Článek
Politolog a bývalý diplomat Petr Drulák hovoří o geopolitických tématech dlouhodobě velmi otevřeně. Zpovídali jsme jej několik dní před nástupem Donalda Trumpa na pozici prezidenta Spojených států v jeho druhém funkčním období. Současně ale v době, kdy vrcholí jednání o míru v Palestině. Dotkli jsme se role Elona Muska, smyslu výzev o obsazení Panamského průplavu či Grónska, ale i pádu několika režimů. Ačkoliv se v Asii na první pohled v minulém roce nestaly žádné velké změny, několik událostí stojí za pozornost. Přečtěte si celý rozhovor s profesorem Petrem Drulákem.
V našem minulém rozhovoru jste zvažoval výrazný posun v roli Číny a rostoucí strategickou důležitost Indie. Jak se podle vás tyto předpovědi vyvinuly v uplynulém roce s ohledem na pokračující geopolitické napětí a ekonomické turbulence?
Řekl bych, že nedošlo k nějakým spektakulárním skokům, růst Číny a Indie ale pokračuje krok za krokem. Není vždy provázen výraznými průlomy, ale i tak roste jejich význam. To dokládá i popularita hnutí BRICS, které se v poslední době rozšířilo o další zájemce. Mezi Indií a Spojenými státy jsme rovněž svědky prohlubování neshod a odcizení, zejména kvůli nedávnému puči v Bangladéši, u kterého se Indie domnívá, že proběhl s americkou podporou.
Mezitím přetrvává napětí mezi Čínou a Indií, například kvůli čínským plánům na výstavbu obrovských přehrad v Tibetu. Pro Indii je to znepokojivé, protože tyto projekty, zadržující vodu, mohou ovlivnit tok řek do Indie a tím narušit její zájmy. Ačkoli tedy nedošlo k výrazným nebo viditelným změnám, pozice obou zemí se postupně posilují, což je doprovázeno zvyšujícím se napětím v regionu. Na druhou stranu na summitu BRICS v Kazani se nejvyšší představitelé obou eurasijských velmocí po dlouhé době bilaterálně setkali, aby to vzájemné napětí trochu uvolnili.
A jak nedávný příchod severokorejských vojáků na evropské bojiště ovlivnil tamní situaci?
Záleží na tom, kde přesně se severokorejští vojáci nacházejí. Podle dostupných informací působí jen v rámci Ruské federace, kde pomáhají osvobozovat ruské území od ukrajinské okupace. Toto zapojení svědčí o posílení vztahů mezi Ruskem a Severní Koreou. Severokorejci se snaží vyvažovat nevyhnutelný čínský vliv tím ruským, aniž by rozehrávali rozbroje mezi Moskvou a Pekingem. Jejich angažmá, ačkoliv kontroverzní, je zatím omezeno na dodávky munice a přímou účast vojáků v bojích na ruském území. Zajímavá byla agresivní reakce Jižní Koreje očividně tlačená USA. Ale zatím se do konfliktu přímo nezapojila a snaží se vyhnout rozšíření války či zhoršení vztahů s Ruskem.
Posledně jsme spolu mluvili o možnostech společného evropského postupu směrem k Číně a Rusku. Změnilo se v české zahraniční politice něco od té doby?
Nemyslím si, že bych volal po jednotném evropském postupu vůči Číně a Rusku. Pro menší evropský stát, jako je Česká republika, je sice výhodné být v koordinaci s ostatními státy, avšak současný strukturovaný postoj Bruselu tomu brání.
Když se na to podíváme ryze teoreticky, tak pro malý evropský stát je dobře, když je schopen se s evropskými sousedy shodnout na nějakém racionálním postupu a ten pak prosazovat. Když všichni táhnou za jeden provaz, tak je to ideální modelová situace.
Ale vzhledem k nastavení současného Bruselu je tato modelová situace téměř vyloučena. A současný společný evropský postup nevychází ze skutečných zájmů jednotlivých států, ale je to postup, nadiktovaný určitými mocenskými centry uvnitř Evropské unie i mimo ni.
Nicméně v případě Ruska se snad s výjimkou Maďarů a Slováků Evropa snaží držet jednotný postoj. Nebo ne?
Ano, my v případě Ruska máme společný evropský postup. I v případě války na Ukrajině máme společný evropský postup, ale ten je pro evropské zájmy naprosto zničující. Takže z tohoto hlediska si nemyslím, že bych volal po nějakém takovém postupu. Naopak, v této chvíli je důležité, abychom se dokázali z téhle bruselské diktatury vyvázat a hájit naše národní zájmy. V případě Ruska jsme se skutečně dostali do nějaké spirály, která je pro nás zničující.
