Hlavní obsah
Lidé a společnost

Uplynulo 50 let od nejdelších mírových vyjednávání minulého století

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: chientranhvietnam.wordpress.com

Hlavní vyjednavači. Na straně USA to byl diplomat Henry Kissinger, na straně Severního Vietnamu pak člen politbyra Le Duc Tho.

9. 2. 18:55

Od podepsání mírových smluv směřujících ke stažení amerických vojsk z Vietnamu uplynulo 50 let. Nahlédněme do zákulisí prostředí tehdejších vyjednávačů v čele se slavným Henry Kissingerem.

Článek

Půl století již uplynulo od konce války ve Vietnamu. Po letech jednání a tajných rozhovorů se 27. ledna 1973 sešli v Paříži zástupci Spojených států, komunistického Severního Vietnamu (Vietnamské demokratické republiky - VDR), Jižního Vietnamu a jihovietnamských komunistických sil, aby podepsali Pařížské mírové dohody, oficiálně nazvané „Dohoda o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu“. Příštího dne ráno mělo vstoupit v platnost příměří v desetiletí trvající válce.

Pařížskými dohodami skončily rozhovory považované za nejdelší jednání o ukončení války ve 20. století. Cesta k jejich podpisu trvala téměř pět let, během nichž se uskutečnilo více než 200 veřejných zasedání, 45 soukromých schůzek, 500 tiskových konferencí a 1 000 rozhovorů. Čestný mír, o kterém hovořil americký prezident Richard Nixon, však nenastal.

Spojené státy se sice dokázaly z války stáhnout, ale důvody, které k ní vedly, přetrvaly. Otázka politické existence Jižního Vietnamu zůstala nezodpovězena a komunistický Sever neustoupil od svého cíle sjednotit celou zemi pod svou kontrolu. Richard Nixon sice slíbil, že pokud dojde k porušení přijatých podmínek, opět sáhne k bombardování, ale šlo pouze o rétorickou hrozbu. Kongres ani americká veřejnost již nehodlaly připustit angažmá ve vzdáleném konfliktu.

Pro obě znepřátelené vietnamské strany se Pařížské dohody staly jenom další kapitolou tři desetiletí trvajícího zápasu o získání nadvlády nad jejich vlastní zemí. A tak poté, co 29. března 1973 odešly poslední americké jednotky, se boje ve Vietnamu obnovily. O dva roky později, 30. dubna 1975, komunisté obsadili Saigon a teprve jeho pádem se celý konflikt uzavřel.

Podle vietnamských odhadů během něho přišly o život dva miliony civilistů na obou stranách a více než milion severovietnamských vojáků a jihovietnamských partyzánů. Spojené státy ztratily 58 300 svých vojáků, dalších asi 300 000 příslušníků ozbrojených sil padlo v řadách jihovietnamské armády a asi 5000 mužů činily ztráty jihokorejských, thajských, filipínských, australských a novozélandských jednotek.

Cestu k Pařížským jednáním lemovala střídavě přerušovaná diplomatická jednání i snaha vynutit si převahu na bojišti. Průvodním jevem celého konfliktu se stalo americké bombardování, které způsobovalo rozsáhlé materiální škody a ztráty mezi civilním obyvatelstvem. Na Vietnam a současně na laoské a kambodžské pohraničí dopadlo 7 662 000 tun bomb, tedy více než dvojnásobek toho, co Spojenci použili během druhé světové války. Pokud jde o hmotnost, šlo o největší letecké bombardování v dějinách. K boji proti partyzánům navíc Spojené státy používaly i napalm a dioxinový defoliant Agent Orange, jehož některé složky se do roku 1968 dodávaly i z československých Neratovic.

Ztráty však během vzdušných útoků zaznamenaly i americké síly. Ze sestřelených pilotů patřil k nejznámějším pozdější senátor a kandidát na prezidenta John McCain, který se v roce 1967 sice stihl nad Hanojí katapultovat, ale se zlomenou nohou a rukou upadl do zajetí. Na svobodu se dostal až po více než pěti letech. Během věznění byl mučen a dva roky strávil na samotce, kde se pokusil spáchat sebevraždu.

Systematické nálety na Severní Vietnam začaly již 7. února 1965 a rozsáhlé dvanáctidenní bombardování předcházelo i chvíle těsně před samotným závěrečným jednáním v Paříži. Dne 18. prosince 1972 Spojené státy podnikly vzdušný útok na Hanoj a přístav Haiphong. O čtyři dny později se odehrál vůbec nejtěžší nálet v dějinách celé války. Podle některých historiků tzv. Vánoční bombardování přimělo vietnamské komunisty vrátit se k jednáním, která opustili. Jiní v něm nevidí jiný dopad než destrukci a ničení a největší smysl nalézají v utvrzení jihovietnamských spojenců v tom, že je Spojené státy neopustí.

