachovnici obou regionů. Teroristický útok Hamásu na Izrael v říjnu roku 2023, následná válka v Gaze, konflikt Indie s Pákistánem, krátký izraelsko-íránský konflikt, následný americký útok na íránská jaderná zařízení, íránský útok na americkou vojenskou základnu v Kataru a v neposlední řadě i izraelský útok na delegaci Hamásu na Kataru, to vše výrazně zamíchalo kartami místní politiky.
Všechny tyto události zásadně změnily poměr sil a vnímání v obou regionech. Země, které byly zvyklé na americké záruky bezpečnosti, pochopily, že se na tyto záruky nemohou plně spolehnout. Toto se jasně ukázalo v případě Kataru, na jehož území nejprve na americkou vojenskou základnu zaútočil Írán, a poté zase Izrael na delegaci Hamásu, se kterou bylo domluveno jednání. Ani v jednom případě nebyla bezpečnost Kataru zajištěna. Jednalo se o významný signál, který pochopil celý region.
Dalším případem byla jednání s Íránem zprostředkovaná Ománem. Stále se hovořilo o tom, jak úspěšně pokračují, a v tom přišel najednou izraelský nečekaný útok. Pak se zase jednalo, a to dle slov amerických politiků velmi úspěšně, a najednou přišel ještě více nečekaný americký útok na íránská jaderná zařízení. Byl to opět signál pro celý region. Od této chvíle si nikdo nemůže být ničím jistý, nemůže mít nic za definitivní a nemůže ničemu a nikomu věřit.
Na příkladu Severní Koreje všichni vidí, že na toho, kdo už má jaderné zbraně, si nikdo netroufne. Po tom, co se stalo, nemůže Saúdská Arábie, ale ani jiné země, věřit, že jim USA umožní mírový jaderný program. Neumožní to pravděpodobně nikomu. Každá země se tak bude snažit vyvíjet vlastní program, a to pokud možno tajně a bez spolupráce s Mezinárodní agenturou pro jadernou energii.
Každý si nyní půjde vlastní cestou a bude hledat a vytvářet různá spojenectví napříč oběma regiony. Vznikají nám tak velmi zajímavé koalice.
Nové a překvapivé koalice
Brzy po útoku na delegaci Hamásu v Kataru oznámila Saúdská Arábie strategické partnerství s Pákistánem. Obě země spolu podepsaly dohodu o vzájemné obraně. Vzhledem k tomu, že Pákistán už má jaderné zbraně, jedná se de facto o spolupráci obou zemí v tomto oboru. Výměnou za investice a finanční podporu tak Saúdská Arábie získá přístup k jaderným technologiím. Útok na íránská jaderná zařízení byl navíc signálem i pro Pákistán, že si Izrael nepřeje, aby jakákoliv muslimská země vlastnila jaderné technologie. Pákistán to tak rovněž pochopil a začal se připravovat i na možnost izraelského útoku na svá vlastní jaderná zařízení. Dohoda se Saúdskou Arábií ho staví do silnější pozice a poskytuje mu určité krytí.
Izraelští politici, hlavně ti z radikálnějšího křídla, hovořili rovněž o Turecku a možnosti útoku na tuto zemi. Turecko má velmi silný a vyspělý zbrojní průmysl. Buduje kvalitní vícevrstvý systém protivzdušné obrany, tzv. Ocelovou kopuli. Zatím však na případný izraelský útok není připraveno. Proto nyní ještě víc upevňuje spolupráci s Pákistánem. Je pravděpodobné, že bude mít i Turecko zájem vyvíjet vlastní jaderný program, a to pravděpodobně nejen mírový, ale i vojenský. Někdy se dokonce hovoří o možnosti přidat se k saúdsko-pákistánské dohodě.
Krátký izraelsko-íránský konflikt ukázal, že má Írán překvapivě silně vyvinutý raketový program, rozhodně více než Turecko. Poslední události tak nutí obě země k větší spolupráci a koordinaci. Někdy se dokonce hovoří o společné koalici se Saúdy a Pákistánci, což je ovšem trochu přehnané.
Svržení dlouholeté premiérky Sheikh Hasiny v Bangladéši otevřelo dveře pro zlepšení vztahů s Pákistánem. Tato premiérka vždy vyvažovala mezi Indií a Čínou. Její nástupce, Muhammad Yunus se od Indie odvrací a orientuje se více na Pákistán.
Spojenectví Saúdské Arábie s Pákistánem a sbližování s Tureckem překvapilo Indii. I když Saúdská Arábie deklaruje ve vztahu k oběma rivalům nadále neutralitu, Indie je velmi nervózní. Stále více proto upevňuje vztahy se Spojenými arabskými emiráty. I zde se jedná rovněž o spolupráci v obraně a přenosu moderních vojenských technologií, ve kterých je Indie dobrá, a o které mají SAE zájem. Jaderné technologie zatím nikde nebyly zmíněny. Bylo by ovšem zvláštní, pokud by SAE o toto strategické know-how, kterým Indie disponuje, neměly zájem, navíc za situace, kdy se k těmto technologiím v regionu snaží dostat kde kdo.