Něco podobného by možná mohlo hrozit i ve vztahu k Číně, zejména proto, že významná část bruselského aparátu je pod obrovským americkým vlivem. Zosobněním tohoto vlivu je Ursula von der Leyenová. Evropská komise nikdy neměla ve svém čele tak věrnou zastánkyní amerických zájmů. A to ve vztahu k Číně znamená prohlubující se konfrontaci, která určitě není v zájmu Evropy a jejích občanů. A to se zatím děje navzdory zájmům Francie, Německa a dalších. Tam si troufám tvrdit, že Němci to úplně nepřipustí. I když vzhledem k tomu, že mluvíme o zemi, která si nechala nadiktovat naprosto zničující věci, tak ani tím si nemůžeme být úplně jisti, že?
No a jak se změnila česká zahraniční politika? Ministr zahraničí nám sice zůstal stejný, ale už není a nemusí být pod takovým vlivem jeho původně domácí Pirátské strany. Změnila se od odchodu Pirátů z vlády česká zahraniční politika?
Nezaznamenal jsem, že by se nějak změnila. Odchod Pirátů z vlády naši zahraniční politiku vůbec nezměnil. Koaliční strany se prostě shodly, že pirátský ministr zahraniční Lipavský je pro ně tak cenný, že i když už není Pirát, tak by měl být dál ministrem zahraničí. Protože nikdo tak důsledně neprosazuje zájmy bruselských a washingtonských mocenských center, jako právě on.
Lze od nové vlády, která vzejde z letošních parlamentních voleb očekávat nějaký dramatický obrat v české zahraniční politice?
S určitou dávkou optimismu lze tvrdit, že po podzimních volbách může nastat trochu jiná situace. Přál bych si, aby v zahraniční politice bylo trochu více pragmatismu. Můžeme očekávat, že s velkou pravděpodobností tu bude vláda ANO s nějakým koaličním partnerem. To asi není žádná odvážná spekulace.
Ale když se podíváme na to, co říkají představitelé ANO, teď mám na mysli třeba nedávný rozhovor místopředsedy Havlíčka, kde ujišťoval, že ANO se skoro ve všem liší od čtyřkoalice, tak zjistíme, že jedinou výjimkou je právě zahraniční politika. Deklarují, že ta je v podstatě v pořádku, a tak se nemusí voliči čtyřkoalice znepokojovat, že by ANO tohle mohlo ohrozit.
Klíčem k našemu problému je zahraničně politická orientace garnitury, která vznikne ke konci letošního roku. A bez ohledu na některé výroky Andreje Babiše, které mohou znít sympaticky, moc neočekávám, že by se v zahraniční politice chovali nějak výrazně více racionálněji. Domnívám se, že hnutí ANO přece jen není celé pouze o Babišovi. Jeho členové, kdyby se rýsovala trochu odvážnější zahraniční politika, jak jí třeba dělá Orbán nebo Fico, by se možná začali bouřit. Bude záležet také na tom, kdo bude koaličním partnerem. Možná že ty nejhorší excesy se už nebudou opakovat. Možná dojde k určitým pokusům o nápravu, ale zas tak moc asi nečekejme.
Co očekáváte od Donalda Trumpa, až se 20. ledna vrátí k moci?
Trump je známý svým přímým stylem a vyjednávací taktikou z byznysu. Může tedy otevřeně mluvit o uplatnění síly nebo monopolizaci území, což je v mezinárodní politice velmi riskantní, neboť tím porušuje zásady mezinárodního práva.
Myslím tím jeho několik dní staré výroky, kde mluvil o Grónsku a Panamském průplavu. Přestává skrývat tu americkou velmocenskou politiku, likvidující ty, kteří se jí postaví. Poslední příklad, který máme před očima, je sekulární režim Bašara Asada v Sýrii, zlikvidovaný za tichého amerického souhlasu islamisty. Lidmi, kteří prošli al Kajdou, Islámským státem a nejhoršími islamistickými teroristickými skupinami. Protože Asadův režim nějakým způsobem nezapadal do amerických zájmů.
Musíme počítat s tím, že teď přichází do čela Ameriky člověk, který s tím nebude dělat žádné okolky. Prostě řekne „my tohle území potřebujeme a když nám ho vláda, která tam je, nedá nebo nepůjčí, no tak si jej vezmeme sami“. Stejným způsobem fungovali i Demokraté za Obamy nebo Bidena, jen to vždycky nějak skrývali. Ale Trump to vůbec skrývat nebude, půjde přímočaře na věc.
Jsme tedy právě svědky konce světového řádu, opřeného o svrchovanost jednotlivých států, vzniklého po Třicetileté válce?