Prezident Richard Nixon se svého úřadu ujal v roce 1968, provázený očekáváním, že ukončí hluboce nepopulární válku v Asii. Oproti politice amerikanizace nabídl koncept vietnamizace, spočívající v postupném přenesení tíhy války na bedra Jižního Vietnamu. V jeho rámci tak v červnu 1969 rozhodl o stažení první skupiny amerických vojáků z Vietnamu o síle 25 000 mužů a v těchto krocích pokračoval i v následujících letech, takže v polovině roku 1972 v zemi zůstávalo 27 000 příslušníků ozbrojených sil.

Podle amerického historika Fredrika Logevalla nevěřili Nixon, ani hlavní vyjednávač Kissinger, že se Jižní Vietnam po uzavření mírových dohod může v dlouhodobé perspektivě udržet a za maximum možného považovali časové období vymezené jako „slušný interval“ mezi odchodem amerických sil a pádem saigonské vlády. Ačkoli později oba dávali vinu Kongresu za to, že umožnil kolaps Saigonu, považovali Jižní Vietnam za odsouzený k zániku a nechtěli se podílet na nové americké intervenci. Domácí vnitropolitické ohledy však znemožňovaly otevřeně přiznat, jak jsou rozdány karty, a tak dohoda s Hanojí nemohla být uzavřena příliš brzy, aby neohrozila Nixonovy vyhlídky na znovuzvolení v roce 1972.

Američtí a severovietnamští diplomaté se poprvé setkali setkali 25. dubna 1968 v laoském Vientianu, aby se dohodli na místě konání mírových rozhovorů. O osm dní později tehdejší prezident Johnson oznámil, že cesta k ukončení války se bude hledat v Paříži. Veřejných jednání se účastnili zástupci čtyř stran: Spojených států, Severního Vietnamu, Jižního Vietnamu a Národní fronty pro osvobození Jihu (Vietkongu). Souběžně se také setkával americký poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger a člen severovietnamského politbyra Le Duc Tho. Jejich tajná jednání nakonec otevřela cestu k závěrečné podobě.

Na podzim roku 1972 se Kissingerovi podařilo dosáhnout průlomu a přesvědčit svého partnera, aby vietnamští komunisté nadále netrvali na podmínce změny režimu v Saigonu. Nyní zbývalo dotlačit k podpisu dohody jihovietnamského prezidenta Nguyen Van Thieua. K tomu vedle ujištění o pokračování americké pomoci sloužily i výhrůžky, že pokud Saigon odmítne navrhované podmínky, může o tuto podporu přijít. Stupňující se nátlak jihovietnamský prezident zhodnotil slovy: „Vzhledem k reálné situaci se po mně žádá, abych podepsal nikoliv mírovou smlouvu, ale smlouvu o pokračující podpoře ze strany USA.“ Od amerického partnera generála Alexandra Haiga se mu dostalo odpovědi: „Souhlasím s vaší analýzou.“ Těsně před vypršením lhůty Thieu kapituloval s konstatováním: „Udělal jsem pro svou zemi vše, co jsem mohl.“

Dne 8. ledna 1973 tak mohla v Paříži začít jednání, která měla mírové dohodě vtisknout konečnou podobu. V zasedací místnosti se sešlo patnáct lidí, včetně tlumočníků. Hlavní slovo však patřilo Henry Kissingerovi a jeho severovietnamskému protějškovi Le Duc Thoovi. Dopoledne, pět minut po jedenácté hodině, otevřel diskusi Kissinger žertující, že Le Duc Thoa v sobotu viděl na všech amerických televizních stanicích. Poté se již slova chopil severovietnamský vyjednavač, který si v delším proslovu postěžoval, že Američané několikrát přerušili jednání a jeho samotného při návratu ke konzultacím do Hanoje přivítalo bombardování.