Indie již delší dobu udržuje velmi přátelské vztahy s Izraelem. V posledním období se spolupráce obou zemí posiluje, a to i v oblasti obrany. Izrael navíc při hrozbách zemím regionu, které už mají nebo se snaží budovat jaderný program, nikdy nezmínil Indii.
SAE i přes válku v Gaze a jistou kritiku Izraele, s touto zemí stále udržují přátelské a diplomatické vztahy. Spolupráce nerušeně pokračuje, a to i v oblasti obranného průmyslu.
Indie na posun Bangladéše směrem k Pákistánu reagovala naprosto nečekaným krokem. Využila napětí mezi Pákistánem a vládou Tálebů v Kábulu a navázala s nimi velmi přátelské vztahy. Tak, jako se tradiční indický spojenec Bangladéš posunul více k Pákistánu, tak se zase tradiční pákistánští spojenci Tálebové posunuli více k Indii.
Situace tak na první pohled může budit dojem, že se zde tvoří dva bloky. Nic však není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.
Nic není tak, jak vypadá
Vztahy v obou regionech jsou mnohem složitější a komplexnější než, aby se daly sumarizovat do dvou bloků. Navíc do hry vstupují světové možnosti jako USA, Čína a Rusko.
Saúdská Arábie i přes dohodu s Pákistánem stále udržuje velmi dobré vztahy i s Indií a není jasné, jak by se zachovala v případě dalšího konfliktu mezi oběma zeměmi. Možnost vstupu do války na straně Pákistánu je velmi nepravděpodobná.
S Pákistánem udržují velmi dobré vztahy i SAE a další země regionu. V případě dalšího konfliktu s Indií by pravděpodobně nikdo nevystoupil do války ani na jedné straně. Podobně i přes silnou protiizraelskou rétoriku některých zemí se všechny tyto státy snaží vyhnout přímé válce s židovský státem jako čert kříži.
Zrovna tak si ale žádná země netroufne oficiálně se přidat na stranu Izraele a tuto zemi podpořit.
I přes zlepšení vztahů mezi Saúdskou Arábií a Íránem zde stále existuje jisté napětí. Obě země spolu nyní úspěšně spolupracují, ale o žádném strategickém spojenectví se rozhodně nedá hovořit.
Ani mezi Tureckem a Íránem nevzniká žádné strategické spojenectví. Obě země jsou v některých oblastech, jako například v Sýrii, stále rivaly a mají zde odlišné, někdy až protichůdné zájmy. Pokud by došlo k dalšímu střetu Íránu s Izraelem, nebo dokonce s USA, nikdo Írán reálně nepodaří a nepostaví se vojensky na jeho stranu.
Nové dohody je tak třeba chápat spíše jako sňatky z rozumu než nové vojenské pakty a obranná spojenectví. Jsou však důkazem hlubších geopolitických změn, které probíhají jak v obou regionech, tak po celém světě.
Do jedné řeky dvakrát nevystoupíš
Probíhající napětí a vytváření nových dohod a vazeb jsou výsledkem celkových posunů a změn v rovnováze sil ve světě. USA by se chtěly z regionu Blízkého východu stáhnout a více se zaměřit na Pacifik. I když se stále jedná o světovou velmoc číslo jedna, už nemá tak silnou pozici jako dříve. Ta navíc postupně slábne. Evropa již bohužel hraje v obou regionech roli zcela marginální. Do hry tak vstupují noví hráči, a hlavně se emancipují a stále více posilují lokální mocnosti. Tento trend bude nadále sílit.
Země obou regionů se tak postupně připravují na svět bez západních mocností, kdy si budou muset své problémy řešit samy. Snaží se proto různými dohodami zajistit si bezpečnost. Tyto dohody jdou často napříč starými spojenectvími. Jedná se spíše o snahu získat z nich výhody a nové technologie výměnou za investice a finanční pomoc. Někdy se jedná o pakty obranné, i když s jistou rezervou, jindy zase o dohody snižující vzájemné napětí a nebezpečí útoku. Země se vzájemně v různých dohodách drží v šachu.
Většinu států spojují obavy z možného konfliktu s Izraelem nebo Íránem. A tak na jedné straně shání vojenské technologie a hledají spojenectví, která by je před oběma zeměmi ochránila, a zároveň se s nimi snaží vycházet a dospět s nimi k nějaké formě přátelské dohody, která by takovému scénáři předešla.
Turbulence budou v obou regionech pokračovat dál. Je to přirozený důsledek celosvětových změn a postupně se vyprazdňujícího prostoru po odcházejících západních hegemonech. Bude chvíli trvat, než tento prostor vyplní noví hráči, a hlavně, než si lokální země vytvoří vlastní strukturu.
Nezbývá než doufat, že se v tomto přechodném období podaří vyhnout větší válce a hlavně, že éra, která přijde, bude lepší než ta končící a podaří se zajistit stabilitu, prosperitu a alespoň trochu mírové soužití, i když budou určité neshody a rivality pokračovat.
Tomáš Strnad, odborník na Střední a Blízký východ
Článek jsme původně vydali na serveru Asiaskop.cz, kde se věnujeme i dalším tématům ze světa asijského kontinentu.