Trump je jiný než ostatní tím, že je obchodník a má svou vyjednávací strategii. Ta v byznysu může, ale nemusí být správná. Když chce získat slevu sto tisíc, řekne si o slevu 500 tisíc a pak se jednáním dostane na těch sto. Ten druhý si myslí, že něco vyjednal a je vlastně spokojen. Takže on nadsazuje, což je v byznysu celkem obvyklé, ale v mezinárodní politice, když se to dělá takto veřejně, tak je to velmi špatné. Porušuje tím základy mezinárodního soužití, když hrozí silou Panamě a Grónsku, tedy zprostředkovaně Dánsku, členu Evropské unie. Každý, kdo si přečte chartu OSN, tam najde, že je zakázáno jak používat sílu, tak hrozit použitím síly a navíc ještě bezdůvodně. Protože on dnes mluví o zemích, kterého jeho zemi nikterak neohrožují. Takže ano, svým způsobem touto rétorikou zatlouká poslední hřebíčky do rakve mezinárodního řádu, který vznikl zejména po 2. světové válce.
Jakou roli v tom podle vás hraje Elon Musk?
Elon Musk je často označován za „neřízenou střelu“. Jen chci připomenout, že Muskovi před několika lety dokonce hlavní regulační orgán obchodu na newyorské burze zakázal, aby se vyjadřoval ke své vlastní společnosti, protože svými výroky dokázal rozkolísat cenovou hladinu. To je naprosto bezprecedentní. Chci tím říct, že on sám často nemá úplně kontrolu nad tím, co říká. Takže Musk bude takovým dobarvením toho světa a fungování americké administrativy, kterou přináší Donald Trump. Přestože i Trump sám je svým způsobem neřízená střela, ale je alespoň schopen větší sebekontroly než Elon Musk.
Ale i u Muska byl zajímavý moment, když otevřeně zvažoval, jak změnit britskou vládu a nahradit ji někým jiným. Proč? Protože to je politika, kterou Američané dělali naprosto běžně, ale jen u menších států ve východní Evropě, v Asii, v Latinské Americe nebo v Africe. Dělali to Američané, ale dělali to i Britové, kteří tak teď dostávají ochutnat trochu své vlastní medicíny. To mě docela zaujalo a pobavilo. Samozřejmě si nemyslím, že je správné, aby velmoci takto měnily vlády jiných států. Ale Britům, kteří destabilizovali a destabilizují řadu režimů po celém světě, se teď dostává určité spravedlnosti, i když oni to samozřejmě neradi uslyší.
Jak vnímáte rozvoj nových technologií a umělé inteligence v mezinárodní politice? Američané nyní zakazují vývoj technologií, pročež i Česká republika spadla někam do kategorie afrických zemí. V Rumunsku dokonce zrušili prezidentské volby pro podezření z manipulace a zásahu cizí mocnosti, kdy se nejvíce hovořilo o Rusku a Číně…
U nedávných zrušených prezidentských voleb v Rumunsku nejspíš nepůsobila Čína ani Rusko, neprokázalo se to. Zásahy se týkaly spíše domácích politických sil, které využívaly moderní prostředky, jako například TikTok, pro financování kampaně. Zrušení voleb je alarmující, neboť poukazuje na vážné hrozby pro evropskou demokracii. I když Čína a Rusko nebyly prokazatelně přímo zapojeny, nebezpečí zasahování zahraničních mocností v budoucnu nelze vyloučit. Ale čeho je potřeba si všimnout je ten dvojí metr. Když tyto nové technologie použijí pro svůj volební výsledek liberální demokraté, tak je to v pořádku. Když to ale udělá někdo jiný, tak je to problém.
Ale kampaně různých politiků a politických stran jsou financovány zvenčí, dělají to všichni, včetně Američanů. Když to dělá Soros nebo National Endowment for Democracy, nikoho to netrápí. Tohle zasahování do vnitřních záležitostí jiných států je bohužel úplně běžné. A že to není správně? Není! Ale nemůžeme měřit dvojím metrem, jinak budeme pokrytci. Myslím si, že by se to nemělo dít vůbec a že by si státy měly řešit své volby přirozeně samy. V Rumunsku ale podle všeho k žádnému ruskému zasahování nedošlo, protože celá ta kampaň na TikToku byla nakonec financována a organizována rumunskými stranami, kterým se to ale dost vymklo z rukou, vždyť podporou slabého kandidáta chtěli jen oslabit soupeře, ne jeho vítězství.
Pojďme ještě z jiného úhlu. Jak vidíte perspektivu jihokorejských, vietnamských nebo indických trhů pro český byznys?
Jižní Korea, Vietnam a Indie představují zajímavé ekonomické partnery a mohou nabídnout diverzifikaci ze závislosti na západoevropském trhu. Z naší strany nejsou k těmto zemím žádné výrazné politické překážky, jen je potřeba aktivněji využívat příležitostí, například spoluprací s rozsáhlou vietnamskou komunitou v České republice. Ve vztahu k Jižní Koreji je klíčová spolupráce i v jaderné energetice, kde má být korejské získání českého jaderného tendru podmíněno zapojením domácích subdodavatelů. Navíc by se měl český průmysl zaměřit na obnovu vlastních výrobních kapacit jaderného strojírenství a snažit se sám zapojit do tendrů spojených s výstavbou jaderných elektráren.
Co si myslíte o závislosti na některých technologiích a nerostných surovinách z Číny?
Jednostranná závislost je vždy nebezpečná. Lze ji snížit tím, že budeme schopni strategicky důležité produkty vyrábět sami nebo dokážeme vyjednat vzájemnou závislost, související s takzvanou vzájemnou zranitelností. Například v oblasti elektromobility bychom měli směřovat k vlastní výrobě baterií a ucelené distribuci vzácných nerostů, namísto spoléhání se pouze na import z Číny. Takový přístup přináší odpovědné jednání partnerů, kdy každá strana ví, že zneužití zranitelnosti jednoho může přinést negativní následky i druhému.
Hrozí stále eskalace konfliktu mezi Izraelem a Íránem? Jak to vidíte nyní?
S Trumpovou administrativou přichází do USA více proizraelský přístup než za doby Bidenovy. Írán má obavy z eskalace, která by mohla vést k izraelskému útoku na citlivá místa Íránu, jako jsou jaderná zařízení nebo zbrojní továrny. Írán svou strategií zdůrazňuje, že je přes své oslabení stejně schopen rozpoutat v regionu válečný konflikt, čímž právě poukazuje na onu vzájemnou zranitelnost, o které jsem mluvil. Mír mezi Izraelem a Íránem bude obtížný, ale pokud USA vyjednají alespoň příměří, může se riziko konfliktu dočasně snížit.
Mění se v Íránu přístup mladých lidí k politice?
Nemám úplný přehled o událostech v Íránu, ale za poslední dobu je zde patrné rostoucí napětí mezi konzervativními kruhy režimu a částí společnosti usilující o větší otevření. Írán prožil těžký rok – ztrátu prezidenta při nehodě a cílené izraelské útoky na představitele Hamásu či Hizballáhu, a to i přímo na íránském území. Nově zvolený prezident pravděpodobně usiluje o dohodu se Západem a zároveň o zmírnění vnitřního napětí, i když nevypadá, že by Írán byl na pokraji revolučního svržení režimu.
A jak vidíte mládež z hlediska politické aktivity a jejích postojů u nás doma? Jsou mladí lidé více angažovaní?
Vnímám, že mladá generace se v porovnání s minulými generacemi politicky příliš neangažuje. Jejich aktivismus bývá často naivní a postrádá kritický odstup. Vidím trochu rozdíl proti těm generacím, které v mládí měly potřebu se nějakým způsobem vymezit proti těm starším, proti vládnoucímu establishmentu. Přijde mi, že ta do jisté míry revoluční nálada, která kypěla v určitém věku v každém z nás, u dnešní mladé generace moc není. Vlastně se dnes mladí lidé paradoxně spíš staví za hájení stávajícího status quo, než aby bojovali za nějaký posun jinam.
Na závěr trochu filosofická otázka. Kam se bude dnešní svět ubírat? O čem se budeme bavit za rok?
Hlavním globálním trendem je přesun k multipolárním strukturám – to znamená úpadek americké hegemonie a vzestup dalších velmocí. Nejde však jen o posun mocenské rovnováhy, ale také o otázku, zda tento přechod proběhne mírově či za cenu konfliktů. To je asi zásadní otázka současnosti. Válka na Ukrajině ukazuje, že takové konflikty mohou nastat a mohou nastat blízko nám. Pro Českou republiku je klíčová otevřenost a orientace na naše praktické zájmy, nikoliv slepá prozápadní loajalita.
V rámci Evropy se projevuje národně-konzervativní tendence, která může přinést rozdělení, zejména s migračními tlaky a nerovnoměrným začleněním migrantů. Přesto je potřeba, aby Evropa našla způsob, jak vyjadřovat skutečné zájmy většiny zdejších obyvatel, a ne jen jejich elit nebo mocenských center. Pro Českou republiku je nutné přehodnotit kritickou prozápadní orientaci a rozvíjet vztahy se všemi globálními póly na základě svých pragmatických zájmů.
Rozhovor jsme původně publikovali na webu Asiaskop, kde se věnujeme převážně tématům spojeným s děním v Asii.