„Takže jste mě doma přivítali opravdu velmi zdvořile. Řekl bych, že vaše jednání bylo velmi nestoudné, velmi hrubé. Myslel jste si, že si nás takovým jednáním podmaníte. Mýlíte se. Měli byste vědět, že my a naši vůdci jsme zažili věznění, mučení, masakry po desítky let - pod imperialistickou vládou a feudální nadvládou, aniž bychom se podřídili. Proti naší zemi bylo použito nepopsatelné množství bomb a střel a náš lid se nenechal zastrašit. Takže váš cíl srazit nás na kolena, zastrašit nás, je marný.“

Přes tato bojovná slova měla Hanoj silnou motivaci dosáhnout dohody. Vzdát se bez boje sice nepřipadalo v úvahu, ale americké bombardování přinášelo komunistickému Vietnamu obrovské náklady, a to jak materiální, tak i v podobě ztrát na životech a poklesu morálky, a tak bylo výhodné využít prohlubující se únavy americké veřejnosti k zajištění odchodu její armády. Le Duc Tho v Paříži deklaroval ochotu k mírovému jednání, ale zodpovědnost za její uzavření přesunul na americké bedra: „Pokud chcete pokračovat ve válce, jsme také připraveni pokračovat. Pokud chcete rychlé urovnání, jsme rovněž připraveni na rychlé urovnání.“

Archivní dokumenty přinášejí pozoruhodný náhled do závěrečných fází náročné diplomatické šachové partie, během které se střídaly okamžiky zcela vážné i s momenty odlehčení. Příkladem může být následující rozhovor:

Dr. Kissinger: „Máme připraveny konkrétní návrhy, ale nemá smysl o nich diskutovat, dokud nedokončíme naši práci.“

Le Duc Tho: „To je praktické a pragmatické. Protože všechny předchozí harmonogramy, které jste navrhli, nebyly nikdy realizovány.“

Dr. Kissinger: [smích] „Na chvíli jsem se obával, že zvláštní poradce řekne něco velkorysého. [Tho se směje] Pokud někdy přijedu do Hanoje, budete mě vítat s nápisem „opět jste nesplnil svůj plán“? [smích] No, pojďme se dát do práce.“

U jednacího stolu se musely také vyřešit detaily možného odlišného vyznění některých slov použitých v deklaraci ve vietnamštině a angličtině. Hlavním problémem závěrečného kola rozhovorů se však stala otázka signatářů smlouvy a demilitarizované zóny, která měla na sedmnácté rovnoběžce oddělit obě bojující strany. Konečně 23. ledna jednání dospěla k závěru. Poslední setkání skončilo ve 13.20 hodin. Po srdečném podání rukou vyšly obě delegace společně ven, v mírném dešti zapózovaly novinářům a poté se rozešly.

K formálnímu podpisu čtyřstranné i dvoustranné dohody došlo 27. ledna 1973 v Paříži. Vzhledem k neochotě Jižního Vietnamu uznat prozatímní revoluční vládu Vietkongu jako legitimního účastníka jednání o ukončení války, se všechny odkazy na ni omezily na dvoustrannou verzi dokumentu, podepsanou Severním Vietnamem a Spojenými státy. Jižnímu Vietnamu byl předložen samostatný dokument, který vládu Vietkongu nezmiňoval. Texty obou smluv se až na preambuli a podpisové odstavce shodovaly. Kromě příměří na celém území Vietnamu souhlasily Spojené státy se stažením všech svých vojáků a poradců a s demontáží svých základen do 60 dnů. Na oplátku komunisté akceptovali propuštění všech amerických a dalších válečných zajatců.

Obě strany se shodly na stažení všech zahraničních jednotek z Laosu a Kambodže, na zákazu základen v těchto zemích a na přesunů vojsk přes ně. Bylo přijato, že demilitarizovaná zóna na 17. rovnoběžce zůstane provizorní dělící linií s tím, že případné sjednocení země proběhne „mírovou cestou“ a bude zřízena mezinárodní kontrolní komise složená z Kanaďanů, Maďarů, Poláků a Indonésanů. Podle dohody by jihovietnamský prezident Nguyen Van Thieu zůstal ve funkci až do voleb. Severovietnamci souhlasili s „právem jihovietnamského lidu na sebeurčení“ a prohlásili, že nebudou iniciovat vojenské přesuny přes demilitarizovanou zónu a že ke sjednocení země nebude použita síla.

Pouhých jedenáct hodin předtím, než příměří vstoupilo v platnost, byl u An Locu severozápadně od Saigonu zabit dělostřeleckým granátem poslední americký voják, podplukovník William B. Nolde. Oba hlavní vyjednavači Pařížských dohod obdrželi na podzim roku 1973 Nobelovu cenu míru, Le Duc Tho ji odmítl převzít a Henry Kissinger, který se mezitím stal americkým ministrem zahraničí, věnoval peněžní výtěžek z ocenění fondu pro děti amerických vojáků zabitých nebo pohřešovaných ve Vietnamu.

Pavel Zvoláneknovinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii

Text byl publikován na webu www.asiaskop.cz

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz