Článek
Reportér a spisovatel Tomáš Poláček vyrazil letos z Průhonic na světovou výstavu do japonské Ósaky. Jak jinak než stopem. Po cestě procestoval Rusko, Írán, Pákistán, Indii nebo Indonésii a posbíral tisíce příběhů. V rozhovoru popisuje, jak vypadá stopování v různých částech světa, proč ho v Demokratické republice Kongo eskortovali ozbrojenci OSN, nebo jaký je jeho pohled na válku na Ukrajině po rozhovorech s ruskými řidiči. „Svět je pořád krásný a v pořádku,“ říká muž, který na svém kontě má autostopy z Prahy na olympiádu do Pekingu, přes Rusko a Aljašku až do Ohňové země.
Autostop po dlouhá léta neodmyslitelně patřil ke koloritu českých silnic. V polistopadových časech z nich postavy se zvednutým palcem postupně začaly mizet. Jedním z mohykánů tohoto druhu přepravy je reportér, spisovatel a fanoušek Bohemky Tomáš Poláček. Na svém kontě má řadu úctyhodných autostopů – z Prahy na olympiádu do Pekingu, přes Rusko, Aljašku a Severní Ameriku až do Ohňové země nebo cestu po západním pobřeží Afriky. Letos vyrazil z Průhonic na světovou výstavu do Ósaky a jak je jeho zvykem, nevybral si nejpřímější cestu. Díky tomu jsme se spolu mohli po dvaceti letech setkat během jeho zastávky v Jakartě.
Říkáš o sobě, že jsi dobrý stopař. Jak se člověk stane dobrým stopařem?
Stopem jezdím přes třicet let a takové historky, jak někdo uvízl na několik dní, se mi naštěstí vyhýbaly. Na stop se asi nehodí člověk, který má v životě nějaký řád. Je to pro toho, komu nevadí chaos, protože nemůžeš ovlivňovat, co se během cesty bude dít. Ten, komu vadí, že neví, kde bude večer spát a co bude jíst, tak ten nemá na delším stopu co dělat. Je to pro zevláky, kteří budou někde dvě tři hodiny „tvrdnout“ a nenudit se sami se sebou. Nesmíš také lpět na nějaké velikánské hygieně, protože na delší cestě nad ní nemáš kontrolu. Ono to vypadá romanticky, ale pak sedíš o půlnoci nějak divně přimáčknutý v kamionu, který je zaplněný sudy s benzinem, nohy máš nad úrovní hlavy a takhle jedeš osm hodin. Zastavíme, nevíš na jak dlouho, řidič neumí anglicky, hodinu někde stojíme, ale mně je to vlastně jedno a ani to nezjišťuji.
Obrovská výhoda je být spíš drobný. Kdybych měl dva metry a sto kilo, tak budu mít všechno těžší než se 174 centimetry a sedmdesáti kily. A k tomu všemu přidej, že u stopu se musíš soustředit. Na každé auto se tvářit přinejmenším neutrálně, ale ještě lépe sympaticky, usměvavě, zafixovat ho trochu pohledem. Neflákat to, být v rámci možností čistý. Když tohle všechno zvládneš, tak není důvod, abys nebyl dobrým stopařem.
Mezi legendy českého autostopu patří Jiří Svoboda, který v 90. letech prodával na Václaváku své knihy o cestách kolem světa. Ale třeba i Žlutý pes Ondřej Hejma se svojí knihou Autostopem do Nepálu nebo fotograf Zdeněk Thoma, který se vydal stopem do Japonska. Inspiroval tě někdo z nich, nebo jsi šel vlastní cestou?
Stop jsem znal díky rodičům, takže to pro mě nebyl nějaký cizí pojem. Ze spisovatelů mě nejvíce ovlivnil Kerouac a jeho Na cestě. To jsem četl poprvé ve třinácti a ve čtrnácti jsem začal stopovat, nejdřív párkrát po Čechách a v patnácti jsme vyrazili poprvé s kamarádem do Rumunska. Od té doby jsem se už nezastavil. Z devadesáti procent jsme jezdili na východ, protože na západ jsme jako studenti neměli. Fascinovalo nás, jak najednou za Budapeští se vše mění, jezdí tam koňské povozy a objeví se pyramidy z melounů. Dneska je to tam stejné jako v Praze, ta hranice se posunuje a začíná někde ve východním Íránu nebo Balúčistánu, kde se dostaneš do světa svých předků. Tohle mám rád dodneška – přijet někam, kde mi to připomíná dobu, ve které před sto lety žila moje prababička.
Stopování, zejména do vzdálených zemí, je někdy spojeno s pocitem nebezpečí. Ty jsi projížděl například pákistánským Balúčistánem, kde byly před lety uneseny dvě české turistky, chtěl bys stopovat i na filipínském Mindanau. Dostal ses někdy do opravdu nebezpečné situace?
Já jsem se dostával do nebezpečných situací, ale neřekl bych, že kvůli stopu. Jel jsem v mnoha tisíci autech, ale nepříjemné situace se mi staly asi desetkrát. Pro mě zdaleka nejhorším zážitkem byl průjezd Demokratickou republikou Kongo, kdy jsem si naivně naplánoval, že ji přejedu za pár dní. Nakonec jsem jich tam strávil třiadvacet a každý den jsem se bál, že bude můj poslední. Kvůli špatné infrastruktuře se dostaneš do pasti, kdy nemůžeš tam ani zpátky. Tak jsem jel dopředu, ale rychlostí tak dvacet pět kilometrů za den, s velmi nepříjemnými řidiči, kteří, i když jsme se předem dohodli na částce, za kterou mě svezou, tak najednou zastavili někde uprostřed ničeho a chtěli mnohonásobek. Cítil jsem, že v případě problémů se mi nedostane zastání jako jinde na světě a že cena života je tam strašně nízká. Připadal jsem si jako ve snu a nakonec jsem byl vděčný, když mě eskortovali ozbrojenci z OSN, na které jsem náhodou narazil uprostřed země. Zakázali mi jet dál a o pár dnů později mě posadili do letadla do Kinshasy. Nejvíc se mi ulevilo, když jsem přeplul řeku do Brazzaville, což je taky Kongo a taky země, která je podle mě trochu nebezpečná, ale oproti Demokratické republice Kongo to byla výrazná úleva po všech stránkách.
Jak se liší stopování na různých kontinentech? Poznáš rozdíly zejména mezi Asií a ostatními částmi světa?
Obecně platí, že nejlépe se stopuje tam, kde jsou lidé hodně věřící a nepřicházejí často do styku s lidmi našeho typu. Jsou tak na nás velmi zvědaví a berou nás jako velkou atrakci.
Čím je země civilizovanější, tím je stopování podle mých zkušeností těžší. Na druhou stranu se to trochu vyrovnává pohodlím, takže v Čechách nebo Americe budeš místo asijských deseti minut stopovat třeba dvě a půl hodiny, ale pak to doženeš a pojedeš tři a půl hodiny pohodlným autem 400 kilometrů.
V Asii se stopuje fantasticky. V Íránu ti každý nacpe hromadu semínek a oříšků, to se nedá odmítnout. V Indii se dostaneš do různých chrámů, protože místní lidé ti je chtějí ukázat, hinduisté i sikhové. Kvůli tomu, že severní část je strašně přelidněná, se tam však jezdí extrémně pomalu. Pro stopování je ale lepší, když jsou obydlené oblasti přerušené pruhem, kde se nedá moc odbočit. Ideální je poušť nebo step, kde pojedeš nejméně sto kilometrů, protože není důvod zastavovat. V Indonésii na tebe každý namíří telefon, vytočí na WhatsAppu číslo svých blízkých a prosí tě, abys si s nimi komunikoval. To je náročné, když musíš během jízdy pokecat se třemi čtyřmi lidmi jazykem, který neznáš.
Chtějí po tobě řidiči platit?
To chtějí málokdy, několikrát se mi to stalo hlavně v Íránu. Mnohem častěji ti však peníze nabízejí. V Íránu, Pákistánu nebo Indii mě každý řidič chtěl pozvat na jídlo. V Indonésii toho tolik nedostávám, tady většinou kupuji já jim, ale mně to nevadí, tak je to v pořádku.
Která hranice byla na tvé současné cestě nejtěžší překročit?
Každá hranice země, se kterou nemáme víza nebo kde je nějaká diktatura, je vždycky na houby. Jsou to nervy – co tam budou chtít, co budou řešit nebo jestli tě pustí. Jakmile se blížím k takovým hranicím, tak se mi začne klepat koleno. Takže stručně: Bělorusko – dlouhé, lustrovali telefon, chovali se slušně. Rusko – bylo dlouhé, lustrovali telefon, chovali se slušně. Na hranicích s Ázerbájdžánem mi řekli, že už tam čtyři roky po zemi nikoho nepustili. Kvůli tomu jsem překročil o den ruské vízum, takže v Rusku mě pak čtyři hodiny kontrolovali a řešili, co se mnou, když jsem tam ilegálně. Pak mi vrátili pas a nechtěli ani pokutu. Íránci byli v pohodě, Gruzie, Arménie – o tom ani nemluvím, to jsou země bez víz a úplně v klidu. Indie, Pákistán byly relativně v klidu, protože jsem přijel před teroristickým útokem v Kašmíru. O čtyři dny později bych neprojel. Tam je pěkné, že ti sikhové na indické straně přinesou jídlo. Nejhorší byl pro mě náraz na indickou byrokracii, protože jsem zjistil, že nemohu po zemi přes Barmu. Koupil jsem si letenku z Kalkaty do Bangkoku a když jsem byl již odbavený, tak mi řekli, že se mám vrátit, protože v mém vízu našli mikropísmem napsáno, že mám jet přes Barmu. Myslel jsem si, že pochopí, že ji musím přeletět, ale nepochopili. Samozřejmě mi propadla letenka a zdrželi mě o pět dní, takže jsem byl na ně trochu naštvaný. V jihovýchodní Asii jsou pak všechny hranice rychlé. Mezi Thajskem a Malajsií to trvá tři minuty, všichni žertují a ukloní se.
Mění se s globálně stále propojenějším světem i svět autostopu? Je dnes jednodušší se spoléhat na ochotu cizích lidí, nebo se naopak vytrácí důvěra?
Vše se zrychluje. Zatímco před třiceti lety jsme občas jezdili na koňských povozech, dnes už je většinou nepotkávám a někdy se mi po nich stýská. Ještě před deseti patnácti lety mě na východě mimo turistické oblasti považovali za úplného mimozemšťana, letos jsem na nic takového nenarazil. Všichni měli mobily, sociální sítě, YouTube a určitě jsem pro ně nebyl žádným ufounem. V přímém přenosu tak za ten svůj stopařský život vidím, jak se svět šíleně mění. Pro turistiku mého typu je to stále těžší. Na hranicích už nikdo nepočítá, že pojedeš takhle individuálně. Abys získal víza do některých asijských zemí, musíš si vymýšlet spoustu věcí – jak pojedeš, jakým dopravním prostředkem a kde budeš bydlet – a přitom to vůbec nemůžeš vědět ani ovlivnit. Na druhou stranu svět je pořád krásný. Všechno je rychlejší a snazší, povídáš si s lidmi přes různé překladače. Dřív bys mlčel, teď o každém řidiči víš spoustu věcí, protože si podáváme mobil a normálně spolu kecáme.
Když Ondřej Hejma nebo Zdeněk Thoma vyráželi ve své době na východ, nebylo nadnesené říct, že mířili do „třetího světa“. Nazval bys tak i dnes země, kterými při své cestě projíždíš?
Pokud zeměmi třetího světa myslíš země mimořádně chudé, tak na té mé letošní cestě se to zatím dá říct jenom o Pákistánu, který splňuje kritéria, že je velmi problematický a dost rozvrácený. Mám pocit, že Asie, kterou projíždím, se velmi dynamicky vyvíjí a Evropu dohání, a v některých případech už dohnala. Byl jsem velmi překvapený úrovní života v Íránu a ještě víc v Malajsii. Samozřejmě v Thajsku už jsem byl, takže jsem věděl, že to není žádná zbídačená země, ale Malajsie mi připadala na úrovni srovnatelné se Srbskem, a to jsem nečekal. Ty země jdou rychleji než my a za dvacet let to tady už nepoznám.
Autostop jako způsob cestování otevírá neobvyklý pohled na jednotlivé země. Jaká je tvoje letošní „zpráva o stavu světa"?
Moje zpráva o stavu světa je pořád stejná: pětadevadesát až devadesát devět procent lidí na téhle planetě je úžasných, hodných, přátelských a myslím, že svět je v pořádku. Všude, kde jsem projížděl, byli lidé často velmi chudí, ale měli co jíst a pít. Samozřejmě všichni jsou na mobilech a na TikToku.
Vždycky jsem miloval poznávat různé odlišnosti etnické i náboženské. To je nejlepší věc, kterou můžeš udělat pro pochopení světa, naší doby, sebe i toho, že v každé oblasti se lidé na současnost dívají jinak. My si myslíme, že ta naše optika je globální, ale není, je velmi lokální, a taková cesta ti to ukáže. Jako velmi sekulární česká společnost máme obrovský hendikep v tom, že nemůžeme chápat spoustu pnutí a událostí, protože nerozumíme vertikálnímu rozměru života, víře, která je pro většinu obyvatel planety velmi zásadním životním faktorem. Nám úplně schází takové to třetí oko, které mají hluboce věřící lidé. Tohle ti, pokud projíždíš Asií, nemůže nedojít. Zároveň si uvědomíš, že my jako západní civilizace jsme velmi egoističtí. Myslíme hodně sami na sebe, což dále na východ odpadá. Vidíš to už od Běloruska a Ruska, že ti lidé nemyslí tolik na sebe jako na boha, národ a širokou rodinu.
Během své cesty píšeš reportáže pro magazín Reportér, podcasty i texty na Facebook. Svým řidičům kladeš tři otázky: co ví o České republice, co je nejvíc těší a co je trápí. Co ti většinou odpovídají?
Já nevím. Od Íránu drtivé většině těch odpovědí nerozumím a přeložím si je až doma, takže si tu cestu prožiju ještě jednou. A možná budu překvapený. Když jim však rozumím, tak počínaje Polskem a Běloruskem většina lidí odpovídá pro průměrného Čecha nepochopitelně často velmi nábožensky, zvláště v souvislosti s těmi dalšími otázkami. Velmi často zmiňují věci, které se týkají jejich víry, která naplňuje jejich život štěstím a znemožňuje jim prožívat neštěstí. A dále pak záleží na tom, kudy jedeš. Pákistánce trápí Indové a naopak, každého desátého řidiče trápí nedostatek peněz. O Čechách skoro nikdo nic neví, ale největším spojovatelem je vždycky fotbal. Jeden z mých dnešních řidičů na mě okamžitě vystřelil Petra Čecha, Jana Kollera a Tomáše Rosického. To bývá velmi často. Jméno Václav Havel, Miloš Forman nebo Milan Kundera zatím nikdo nezmínil.
Pro nás je nejvážnějším problémem posledních let válka na Ukrajině. Jak její naléhavost vnímají lidé v zemích, kterými projíždíš?
Počínaje Arménií už nikdo při odpovědích na ty mé tři otázky ukrajinskou válku nezmínil. Je to pro ně problém vzdálený, nepochopitelný, okrajový, mají svoje, jiné, větší a bližší. V Rusku to samozřejmě řešil každý můj řidič. Já jsem se netajil tím, že sice uznávám, že ten konflikt není černobílý a některé jejich argumenty chápu, ale že tentokrát to podělal Putin. Nikdo z nich na mě kvůli tomu nebyl nějak zlý a vyslechli si mě. Oni to vidí jinak, podle nich se brání, protože došlo k pokusu o rozvrácení Ruska. Západ před jedenácti lety podporoval protiruský převrat na Ukrajině, kde bylo napadené ruskojazyčné obyvatelstvo, které bylo diskriminované a bylo potřeba mu pomoci. Uskutečnilo se několik pokusů o mírové jednání, ale Západ vždycky porušil sliby, které pro něj byly jen záminkou pro další vyzbrojování. Takhle si to navzájem shrneme a podáme si ruku. Já jim říkám, že tentokrát to podělali oni, oni řeknou, že jsme to podělali my, a jsme kamarádi. A já přemýšlím o tom, co mi řekli, a myslím, že oni přemýšlí zase o tom, co jsem řekl já jim. Tak to má svět vypadat – bavit se spolu a v rámci možností se k sobě chovat korektně, ne-li přátelsky.
Autostop po Africe měl být tvou poslední cestou, teď jsi v Asii – takže zjevně nekončíš. Kam pojedeš příště?
Já jezdím profesionálně, a tak musím mít motiv, abych z té cesty měl co psát. K tomu letošnímu mi nečekaně pomohl fotograf Zdeněk Thoma, kterého osobně znám. Mým otčímem, který mě od mých šesti let vychovával, je teoretik fotografie Josef Moucha, takže díky němu jsem měl blízko ke komunitě českých fotografů. Zdeněk Thoma jel v roce 1970 stopem po Asii a jeho cílem byla také Ósaka. Takže jsem si ten motiv našel a snad to ještě funguje a lidi to baví. Ale je to složité, protože zemí, kde jsem nebyl, už moc nezbývá. Mám takový poslední sen, že bych chtěl ještě jednou vyrazit se svými dětmi. Ale to záleží na nich, jestli mi to umožní. Kdyby na to kývly, tak bych zkusil ještě nějakou delší cestu. Bylo by zajímavé projet se ještě jednou po dvaceti letech kolem světa. Jsem si jistý, že by to šlo. Já jsem se nejvíc bál právě téhle životní etapy, kdy už nejsi ani mladý, ani starý, a jak na tebe budou řidiči reagovat. Tady v Asii reagují perfektně a pořád čekám těch pár minut jako když mi bylo pětadvacet. Věřím, že až budu šedivý sedmdesátník, tak to půjde, pokud je to vůbec možné, ještě lépe. Tak to by se mi líbilo – jedna cesta s dětmi a jedna se šedivými vlasy a vousy.
Rozhovor vedl Pavel Zvolánek, publicista a průvodce v jihovýchodní Asii
Text jsme původně uveřejnili na webu Asiaskop.cz, kde se věnujeme tématům spojeným s děním v Asii.
